Heinz: Kečupový král, jehož ani krach od podnikání neodradil

23. října 2010, 09:20 - Šimek Robert
23. října 2010, 09:20

Americký podnikatel Henry John Heinz se celý život řídil jednoduchým heslem: „Dělat obyčejné věci neobyčejným způsobem přináší úspěch.“ Jeho první firma na výrobu nakládaného křenu sice roku 1875 zkrachovala, Heinz ji ale hned v následujícím roce obnovil a sortiment rozšířil o produkt, který je dnes s jeho jménem spojován nejčastěji – legendární kečup Heinz.

Foto: H. J. Heinz Company

Henry John Heinz se proslavil neobyčejnou podnikavostí. Již v dětství pěstoval na rodinném pozemku zeleninu, kterou pak přímo z koňského povozu prodával místním obchodníkům. Velice brzy dospěl k poznání, že cesta k úspěchu nevede přes produkty levnější, ale kvalitnější. Zpracovávání jeho potravin bylo oproštěno od jakýchkoliv konzervantů, zahušťovadel, barviv či aromat. Velmi dbal na kvalitu, čistotu a kontrolu potravin a později byl také jedním z iniciátorů přísného potravinářského zákona, který od roku 1906 určuje kvalitu potravinářských produktů ve Spojených státech i jinde ve světě. Jeho legislativní angažovanost přitom ovlivňuje i moderní potravinářský průmysl. Na Heinzův odkaz narazíme pokaždé, když v obchodě zvolíme výrobek s nápisem „bez konzervantů“.

Německé kořeny

Heinzův otec, německý cihlář Johann Heinrich Heinz, odjel roku 1840 do Pensylvánie ve Spojených státech, kde doufal v lepší pracovní podmínky. Opustil bavorské město Kallstadt, kde jeho rod měl kořeny do poloviny 17. století. Tři roky nato se ze sousedního Hesenska vydala za oceán i Anna Margaretha Schmittová. V nové domovině se sblížili, zamilovali se a v prosinci roku 1843 také vzali. Deset měsíců nato přišel na svět jejich prvorozený syn Henry John.

Otcova živnost začala v novém působišti skutečně lépe prosperovat. Měl pověst důkladného řemeslníka a poctivého obchodníka. Netrvalo dlouho a neměl nouzi o klientelu. Dařilo se mu tak dobře, že se po pár letech mohl přestěhovat z Pittsburghu do nedalekého Sharpsburgu, kde si rodina postavila vlastní domek. V té době už měl Henry tři sourozence a počet dětí u Heinzů i nadále rostl, až se zastavil na osmi.

Aby bylo možné tak velkou rodinu uživit, vznikla u domu i velká zahrada. Malý Henry tedy již od dětství pomáhal s pěstováním různých plodů, což se mu později velmi hodilo. Rodiče z něj sice zpočátku chtěli mít kněze, brzy ale změnili názor. Chlapec se totiž místo klasických klukovských her stále více zajímal o zahradničení a už jako šestiletý pomáhal matce ve sklepní přípravně s nakládáním zeleniny.

Křen v láhvi

Brzy viděl, že úrodu z tak velké zahrady rodina sama nespotřebuje. Nabídl se tedy, že zkusí nevyužitou zeleninu prodat v sousedství a v osmi letech už pobíhal po Sharpsburgu se dvěma velkými koši plnými dobrot. Ze všech plodin, které zahrada nabízela, si kupodivu nejvíc neoblíbil rajčata, která ho později proslavila, ale křen. V devíti letech už ho sám zavařoval a sklenice s křenem postupně vytlačovaly dosavadní syrovou zeleninu z jeho košů. Brzy si pořídil trakař a v deseti letech dostal od rodičů i 30 arů půdy, na kterých mohl pěstovat, co se mu zlíbí.

Ve 12 už obhospodařoval pětkrát tak velký pozemek a místo trakaře kočíroval bryčku taženou koníkem. Nezásoboval totiž už jen domovskou obec, ale třikrát týdně zajížděl i do Pittsburghu za smluvními obchodníky. Ti měli o jeho zboží velký zájem, protože Heinz neplnil nakládanou zeleninu do barevného skla, jak bylo tehdy zvykem, ale do průhledných sklenic, takže se každý mohl přesvědčit o kvalitě obsahu. V 17 letech už mladík vydělával 200 dolarů měsíčně, což byl velmi slušný příjem. Jeho výjimečné podnikatelské schopnosti uznali i rodiče a místo do semináře poslali syna na vyšší obchodní školu, kde se vzdělal hlavně v účetnictví. Po absolvování začal pomáhat otci v jeho cihlářské firmě, kde se stal společníkem. Stále se ale věnoval hlavně zelinářství a brzy usoudil, že je čas postavit se na vlastní nohy.

Druhý pokus

Jméno pětadvacetiletého domácího pěstitele bylo už v okolí poměrně dobře známé. Jeho nakládanou zeleninu si objednávalo stále více domácností, proto se Heinz roku 1869 spojil se sousedem L. Clarencem Noblem a společně založili firmu Heinz, Noble & Company. Zakoupili pozemky kolem řeky Allegheny a také octárnu v St. Louis. Hlavním produktem firmy ale i nadále zůstával nakládaný křen.

Tato volba se ovšem brzy ukázala jako špatná. Roku 1875 byla totiž křenu všude nadúroda a ceny šly prudce dolů. Heinz se sice snažil propagovat prvotřídní kvalitu svých produktů, zákazníci ale neměli zájem a firma Heinz, Noble & Company musela vyhlásit úpadek.

Henry John Heinz se ovšem nevzdal. Hned v následujícím roce sehnal s vypětím sil 3 000 dolarů, přizval k podnikání bratrance Fredericka a bratra Johna a společně založili novou firmu F. & J. Heinz Company. Křenová nadúroda pominula a ukázalo se, že zákazníci na dobře zavedenou firmu nezapomněli. Společnost bohatla a hospodyně neměly zapotřebí vyrábět si podomácku všechno samy, na což Heinz sázel. Jeho firma už nenabízela pouze křen, v sortimentu měla také omáčku ze zelených a červených paprik, konzervované fazole, chilli omáčku, moštový ocet, hořčici, olivy, nakládané cibulky či rajskou polévku. A samozřejmě také kečup, který se brzy stal nejúspěšnějším výrobkem společnosti.

Sezonní výkyvy už výrobu neohrožovaly a Heinz se mohl plně soustředit na rozvoj podnikání. Roku 1888 vyplatil oba společníky a stal se jediným majitelem firmy, jejíž název se nově změnil na H. J. Heinz Company.

Ráj dělníků

Již roku 1886 podnikl také první obchodní cestu do Evropy, na které se mu podařilo navázat spolupráci s britskou obchodní firmou Fortnum & Mason, což byl velký úspěch. Tato společnost, založená roku 1707, totiž patřila k tradičním prodejcům potravin a zboží dodávala i na královský stůl. Heinzova cesta pak pokračovala do Německa. Podíval se na místa, kde žili jeho předci, a seznámil se i s výrobou v podobných podnicích, jako byl ten jeho.

Po návratu pak začal některé poznatky k velké radosti svých zaměstnanců uplatňovat i ve Spojených státech. Jeho nová továrna, vybudovaná v letech 1890 až 1898 v Pittsburghu, totiž nabízela v té době nevídané pracovní podmínky. Heinz zde zastával teorii, že dokonalý produkt se dá vyrobit jen v prostředí, ve kterém budou i dělníci spokojeni. Zaměstnankyním, které zpracovávaly ručně potraviny, proto nabízel bezplatně každý týden manikúru. Pracovníkům byl rovněž k dispozici firemní zubař. V zářivě čistých šatnách byla zavedena tekoucí voda, což byl luxus, který většina zaměstnanců neměla ani doma. K dispozici byly střešní terasy, kde hrála hudba pro odpočinek, a oblíbenou kratochvílí se stala také jízda kočárem po továrním areálu během pracovních pauz. Heinz vedl společnost téměř jako rodinný podnik, důkazem čehož byly i každoroční pikniky pro zaměstnance, kterým sám předsedal. Jako jeden z prvních zaměstnavatelů navíc zavedl i placenou dovolenou.

Továrna se stala vyhlášeným místem, stovky lidí proto na přelomu 19. a 20. století využily i unikátní možnosti prohlédnout si ji zevnitř. Návštěvníkům byly vysvětleny veškeré pracovní procesy a osobně se mohli přesvědčit také o kvalitě výrobků.

Henry John Heinz (1844–1919)
Narodil se 10. října 1844 v americkém Pittsburghu v rodině německých přistěhovalců. Vyrůstal v nedalekém Sharpsburgu a od dětství ho bavila práce na zahradě. Už v osmi letech prodával zeleninu sousedům a později se specializoval hlavně na nakládaný křen. Roku 1869 založil s L. Clarencem Noblem společnost Heinz, Noble & Company, která začala zeleninu prodávat ve velkém. Brzy ale zkrachovala a Heinz musel změnit strategii. Roku 1876 začal s výrobou kečupů a slavil obrovský úspěch. Firma H. J. Heinz Company se postupně rozrostla v obří koncern a stala se největším světovým zpracovatelem rajčat. Heinz zůstal v jejím čele až do konce života a kromě nadstandardní péče o zaměstnance proslul i odvážnými marketingovými kroky – roku 1900 představil například první světelnou reklamu na světě. Zemřel 14. května 1919.

Šťastných 57

Kromě nadstandardního přístupu k zaměstnancům se Heinz projevil i jako prozíravý marketingový stratég. Při jedné z návštěv New Yorku zahlédl reklamní nápis 21 Styles of shoes (21 stylů bot). V tu chvíli si uvědomil, jak významnou marketingovou hodnotu může používání čísel pro reklamu mít. Pro propagaci svého zboží pak zvolil snadno zapamatovatelné číslo 57 a nápis 57 Varieties (57 variant) bez ohledu na skutečnost, že tou dobou už sortiment jeho firmy přesahoval 60 produktů. Pouhý týden poté, co se numerická hříčka v jeho hlavě zrodila, visely reklamní plakáty s logem okurky a nápisem 57 Varieties na všech dostupných reklamních plochách a objevily se i na stránkách nejrůznějších novin. Spotřebitelům se číslo 57 okamžitě vrylo do paměti a produkty společnosti jsou s ním spojené dodnes.

Heinz ale nezůstal jen u čísel. Roku 1900 umístil v centru New Yorku na rohu 23. ulice a Páté Avenue vůbec první světelnou reklamu na světě. Lákala k návštěvě přímořského letoviska v Atlantic City. Tam čekal turisty na „Heinzově mole“ takzvaný Křišťálový palác, který nabízel nebývalý komfort, bezplatné varhanní koncerty i recitály slavných umělců. Všude byly vystavené vzorky firemních produktů a zájemci si je mohli ihned objednávat.

Originálním marketingovým tahem byla i distribuce malých suvenýrových připínáčků ve tvaru okurky na světové výstavě v Chicagu roku 1893. Jakmile návštěvníci zjistili, že Heinz rozdává ve druhém patře okurkové připínáčky zdarma, vzali jeho stánek útokem. Pořadatelé museli dokonce zesílit podlahu, aby se nepropadla.

Heinz bez Heinze

Roku 1905 se z rodinného podniku stala korporace, v jejímž čele zůstal Henry John Heinz až do konce života. Když roku 1919 zemřel na zápal plic, měla již firma přes 20 výrobních závodů a byla největším zpracovatelem rajčat na světě. Její vedení převzal syn Howard, který do firmy vnesl nový režim zpracování surovin, což se brzy příznivě projevilo na kvalitě i na výnosech. Firma se nadále rozrůstala a ve 30. letech minulého století vlastnila již 25 velkých a 200 středně velkých a menších závodů. Sortiment se navíc rozšířil o další známé produkty: instantní polévky a dětské výživy.

Během druhé světové války vyráběla společnost Heinz pro armádu samozahřívací konzervy. Technika zahřívání spočívala v tom, že každá plechovka měla kovovou trubici naplněnou chemickým palivem, které se do čtyř minut po sejmutí ochranného víčka dalo ohřát zapalovačem.

Po roce 1945 pak společnost pod vedením Jacka Heinze zahájila mohutnou expanzi a postupně vybudovala filiálky v Holandsku, Itálii, Japonsku, Venezuele i v dalších zemích. Rodina Heinzů firmu ovládala až do roku 1987, poté většinový podíl prodala a nechala si jen zhruba čtyři procenta akcií. Na chod podniku to ale nemělo žádný vliv. Společnost H. J. Heinz Company má v současnosti roční obrat okolo deseti miliard dolarů a zaměstnává 32 tisíc lidí. V sortimentu má přes 5 700 výrobků včetně mražených pokrmů, rybích konzerv a krmení pro psy. Klíčovým produktem ale i nadále zůstává legendární kečup, kterého se ročně vyrobí 650 milionů lahví. Kromě chuti je pro něj typická i tvarovaná lahev, patentovaná roku 1882, a etiketa připomínající tvarem stát Pensylvánii. S jedinou změnou přišla firma Heinz roku 2003 – otočila láhev dnem vzhůru, a určila tak způsob, jakým je dnes kečup po celém světě servírován.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče