Hernando de Soto: Řekněte pravdu, kdo je na mizině

18. října 2011, 08:48 - Jan Stuchlík
18. října 2011, 08:48

Západní ekonomiky jsou v krizi, protože zapomněly, že základem fungování tržního hospodářství jsou přesné a dostupné informace o vlastnictví, říká Hernando de Soto, prezident peruánského Institutu pro svobodu a demokracii a nositel řady ekonomických cen, který vystoupil na letošní konferenci Forum 2000.

Foto: Forum 2000/Ondřej Besperát

Nyní se zdá, že hlavním problémem ekonomik západních zemí jsou jejich obrovské dluhy. Je to skutečně tak, nebo je něco špatně v samotných základech ekonomických systémů těchto států?

Problémy jsou už v samotných základech. Dluhy, to je jen bublina. Bubliny ke kapitalismu patří, protože nikdy nevíte, jak daleko můžete zajít s měnovou politikou. Základní a mnohem hlubší problém je, že nevíme, kde všude tyto dluhy jsou. Většina dnešních dluhů je skryta v derivátech a ty jsou prvními masovými cennými papíry v novodobé historii, o nichž nejsou vedeny žádné záznamy.

Jak to souvisí s dnešní krizí?

Americký ministr financí Henry Paulson přišel 17. září 2008 do Kongresu a prohlásil, že sedm procent podřadných hypoték je ztrátových. Jenže tyto hypotéky byly zabaleny do cenných papírů zajištěných hypotékami, aby se s nimi dalo lépe obchodovat. Z těchto cenných papírů se následně staly zajištěné dluhové obligace, takzvané CDO. Po několika takových mutacích skončily tyto cenné papíry v bankách. Paulson požádal Kongres o 780 miliard dolarů, které chtěl použít k cílenému odstranění problémových dluhů z bank. O tři týdny později se vrátil a přiznal, že to nepůjde.

Proč se mu to nepodařilo?

Protože je nemohli najít, protože o nich nebyly žádné záznamy. Poprvé v historii se stalo, že cenné papíry za 700 bilionů dolarů nebyly nikde evidovány. A i když jen velmi malá část z nich byla ztrátová, kvůli nedostatku informací vyhodnotil trh jako ztrátové všechny. To je hlavní problém Západu, že ztratil základní informaci o svém systému. To je mnohem hlubší problém, než je dluhová bublina. Kdybychom věděli, kde tyto deriváty jsou, mohli bychom je najít a dlužníky nechat platit za jejich dluhy. A bylo by po všem.

Je to i případ dluhů evropských států, které nyní táhnou ke dnu eurozónu?

Určitě, i ony jsou svým způsobem navázány na deriváty. Podívejte se na Řecko. Jeho dluhy rostou každý den. Protože kdysi použili nástroj nazvaný swapy, kdy jeden dluh v dolarech nahradili jiným dluhem v eurech. V daném okamžiku to dokonce vylepšovalo platební bilanci, protože dluhy se nejevily jako dluhy, ale jako příjmy. Proto se teď objevují nové dluhy, o nichž jsme dřív neměli ani tušení. Tento mechanismus byl identifikován v ekonomii už před 10 lety pod názvem „zdobení oken“. Deriváty se používaly k tomu, aby každý navenek vypadal lépe než ve skutečnosti.

Co to znamená pro fungování ekonomiky?

Výsledkem je, že nemáte spolehlivou informaci, kdo je a kdo není zadlužený. Tržní ekonomika přitom byla vždy založena na informacích. Bez nich trh nemůže existovat. Musíte vědět, co kde je.

Proč západní ekonomiky takto selhaly?

Lidé zapomínají, že majetek není jen o vlastnictví, ale hlavně o záznamech. Nepotřebujete právní systém, abyste mohli něco vlastnit. Myšlenka záznamů, že vymezíte, kdo co vlastní a kdo co převádí, přichází s kapitalismem. To jsou reformy, které západní Evropa a Amerika provedly na konci 19. století. Japonsko by nebylo tam, kde je teď, kdyby nebylo generála MacArthura a muže, který se jmenoval Wolf Ladejinsky. Ladejinského sice skoro nikdo nezná, on ale zavedl v rámci japonské pozemkové reformy všechny klíčové systémy záznamů. Bez toho by nebylo možné říct třeba to, kdo je akcionář Sony. Prostě část historie Západu byla vymazána. To je jeden z důvodů, proč západní kapitalismus sešel z cesty.

Hlavní část viny se ale nyní přisuzuje spíše bankám a finančním trhům.

Máme mnoho typů kapitalismu a jeden z nich je finanční. Ten převálcoval ostatní a dosáhl toho, že ve jménu rychlosti a plynulosti nemusel evidovat nic, ani hypotéky ve Spojených státech. Nyní je 60 procent amerických hypoték zanesených v systému elektronické registrace hypoték nevymahatelných, protože u nich chybí základní informace.

Je lékem na tyto problémy větší regulace finančního sektoru?

Nemůžete dělat další regulaci, když nevíte, co je špatně. Hlavní je pravda, kdo je na mizině. Jak říct pravdu a zároveň nezpůsobit paniku, to je otázka pro politické instituce. Nicméně teprve když víte, kdo a proč je na mizině, můžete se rozhodnout, jestli budete vytvářet nová pravidla.

Na problém neevidovaných derivátů ale Západ odpověděl třeba snahou o zřizování zúčtovacích center, kde by byly tyto typy obchodů evidovány.

Ano, vlády to udělaly. Ale je rozdíl v tom, co je záznam a co je zúčtovací centrum. Záznam má tu vlastnost, že se k němu dostane kdokoli. V zúčtovacím centru budou tyto informace přístupné jen regulátorům, nikomu jinému. Je ale otázka, jestli regulátoři budou schopni i s těmito informacemi trh s deriváty uhlídat. Rozjetí těchto zúčtovacích center ovšem potrvá osm až 10 let. Navíc 70 procent derivátů nebude muset těmito zúčtovacími centry projít a mezi nimi budou všechny ty, které způsobily naše nynější problémy.

Jak se díváte na stabilizační programy, které ordinují mezinárodní instituce zemím, jako je Řecko, a které se zaměřují pouze na makroekonomické rady?

Organizace jako Mezinárodní měnový fond zajímají hlavně měnové záležitosti. Jenže nynější problém dluhů není měnový. Dnešní bankovní systém funguje tak, že banky musejí držet jen malou část vkladů v podobě kapitálu. Zbytek mohou dál půjčovat. To, co za tyto půjčky dostanou jako záruku, je zástava v podobě informace o bilanci dlužníka či o jeho příjmech. To jsou všechno záznamy o vlastnictví, doklady, které vám dávají důvěru, že úvěr je nějakým způsobem zajištěn. Soukromý sektor nepracuje s penězi, ale s dokumenty o vlastnictví. Toho si všimli evropští ekonomové už v 19. století. Ti tvrdili, že je škoda, že nazýváme peníze penězi.

Proč?

Je jeden typ likvidity, kterou představují vládní peníze, a druhý typ likvidity, jako jsou hypotéky či deriváty, které nemají charakter bankovek a mincí, ale mají hodnotu. Nemůžete si za ně koupit kávu, ale můžete s nimi vyrovnat dluhy nebo způsobit krizi. MMF se soustředí jen na to první, na peníze. Dnešní krize je ovšem mnohem větší. Jsme blízko změny zažitých vzorců myšlení.

O Řecku a dalších jihoevropských státech se říká, že jsou nereformovatelné prostě proto, že jim to nedovolí jejich jižní kultura. Souhlasíte s tím?

Nemyslím si, že by kultura hrála nějakou roli. V historii byla doba, kdy se Řekové dívali na Francouze a na Vikingy a mysleli si, že jsou naprosto nereformovatelní. Můžou být nyní laxnější, ale to neznamená, že se to nemůže změnit. Podívejte se na Japonsko. To bývalo feudální císařství. Před rokem 1940 bylo HDP na hlavu v Peru třikrát větší než v Japonsku. A dnes jsou Japonci devětkrát bohatší než my. Nemyslím si, že kultura je něco, co vylučuje dobré fungování tržní ekonomiky.

Jaký je tedy rozdíl mezi zeměmi, kde tržní ekonomika funguje a kde nefunguje?

V tom, že tam funguje systém veřejně dostupných majetkových záznamů a vymahatelnost práva.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče