Gubernie Moskva: Kreml nestrpí silné osobnosti, potvrdila volba primátora

28. září 2013, 10:36 - Libor Dvořák
28. září 2013, 10:36

Nedávné volby moskevského primátora měly uzákonit současnou moskevskou výkonnou moc. Od roku 2004 se totiž šéfové ruských regionů nevolili, ale v podstatě jmenovali přímo z Kremlu. V roce 2010, po pádu Jurije Lužkova, výrazné autonomní politické osobnosti, byl za primátora dosazen naprosto nezajímavý a mdlý postsovětský aparátčik Sergej Sobjanin. Podle kremelského scénáře ho měly zářiové volby přivést k výraznému vítězství a ozdobit jej tak aureolou nezpochybnitelné demokratičnosti.

Proto se také Sobjanin svého primátorství letos v květnu vzdal a byl jen úřadujícím šéfem moskevské radnice, tedy mezi ostatními kandidáty rovným mezi rovnými. Nebylo to nic neobvyklého, protože toto schéma platí v Rusku obecně: vedle kandidáta poplatného Kremlu se postaví pár dalších, kteří ho nemohou ohrozit. Když některý z nich v předvolebním boji jde náhodou příliš důrazně kupředu, bývá ještě před začátkem samotného volebního procesu „zpacifikován“.

Navalného gambit

Přesně tohle se přihodilo Sobjaninovu protikandidátovi, právníku Alexeji Navalnému: Jakmile tento opoziční předák získal věhlas nejvýraznějšího opozičního vůdce, kolem nějž by se mohla sdružit ruská, sice zatím slabá, ale přece jen stále silnější střední třída (hlavně ve velkých městech), Navalnyj si uvědomil, že by toho mohl využít právě v boji o moskevské primátorství. Když pak ohlásil svou kandidaturu, strážci účelově využívaného ruského práva okamžitě zjistili (anebo to už měli dávno zjištěno a jen čekali, až se to bude hodit), že Navalnyj se v roce 2009 jako poradce kirovského primátora Nikity Bělého podílel na případu firmy Kirovles, v němž státu údajně vznikla škoda ve výši v přepočtu asi deset milionů korun.

Sám velmi rychle obviněný a odsouzený právník svou vinu v této kauze po celou dobu odmítal, soud jej ovšem letos v létě odsoudil k pěti letům vězení. A protože se Navalnyj odvolal a rozsudek tím pádem ještě nenabyl právní moci, byl prominentní aktivista už druhý den po rozsudku propuštěn, aby na výsledek odvolacího řízení čekal na svobodě. Což je podle ruských obhájců případ naprosto ojedinělý – i když formálně ruský právní řád na takovouto možnost pamatuje. Je tedy zcela zřejmé, že Navalného dočasná svoboda je celkem zřetelné politikum: Jen ať s naším důstojným byrokratem Sobjaninem v otevřených a demokratických volbách prohraje – a pak už ho definitivně dorazíme a na slíbených pět let posadíme za mříže.

Alexej Navalnyj - oponent, s jehož úspěchem Kreml nepočítal

Tento kalkul však zoufale nevyšel. Navalného konečný výsledek se dostal až téměř k 30 procentům a Sobjanin měl štěstí (anebo patřičnou podporu z Kremlu, jíž vděčil za svých 51 procent), že nemusel jít do druhého kola. Teď je už jen třeba počkat, jak se rozhodne prezident Vladimir Putin – zda úspěšného moskevského opozičníka pošle jako před deseti lety Michaila Chodorkovského do vězení, anebo se připraví na pro Navalného nerovný, ale přece jen politický odpor.

Sobjaninovo vítězství už ale de facto stvrdil moskevský soud, když před týdnem zamítl Navalného žádost o zneplatnění hlasování kvůli údajným machinacím s hlasy.

Příliš populární Lužkov

Sobjaninův předchůdce v čele moskevské radnice Jurij Lužkov byl osobností podstatně výraznější, což byla ostatně zcela bezopochyby hlavní příčina jeho nuceného odchodu. Tento někdejší technokratický sovětský úředník střední partajnické garnitury (jako komsomolec pracoval už v prvních studentských oddílech 50. let na celině, do strany vstoupil v roce 1968 a byl v ní až do srpnového puče roku 1991) se coby příznivec Borise Jelcina stal moskevským primátorem v roce 1992 právě z vůle prvního ruského prezidenta.

V křesle setrval plných 18 let, jeho volební úspěchy byly impozantní, mezi 70 a 90 procenty hlasů. Ostatně dokonce ještě v době jeho pádu jej za primátora chtělo 56 procent Moskvanů. Hlavně v první polovině svého moskevského kralování patřil k nejpopulárnějším ruským politikům. Což je ovšem v Putinových očích spíš kaz než přednost…

Jurij Lužkov vládl Moskvě 18 let

Lužkovovi se v 90. letech dařilo zlepšit ekonomiku a hlavně tvář Moskvy způsobem téměř neuvěřitelným. Jako jasnou zásluhu si připisuje nejen znovuvybudování chrámu Krista Spasitele (o čemž ovšem rozhodl už Jelcin), ale i budování dopravní infrastruktury (třeba prodlužování tras metra a stavba nových městských okruhů) či zlepšení sociální péče o důchodce a chudé.

Zde je ovšem bychom třeba podotknout, že největší část těchto evidentních zlepšení života Moskvanů připadá až na období po roce 2000, kdy přišel k moci Vladimir Putin. A kdy – a to především – Rusko až pohádkově zbohatlo na bleskově rostoucích cenách energetických surovin. A vzhledem k tomu, že v Moskvě se rozhoduje o naprosté většině všech finančních toků v centralisticky řízené zemi, není divu, že ruské hlavní město by zřejmě blahobytnělo i bez Lužkovovy péče.

Korupce a prezidentova důvěra

V září 2010 se na hlavních ruských televizních programech nečekaně vyrojilo hned několik dokumentárních pořadů, které do té doby téměř nedotknutelného primátora doslova rozcupovaly na kousky. Lužkov si oficiálně a zároveň patřičně rozhořčeně postěžoval samotnému tehdejšímu prezidentu Dmitriji Medveděvovi. Nečekaná reakce se dostavila hned následující den: Medveděv podepsal výnos o předčasném ukončení pravomocí moskevského primátora „v souvislosti se ztrátou důvěry ze strany prezidenta Ruské federace“.

Zajímavé je, že v hlavních bodech kritiky se tentokrát sešla oficiální média se zavilými opozičníky. Známý ruský politik ze Svazu pravicových sil Boris Němcov, za Jelcina dokonce místopředseda vlády, ve svém spisku „Lužkov. Výsledky“ oprávněně tvrdí, že „korupce v Moskvě přestala být problémem a stala se systémem“. „Korupce v Moskvě protkala prakticky všechny sféry lidské činnosti, počínaje pohádkovými úplatky vysoce postaveným městským a státním úředníkům až po vydírání ze strany policie a uplácení při umisťování dětí do všech typů škol či nemocných do nemocnic,“ napsal Němcov v roce 2009.

Jurij Lužkov byl nejednou kritizován za to, že jako dlouholetý šéf moskevské administrativy dlouhodobě stranil kupříkladu stavebním firmám své ženy Jeleny Baturinové, neoficiálně nejbohatší Rusky, jejíž majetek časopis Forbes odhaduje na 900 milionů dolarů. Jeden příklad za všechny: v létě roku 2009, kdy se developerské firmy potýkaly v důsledku finanční krize s obtížemi, Baturinové společnost Inteko předčasně splatila bankovní úvěry ve výši 27 miliard rublů. Jedním ze zdrojů této transakce byl prodej 58 hektarů pozemků na jihozápadě Moskvy za 13 miliard rublů. Pozemky přitom koupila za zhruba dvojnásobek obvyklé ceny společnost napojená na bankovní dům Bank Moskvy, který kontroluje radnice.

Příchod nenápadného Sobjanina na místo někdejšího moskevského vládce Lužkova v roce 2010 a jeho nedávné znovuzvolení do úřadu primátora signalizují přinejmenším dvě věci. Za prvé – výrazné osobnosti v ruské politice kromě své vlastní Vladimir Putin nestrpí a trpět nebude. A za druhé – Moskva je takový zlatý důl, že v jejím čele prostě musí stát slabá figura, aby zaběhnutý systém korupce a moci mohl běžet dál.

Autor je komentátorem Českého rozhlasu


Čtěte také:

Libor Dvořák: Ruská politika se rozhoupává

Šéfem Moskvy zřejmě zůstane Sobjanin

Navalnyj zatápí Putinovu režimu víc než celá opozice. Proto musí pykat

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče