Helena Vaidlová: Veterináři mají práci jako koníčka

07. června 2012, 08:14 - Libor Budinský
07. června 2012, 08:14

Česko je země domácích mazlíčků. K tradiční chovatelské vášni pro psy a kočky přibyly po revoluci desítky dalších druhů zvířat. Češi mají doma hady, ještěry, papoušky, ale i divoké šelmy či opičky. S počtem přibývajících zvířat narůstá i práce veterinářům, kteří patří v tuzemsku k velmi vytíženým profesím. Helena Vaidlová z Veterinární kliniky Mada léčila slony v Thajsku či papoušky na Filipínách, nyní se specializuje hlavně na medicínu ptáků.

* E15: Podle statistik je Česko druhé v Evropě v počtu domácích mazlíčků. Je u nás dostatek veterinářů?

Poptávka je stále vysoká, a tak jsou veterináři zvyklí pracovat hodiny přesčas. Ale v posledních letech jich přibývá, takže pevně doufám, že už se to vyrovná. Konečně snad budeme mít pevnou pracovní dobu a nebudeme odcházet tři hodiny po jejím skončení.

* E15: Proč tak narostla poptávka po službách veterinářů?

Dřív se lidé o domácí zvířata tolik nestarali. Psi byli uvázaní u boudy, kočky běhaly venku a lidé, zvlášť na vesnici, se o ně zas tak nezajímali. Ale s tím, jak se lidé stěhují do měst a mají svá zvířata v bytě, se prohlubuje jejich vztah a také hned vidí, že něco není v pořádku.

Dřív si všimli, že pes tři dny nežere a pak si všimli, že umřel. Prostě se to tolik neřešilo, dnes se starají o zvířata jako o děti, ostatně často jim zvířata vlastně i děti nahrazují. To je přece běžný model, že když děti odrostou, tak si lidé pořídí pejska.

* E15: To je asi hlavně specifikum západní civilizace?

Ten blízký vztah určitě. V Asii je zase spousta bohatých lidí, kteří si kupují zvířata na chlubení. U nás si bohatí chlapi kupují na chlubení drahá auta, tam si pořídí na černém trhu velmi vzácné zvíře. A může to být klidně malý ptáček „čimčaráček“, ale hlavně, že je drahý a vzácný. Přitom ho majitel zavře do malé klícky, která mu vůbec nestačí k životu, a také pořádně neví, jak se má o něj starat, ale to ho ani nezajímá, protože má ptáčka jako vizitku.

Veterináři to mají těžší

* E15: Je práce veterináře náročnější než obor humánního lékaře? Přece jen, diagnostika je asi hodně složitá?

Určitě. Já mám ve zbytku rodiny lékaře a ti to špatně nesou, že by mělo být naše povolání obtížnější, ale je to tak. Já lékařům hrozně závidím, že jim člověk řekne, co ho bolí. K nám když přijde zvíře, tak nám nic neřekne.

* E15: Navíc člověk je stále stejný, kdežto veterinář se musí postarat o savce, ptáky, plazy… Už je běžné, že se veterináři specializují?

Ve škole se to ještě moc nerozlišuje, ale v praxi určitě. Většina veterinářů dělá hlavně psy a kočky, k tomu je nejvíce informací. Pak také koně. Když děláte hodně ptáky, nebo třeba plazy, musíte čerpat informace hlavně ze zahraničí.

* E15: Jaké nejexotičtější zvíře se vám objevilo v ordinaci? Byla jste někdy opravdu překvapená tím, co mají lidé doma?

Jednou jsem byla u tygra. Musela jsem k němu domů, bylo to sice mládě, ale už mělo 25 kilogramů. A to se pak těžko chodí k veterináři. Tak jedu s foukačkou, se kterou ho naočkuji anebo ho i uspím. V zoo je to běžné, jenže tam zvířatům chovatelé rozumí, a dobře vědí, co je čeká, až zvířata vyrostou. Ale amatérští chovatelé si to často neuvědomují, a proto si myslím, že příliš exotická a nebezpečná zvířata do domácnosti nepatří.

* E15: Existují zvířata, která ze zásady neléčíte?

Pavouky. S těmi nechci mít nic společného. Nic o nich nevím a nechci vědět. Maximálně jimi krmím naše gekony.

Péče o zvířata v obchodech bývá nevalná

* E15: Mazlíčci se prodávají v obchodních centrech v pet shopech. Kvůli tomu dochází často k situaci, že si lidé koupí zvíře, o kterém nic nevědí, jen se jim líbí. Vnímáte to jako problém?

Obchody se zvířaty jsou velkým problémem, neboť jejich úroveň může být velmi nízká. V některých z nich neumí vysvětlit zákazníkům, jak se o zvíře starat. Je málo obchodů, kde se o zvířata dobře starají a umí poradit. Zákazník, který radu potřebuje, však mnohdy není schopen poznat, zda jsou mu poskytnuty pravdivé informace.

* E15: Pak se stávají i takové smutné případy, že v obchodě nabízejí velkého papouška dva roky. Nemohou ho prodat a papoušek žije stále v kleci, bez kontaktu s blízkým člověkem, bez možnosti se proletět…

To je pro zvířata hrozně frustrující. V obchodě by neměl být pták déle než týden, dva týdny. Ale praxe je úplně jiná a někteří ptáci tam jsou mnohem déle. Rybičky, morčata, malí kanárci či andulky, tam to ještě tolik nevadí, ale větší papoušek opravdu trpí. To by mělo být zařazeno do kategorie týrání.

* E15: Vraťme se do vaší ordinace. Jaké kuriózní případy také musí řešit při své práci zvěrolékař?

Nejčastěji se jedná o předměty, které zvířata sežerou. My je operujeme, abychom to vyndali a majitelé jsou pak zvědaví, co to vlastně bylo. Nejednou se stalo, že jsme vyndali, nějakou podprsenku či spodní prádlo. A jednou to byl dokonce robertek. Když jsme ho pak ukázali majitelům psa, tak to vyvolalo menší problém.

* E15: Medicína zaznamenala v posledních letech obrovský pokrok. Platí to také u veterinářů?

U nás je pokrok ještě větší, což je způsobeno tím, že si naše služby zákazník vždycky platí. Navíc tím, že zvíře nemluví, tak ho málokdy pošleme domů s tím, že mu nic není, a snažíme se odhalit příčinu problémů a současně vyloučit nejzávažnější rizika.

U lékařů se stává, jak často slýcháme, že z pohotovosti či od obvodního lékaře pošlou nemocného domů s tím, že si vymýšlí a nic mu není. A pak večer jede rychlá pomoc a buď ho zachrání, nebo také ne. Veterináři se toho nějak víc bojí, takže jsou obecně pečlivější. Když k nám přijde pes s trávicími obtížemi a cizím tělesem ve střevech nebo žaludku, zpravidla to zjistíme tentýž den a hned večer ho operujeme, tohle se vám u obvodního lékaře spíše nestane.

* E15: Ale zase máte velkou výhodu, protože když zemře člověk, je to vždycky tragédie, ale u vás umírá v uvozovkách jenom zvíře…

To je určitě pravda. Já bych nemohla dělat humánní medicínu, neboť představa, že by mi někdo umřel, i když by to nebyla moje vina, je hrozná. A kdyby to náhodou byla moje vina?

To bych velmi těžko zvládala. Proto jsem si vybrala, že budu léčit zvířata, která mám navíc velmi ráda.

Slon se léčí dobře

* E15: Máte zajímavé zkušenosti ze zahraničí, v Malajsii jste se starala o sloní sirotky a v Thajsku zase o sloní seniory. Jaká je vlastně práce se slony?

Krásná. Každý slon má svého mahuta, který se o něj stará, a mezi slonem a mahutem vzniká obrovské pouto, větší než obvykle mezi člověkem a psem. Když mi mahut řekne, že ke zvířeti mohu jít, že je to bezpečné, tak to tak je. Mahut slona zná a vycítí z něj všechny změny nálady. Obecně se léčí velmi dobře, protože dobře spolupracuje, ale jeho velikost a síla to omezuje.

Třeba pes se dá přeprat, slon ne, slona můžete jenom uspat, jenže pak vám leží několik tun masa. Ale má zase jiné problémy, třeba velmi složitý porod. Slonice nesmí být rušena, protože když ji někdo vyruší, tak porod zastaví a mládě se pak narodí mrtvé. Což se nám také jednou stalo.

* E15: Jak se vlastně pohřbívá slon?

Co se dělá s tak obrovskou horou masa? Většinou se zakope. Ale může se stát, že mrtvého slona naloží na náklaďák jeřábem a odvezou do pralesa, kde se o to postará příroda.

* E15: A jak je to u nás? Co všechno můžeme pohřbít na zahradě a co ne?

Přežvýkavce nesmíte pohřbívat, všichni musí do kafilerie. Ostatní zvířata, třeba psa, kočku, můžete pohřbít na svém pozemku. Ale spousta lidí už zahrádku nemá, nebo na to nemá žaludek, a tak nám mrtvé zvíře raději nechá. Každý veterinář musí mít mrazicí box, protože než přijede kafilerie, tak to může trvat i dva týdny.

V Brně navíc existuje pohřební služba pro mazlíčky, mají rakvičky, pořádají obřad, stejně jako u lidí. A nakonec mrtvé zvíře spálí. Ale stojí to samozřejmě spoustu peněz. A pak je spousta lidí, kteří to neřeší a mrtvou kočku či psa hodí klidně do kontejneru. I když se to nesmí.


Čtěte také:

Veterináři: Chov nosnic doma je riziko

Jiří Hrotek: Za supa, který umí rozbíjet vejce, zaplatím 300 tisíc


* E15: Stávalo se vám, když jste léčila zvířata v exotických zemích, že přišel pro lékařskou pomoc také člověk?

Stávalo. Chudí tam často nemají peníze na lékaře, a přesto mají spoustu zdravotních problémů, před kterými by se náš obvodní lékař nejspíš zhroutil. Jednou jsem třeba řešila perforované oko, které si jeden mahut propíchl ostrou ananasovou natí. U nás by ho okamžitě poslali do nemocnice, ale tam nic takového nebylo možné, a tak jsem mu dala mastičku s antibiotiky, která mu pomohla. Pravděpodobně na něj už nikdy nebude vidět, ale nepřišel o něj a navíc se mu ulevilo od velkých bolestí.

Jiný si zase propíchl palec u nohy, šíleně mu to zhnisalo a hrozilo, že dostane gangrénu a o nohu přijde. Tomu jsem nasadila celkově antibiotika a uzdravil se. Takové věci veterinář samozřejmě dělat nesmí, ale v chudých oblastech jihovýchodní Asie nemají zákony takovou váhu jako otázka lidského zdraví a života. Naštěstí to v obou případech dopadlo dobře.

Čas od času pracuji zadarmo

* E15: Když se zavedl poplatek u lékaře, spousta lidí se rozčilovala. Za zvířata se platit musí. Jak to zákazníci berou?

Všichni jsou na to zvyklí, že musí platit. Jen někdy přijdou lidé, kteří na to nemají. A i když slibují, že mi to zaplatí, nebo dokonce vypisují směnku, nikdy mi to nezaplatí. Ale já si říkám, že to nedělám pro ty lidi, ale pro to zvíře, takže čas od času pracuji i zadarmo. Takových případů naštěstí není moc.

* E15: Má smysl operovat zvíře, když už je starší a zbývá mu třeba půl roku života?

O tom je třeba přemýšlet. Když je pejskovi 16 let a jeho majitelé chtějí udělat endoprotézu kyčelního kloubu, tak se jim to snažím rozmluvit. Ale ne všichni jsou rozumní a někteří lidé jdou jinam, kde jim to rádi udělají, protože dostanou zaplaceno. I když tomu psovi prodlouží život jen o několik měsíců.

* E15: Jak bojujete s následky přešlechtěných druhů?

Jedna známá si koupila králíčka, ten po měsíci dostal rýmu a umřel. Určitě by se dalo najít dost podobných příkladů. Třeba když si lidé koupí mláďata, která jsou taková „nedomrlá“ a jejich zdravotní problémy se stále opakují, tak řešíme, kam až jít, kolik peněz do toho dát. Ta hranice není přesně nikde daná. Buď se k tomu mohu postavit tak, že když už to zvíře jednou mám, tak se o ně musím postarat a léčit ho za každou cenu. Nebo…

* E15: Využít možnost eutanazie?

Když se udržuje při životě chronicky nemocné zvíře, tak je otázka, jestli mu to dělá radost, nebo nedělá, a jestli je povinností člověka se o něj starat, nebo jestli je lepší ho utratit. Co je eticky správné? Navíc někdy vidíte na první pohled, že je zvíře šťastné a spokojené, ale někdy to nepozná ani majitel. A co potom?

Anebo když přijdou se zdravým psem bez nohy, který by mohl po operaci žít, ale oni na to nemají a chtějí ho utratit? Já jim nemohu nařídit, aby mu tu operaci zaplatili a nechali ho žít. Takové otázky za majitele zvířat nemohu rozhodnout. To si musí rozhodnout každý sám.


Helena Vaidlová (32)

Vystudovala veterinární lékařství na brněnské univerzitě. Už během studia se zúčastnila stáže v Malajsii, kde pracovala ve stanici pro odchyt sloních mláďat – sirotků. Po studiích pracovala v thajské Ayutthaye, ve stanici pro slony ve výslužbě, a na Filipínách, kde léčila papoušky. Po návratu působila v liberecké zoo, v současné době pracuje na Veterinární klinice Mada v Kralupech nad Vltavou, kde se specializuje na medicínu ptáků. Současně spolupracuje s pražskou zoo. Je vdaná, má dvě děti.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče