Greed is good!

25. srpna 2009, 15:12 - Alex Soap
25. srpna 2009, 15:12

Systém, který demotivuje, vede v lepším případě ke stagnaci

Většina lidí má na otázku, kdo může za finanční krizi a současnou ekonomickou recesi, rychlou a jasnou odpověď – přece ti nabobtnalí arogantní bankéři! Toto přesvědčení je vydatně živeno řadou médií a politických představitelů, Barackem Obamou počínaje a francouzskou ministryní pro ekonomiku Christine Lagardeovou konče. Zjednodušeně řečeno, za všechno může nevázané opojení rizikem, které je samozřejmě podstupováno, neboť je na ně navázáno „nepřiměřené“ odměňování. Lidskou přirozeností je chtít stále víc, a tak nám dle této teorie přátelé z Wall Streetu a City postupně vytvořili kritické množství a spustili jadernou reakci. Bylo by skvělé, kdyby bylo vše natolik jednoduché, jak je nám to prezentováno a jak to většina světa nekriticky baští.

===== Historie se opakuje

Předně, kde není poptávka, tam není ani nabídka. Nebyl na počátku dění v epicentru (americký trh s rezidenčními nemovitostmi) náhodou jeden americký Johny s minimálními příjmy, který opravdu moc toužil po vlastním bydlení, jaké by spíše příslušelo střední třídě? Vynásobme Johnyho dostatečně velkým číslem, přidejme adekvátní mix politické rétoriky (heslo „každému vlastní bydlení“ je chytlavé), období ekonomické stability a přirozené lidské kreativity a máme základ naší jaderné reakce. Investiční banky zde působily spíše jako katalyzátor než jako hlavní příčina – zní to triviálně, ale neškodí připomenout si to. Bohužel není důvod, proč by se sekuritizace hypoték, stejně jako řada dalších v podstatě dobrých a logických konceptů, neměla zvrhnout v nebezpečný hazard, pokud se překročí kritická míra. Tuto míru měli podle všeho znát bankéři (regulátoři zůstávají raději potichu), kteří ji vědomě překračovali, údajně vydatně pobízeni systémem odměňování. Kdosi moudrý řekl, že Wall Street je geniální v tom, vymyslet logicky výborný a užitečný koncept a dovést ho v praxi do takového extrému, že výsledek je vysoce toxický. Bankéři si však tímto podřezávali i pověstnou vlastní větev – akcionáři-zaměstnanci například vlastnili přes 25 procent Lehman Brothers. To je další opomíjený fakt nedávné krize. Bankéře můžeme vinit z ledasčeho, ale vědomé sebepoškozování tu ještě nebylo. Historie se svým způsobem opakuje. Když v roce 1998 zkolaboval investiční fond Long Term Capital Management, za nímž stáli mimo jiné dva nositelé Nobelovy ceny za ekonomii, byla o této kauze napsána kniha s pěkným názvem When Genius Failed. Ponaučení: ani ti nejchytřejší mezi námi nás neuchrání před obecně neočekávaným vývojem. A už vůbec ne žádný regulátor.

Nebezpečné tendence

Nebudu zde dále rozebírat témata selhání nejlepších mozků v bankovnictví, jasnozřivosti několika málo teoretiků a praktiků a tím méně možné náčrty podoby finančního systému budoucnosti, ale zaměřím se na aspekt odměňování za vykonanou práci, který je již několik měsíců jedním z hlavních témat debat o příčinách a prevenci krize v její aktuální podobě. Objevuje se zde totiž několik nebezpečných tendencí:
1. Bankéři mají „nepřiměřené“ odměny Odměna by měla být vždy a všude přiměřená vykonané práci. A pokud vykonaná práce znamená výnos deset milionů dolarů, proč by tomu neměla odpovídat i odměna. Systém samozřejmě musí fungovat oběma směry – tedy žádná nebo minimální odměna v případě ztrát. Je pravda, že v oblasti investičního bankovnictví je definování zisku či ztráty rozdílně obtížné. Bankéři v oblasti korporátních financí či kapitálových trhů to mají poměrně jednoduché, neboť pracují na bázi provize, přičemž největší riziko je, že tato provize nebude uhrazena. Zato někteří kolegové pohybující se v tradingu a řízení investičního portfolia mohou jeden rok vykázat závratné papírové zisky ve svých pozicích a o pár měsíců později na stejném místě jen černou díru. Tak či onak, snahy rozložit podstatnou část odměn do více let a více je propojit s podstupovaným rizikem jistě mají velký smysl. Zaměstnanci jsou tak více motivováni řídit své operace ve jménu dlouhodobé udržitelnosti. 2. Bonus je prokleté slovo V řeči politické se bonus stal sprostým slovem. Banky začaly reagovat zajímavým způsobem – výrazně navýšit fixní plat, snížit bonus a v konečném důsledku zachovat celkovou výši odměny. Toto řešení ve stylu pověstného nažraného vlka (politiků) a netknuté kozy (celkové odměny) je svým způsobem pochopitelné. Na druhé straně však vnáší do vysoce cyklického byznysu, jakým zejména investiční bankovnictví je, prvek nestability. Bonus závisel, nebo měl záviset, na výši vygenerovaného zisku, což není případ fixního platu. Banky tedy budou mít vyšší úroveň fixních nákladů a jejich manažeři aby pomalu začali konzultovat s úředníky ministerstva financí, jak uspořit v systému, kde je velké procento výdajů mandatorních. Jistě, banky si nějak poradí – budou více propouštět (tradiční nástroj) a v extrémním případě mohou platy zase výrazně snížit (což si moc neumím představit) – ale proč se vůbec podobnou cestou musely vydat? Jako zaměstnanci mi samozřejmě zvýšení fixní složky odměny nevadí, ale z hlediska systému toto řešení nemusí být optimální.
3. Platy je třeba regulovat Není nic až tolik divného na tom, pokud se platy regulují v institucích, kterým musel pomoci stát. Návrat prostředků do státní kasy musí mít přednost před vyplácením „standardních“ odměn. Kdyby v instituci nedošlo k rozsáhlému selhání, žádnou státní pomoc by nebylo potřeba čerpat. Na podobné myšlence v oblasti platů je postaven americký TARP. Bohužel se však objevují snahy o jakousi sektorovou regulaci platů. V posledních dnech tuto myšlenku prezentovali například francouzská ministryně Christine Lagardeová, britský ministr Alistair Darling a ve Spojených státech předsedkyně tamního fondu pojištění vkladů Sheila Bairová. Investiční banky v průměru vykazují mzdové náklady kolem 40 až 50 procent výnosů. Sheila Bairová by ráda viděla více zdrženlivosti v tom, jak jsou zaměstnanci placeni, a uvažuje, zda-li by regulátoři neměli vydat platová nařízení pro zaměstnance bank. Všichni jsme dostali lekci v tom, že systém odměňování měl občas tendenci podporovat excesivní chování, a to je třeba změnit. To však neznamená, že by teď měla být jedna skupina zaměstnanců vystavena regulatorní šikaně, a kdo si bere právo ostatním určovat, že určitá výše jejich odměny je již excesivní? Proti takovýmto snahám je třeba mít se velmi na pozoru. To, zdali jsou zaměstnanci placeni dostatečně či ne, musí patřit výhradně do kompetence managementu, o jehož odměnách zase v konečném důsledku rozhodují akcionáři, kteří mají k dispozici řadu mechanismů – třeba i tak, že začnou prodávat a srazí cenu akcií dolů.

===== Opomíjená fakta

Cílem výše uvedených úvah není zlehčovat podíl finančního sektoru na vzniku nedávné finanční krize či obhajovat nezdravé praktiky, jež vedly k narušení důvěry a destrukci hodnoty finančních aktiv. Cílem naopak je poukázat na minimálně pochybnou tendenci vše svádět na bankéře a jejich odměny a připomenout některá opomíjená fakta. Někdy se nelze ubránit dojmu, že se tím někteří snaží odvést pozornost od jiných, důležitějších otázek, které je třeba řešit. Jak řekl Gordon Gekko, fiktivní legenda z Wall Streetu: „Greed is good“ (nenasytnost je prospěšná). Možná trochu hrubě řečeno, ale v tomto tvrzení je mnoho pravdy. Každý systém, který demotivuje podávat výkony, v lepším případě vede ke stagnaci a v horším k zániku.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče