Herečka ze Sexu ve městě: Být pravdivý sám k sobě je to nejtěžší

22. března, 11:19 - Iva Přivřelová
22. března, 11:19

Na začátku kariéry si zahrála ve Formanově Amadeovi, ale až role Mirandy v úspěšném seriálu HBO Sex ve městě ji v roce 1998 celosvětově proslavila. V posledních letech se americká herečka Cynthia Nixonová vrátil naplno k filmu. Letos na Berlinale představila snímek Tichá vášeň, v němž si zahrála slavnou básnířku Emily Dickinsonovou. Na Febiofestu se dnes v předpremiéře hraje drama James White, v němž ztvárnila matku nezodpovědného hlavního hrdiny.

Proč jste chtěla hrát ve filmu James White?

Líbil se mi scénář. Ohromilo mě, že režisér Josh Mond dokáže být ve filmu, který je v podstatě autobiografický, na své alter ego tak tvrdý. Kdybych o svém životě točila já, byla bych v něm za hrdinku, ukázala bych se pouze v lichotivém světle. On je ovšem ve své sebekritice nekompromisní. Být pravdivý sám k sobě je přitom to nejtěžší. To na mě zapůsobilo.

Vaše postava, matka Jamese Whitea, umírá na rakovinu. Vy jste s touto nemocí před deseti lety sama krátce bojovala. Změnilo vás to nějak?

Ani bych neřekla. Moje rakovina byla malá. Samozřejmě mě vyděsila a nebylo to příjemné, ale neocitla jsem se v ohrožení života. Stejný rok, kdy jsem dostala rakovinu, jsem slavila čtyřicítku a nevím, co z toho mě víc přimělo přemýšlet o životě.

Kromě Jamese Whitea se poslední dva roky na světových festivalech ukázaly i další čtyři vaše snímky. Rozhodla jste se víc věnovat kariéře?

Před pár lety jsem začala spolupracovat s novou agentkou, která má kontakty na spoustu filmařů, zvlášť mladých. Začala mě hlásit na různé projekty a dostala mě do filmu se Saoirsou Ronanovou Stockholm, Pennsylvania nebo do snímku s Morganem Freemanem a Diane Keatonovou 5 Flights Up. Tak se to celé rozjelo.

Chcete dál točit víc filmů ročně?

Já hlavně chci hrát role, které jsou výzvou, které jsem ještě nehrála. Pokud to jsou role filmové, tím lépe. Nevadí, že většina z těch snímků má nízký rozpočet. Důležitější je, jestli se natáčejí v New Yorku. Točila jsem tedy i jinde, když šlo jen o tři, čtyři týdny práce.

Proč je pro vás natáčení v New Yorku tak důležité?

Nejdřív jsem v New Yorku studovala, nyní tam vychovávám děti, které studují. Přání zůstat blízko domova je hnací silou mého života. Začal jsem s hraním asi ve dvanácti letech, takže první dekádu své kariéry jsem musela skloubit se školou, což bylo dost obtížné. Filmy jsem mohla točit jen v létě, nebo pokud šlo o krátké natáčení v New Yorku. Tím jsem se odstřihla od televize, což mi ani nevadilo.

Sex ve městě byl po všech směrech velmi dobře udělaný, hlavně scenáristicky.

O roli v Sexu ve městě jsem se ucházela jen proto, že i ten vznikal v New Yorku. Jak na seriál, který vás proslavil, dnes vzpomínáte?

S hrdostí. Sex ve městě byl po všech směrech velmi dobře udělaný, hlavně scenáristicky. Ale už to je tak dávno. Byly jsme tak mladé. Tehdy nám to tak nepřišlo, připadaly jsme si velmi vyzrálé, bylo nám přece třicet. Teď mi přijde, že tam působíme jako děti. Nicméně, než se objevil tento seriál, hrála jsem už skoro dvacet let. Jakkoliv vypadá jako významná epizoda mé kariéry, pro mě to tehdy byla prostě další práce.

Jste pořád v kontaktu s ostatními herečkami ze seriálu?

Jistě. S každou trochu jinak, Kristin Davisová žije v Kalifornii, s ní se tedy vídám méně než se Sarah Jessicou Parkerovou, která taky bydlí v New Yorku. Kim Cattrallová nyní bývá často v Evropě, ale sejdeme se pokaždé, když přijede do New Yorku.

Terence Davies, britský režisér vaší novinky Tichá vášeň, nemá Sex ve městě vůbec rád. Bavili jste se o tom?

Ne, Terence o tom se mnou nemluvil. Předpokládám ale, že moc epizod asi neviděl.

Prý jen dvě a tu jednu se ztlumeným zvukem. V jeho snímku hrajete slavnou americkou básnířku Emily Dickinsonovou. Znala jste její dílo už před natáčením?

Ano. Milovala jsem ji už jako dítě. Vždy jsem se s ní cítila spřízněná. Byla stydlivá, jako tehdy já, měla bohatý vnitřní život. To mi bylo blízké. Učili jsme se o Emily ve škole, taky jsme měli doma nahrávku, kde její básně a dopisy čte herečka Julie Harrisová.

Na čtení krásných slov nahlas je něco magického. Mně rodiče četli, já teď čtu zase svým dětem. Recitovat ve filmu nahlas poezii Emily Dickinsonové a hrát ji tedy bylo potěšení. Její básně v sobě mají tolik citu. Jsou jako zpěv, dostanou vás na jinou emotivní úroveň.

Emily Dickinsonová žila velmi samotářsky, později ani moc nevycházela z pokoje. Víte proč?

Nevím. Někdo říká, že trpěla depresí a fobiemi a různými nejen psychologickými, ale i fyziologickými stavy, kvůli kterým se stranila společnosti. Ať už se s ní dělo cokoliv, i tak měla neuvěřitelný intelekt a myslím, že by v jakékoliv době byla důležitou spisovatelkou.

Dickinsonová měla na řadu věcí silné názory, ovšem nikdy nebyl aktivistka. Vy jí naopak jste.

Podle mě v životě děláme nejen to, co chceme, ale i to, co můžeme. Nevím, jak by se Emily chovala, kdyby žila dneska. V 19. století se její síla projevila v tom, že si udržela svůj malý svět, v němž mohla strávit spoustu času rozplétáním vlastních pocitů a myšlenek.

Pokud k tomu máte chuť, zapojte se do sociálních a politických hnutí, volte nohama, jak se říká. Taková hnutí ovšem vycházejí z velkých myslitelů. Lidi-aktivisti jsou jako vojáci, osoby jako Emily, které můžou v tichu svých pokojů hluboce přemýšlet, vidím jako generály. Bez nich bychom neměli mapu, podle níž můžeme jít.

Jste známá mj. i svou podporou legalizace sňatků homosexuálů. Vy sama jste v roce 2004 začala chodit se ženou, kterou jste si o osm let později vzala.

Měla jsem štěstí, že jsem se zamilovala do ženy v době, kdy lidi začali častěji zveřejňovat svou orientaci. Pro homosexuály, obzvlášť muže, muselo být těžké najednou odtajnit něco, co měli do té doby podle všech rad raději schovávat. Já ale předtím chodila s muži, takže to pro mě bylo nové a svou bisexualitu mi nepřipadalo zas tak těžké zveřejnit.

Je skvělé, že v USA i jinde po světě schválili svazky osob stejného pohlaví. Mimořádné bylo hlavně loňské referendum v Irsku. Homosexuály v něm podpořili lidi, kteří dlouho od církve slýchali, že osoby s touto orientací představují zlo. Ovšem pořád existuje mnoho zemí, kde není možné být otevřeně gay.

Jak moc je manželství s ženou jiné než soužití s mužem?

V něčem hodně, v něčem to je úplně stejné. Ženy se tradičně víc starají o děti, takže u některých věcí se předpokládá, že je udělá matka. Když máte matky dvě, nastane otázka, která se toho ujme. Většinou to je plus, ale někdy se musíte rozhodnout, kdo je takříkajíc u volantu. Ale podle mě čím víc řidičů, tím lépe.

Čím se živí vaše manželka?

Pracuje na newyorské radnici, má na starosti vzdělávání, nyní zrovna se starostou připravují projekt na zlepšení komunitních škol. Chtějí, aby se rodiče zapojili do chodu škol, které se potýkají s potížemi. Když budou mít školy víc financí, můžou dětem zajistit pravidelné lékařské prohlídky a podobně, a tím podpořit celou rodinu. Zároveň by rodiče měli mít možnost se ozvat, když se jim nebude líbit řízení školy.

Jak moc sledujete americkou politiku? Třeba probíhající prezidentské primárky?

Ty sleduju, ale myslím, že v Americe nikdo nerozumí tomu, co se děje u republikánů. Nikdo ani neví, jak tomu má porozumět. Připadá nám, že se laťka nemůže už dál snižovat, ale každý měsíc to vypadá, že dosahujeme nového dna. Řekla bych, že lidi jsou znepokojení. Možná jsem naivní, ale pořád nevěřím, že se najde dost Američanů, kteří by některé ty strašidelné kandidáty opravdu zvolili.

Co kromě děsivých politiků vidíte jako největší výzvu pro novu generaci?

Asi globalizaci. Přináší vzrušující potenciál, má však i děsivé prvky. Stává se z nás jedna komunita, přestože jsme dost jiní. Jen v USA se nemůžeme shodnout, jak dál postupovat, a to jsme jedna země. Porozumět lidem z tolika různých zemí a kultur bude obtížné. K tomu tu je i ekonomický tlak. Mladí už nesoupeří o místo jen s místními kandidáty, ale skoro se všemi.

Autorka je spolupracovnicí redakce


Čtěte také:

Ben Foster: Lance Armstronga mám rád asi jako lva v ZOO

David Mitchell: Postava bez pozitivních kvalit mi připadá nudná

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče