George MacKay: V pěti jsem hrál vlka v kostýmu Batmana

07. června 2015, 18:00 - Iva Přivřelová
07. června 2015, 18:00

Loni byl nominován na britskou filmovou cenu BAFTA pro vycházející herecké hvězdy, letos přijel 23letý Londýňan George MacKay na Zlínský festival filmů pro děti a mládež, jak nová Young Star. Talentu přátelského mladíka, který profesionálně hraje od deseti let, si všiml už i festival v Berlíně, který ho loni zařadil mezi své Shooting Stars.

„Na Berlinale mi došlo, kolik snímků všude vzniká, že neexistuje jen britský nezávislý film. Setkání s castingovými agenty a dalšími herci se pak hodilo pro navázání kontaktů. Zvlášť když teď vzniká víc a víc koprodukcí,“ vzpomíná britský herec.

Ve Zlíně jste doprovázel dva dost odlišné filmy, muzikál Slunce nad Leithem a intenzivní drama Bypass. Jak se vám daří střídat různé typy rolí?

Kupodivu daří. V první řadě je hezké, že mám vůbec práci, když na castingy chodí tolik lidí. Ale je důležité pokusit se i volit. Jak mi řekl jeden rodinný přítel, jediná kontrola, kterou v práci na volné noze máte, je říct ne, rozhodnout se, jestli nějakou příležitost vezmete. Hraní je k tomu tak pohlcující, že ani nechcete pracovat na něčem, čemu stoprocentně nevěříte. Já bych rád dělal co nejvíc různých věcí a zažil různé způsoby práce, tím se učím. Tak si na to dávám pozor.

Takže ve velkorozpočtových filmech nehrajete záměrně?

To záleží. Je komerce, které nevěřím, někdy ale prostě tu roli nedostanu. Neberu to tak, že velkorozpočtové filmy nemají hodnotu, podívejte se na Christophera Nolana nebo Pána prstenů. Existuje dost poctivých velkých filmů.

Z hraní v britských nezávislých filmech se dá bez problémů uživit?

Jak jsem starší, tak je to jiné, ale otázka platu pro mě ještě není tak důležitá, protože se zatím starám jen o sebe, nemusím živit rodinu. Takže zatím vystačím.

Kvůli filmu Bypass jste hodně zhubl, role jediného přeživšího nehody na moři v dramatu Za ty nebezpečí, za níž jste dostal skotskou Baftu, byla zase dost psychicky náročná. Takové herecké výzvy vyhledáváte?

Když jsem trochu vyrostl a začal dávat víc pozor, ze spolupráce se zkušenějšími herci jsem pochopil, že většinou dostanete zpátky to, co vložíte. Možná to ostatní neocení, ale vy jste spokojený. Takže jsem vždycky chtěl do role investovat, co nejvíc můžu, a udělat vše, co se ode mě vyžaduje. Práce na Za ty v nebezpečí byla neuvěřitelně naučná, taky šlo o jedno z mých nejšťastnějších natáčení, i přes to znepokojující téma. S Bypassem to bylo jiné, protože zatímco psychickou proměnu můžete vyjádřit různě, tou fyzickou musíte prostě sami projít. Dostanete se tak blíž k postavě, ale taky pak bylo těžší se jí zbavit.

Je důležité vystavovat děti různým druhům filmů. Já mám na filmy a divadlo z dětství velmi příjemné vzpomínky.

Jak moc tedy se svými postavami žijete?

Nepřipadá mi, že se musím svou postavou i stát. Natáčení je ovšem dost pohlcující. Pracujete v podivných hodinách, na podivných místech, se stejnou skupinou lidí, oni jsou jediní, kdo tomu světu rozumí. Většinou jste v jiném městě, než bydlíte, žijete v bublině, odříznuti od reálného života, pořád jste spojení s prací. Podporují to i takové věci jako přízvuk postavy. Pokud se mi zdá těžký, radši ho udržuju i mimo kameru, třeba v maskérně, při pauze na čaj. Když máte v cizím přízvuku improvizovat, musíte si v něm být jistí. Dřív jsem se domníval, že čím víc se podobáte své postavě, tím líp ji zahrajete. Ale pak jsem pracoval s herci, kteří věděli, že to není jen o nich a jejich postavě, že musí myslet na to, jak na ně dopadá světlo, kde je kamera, kdy udělat pauzu na střih. Došlo mi, že se musíte umět dívat i ven z role. Postupně se snažím najít tu rovnováhu.

Slunce nad Leithem je na jednu stranu poměrně civilní film o vztazích, ale zpíváte v něm a tančíte. Jak těžké bylo skloubit muzikálové pasáže s běžným hraním?

Zpočátku to bylo divné. Byli jsme z toho nervózní a styděli se. Chcete hrát realisticky, ale to nejde, když najednou na ulici začnete zpívat a tančit. Jenže jsme poznali, že muzikál nemůžete dělat napůl. Musíte se do něj položit naplno, aby to vypadalo normálně. Chvíli to trvalo, než nám režisér dodal sebejistotu překonat strach a pochopit, že být nepřirozený je pro tenhle film přirozené. Taky jsme měli dva skvělé režiséry hudby, kteří byli v klidu a pohodě, když nám říkali, ať to příště zazpíváme líp.

Hrál jste i v Pride, dojemné komedii o solidaritě mezi horníky a gayi, která vyhrála Britské nezávislé filmové ceny a získala nominaci na Zlatý glóbus. Začalo vás pak poznávat víc lidí?

Ani ne. Přicházeli ale za mnou lidi, aby mi řekli, že se jich Pride nebo jeho téma dotkli. Nečtu recenze, jen vím, jestli se na film chodí a jestli měl pozitivní ohlas. Tak mi připadá nejlepší, když mi někdo osobně řekne, jak se díky mému filmu cítil.

Hrajete sice od dětství, herectví jste ovšem nestudoval, na hereckou školu jste se nedostal. Litujete toho?

Ne. Rád bych měl nějaký trénink, pracoval jsem s velmi respektovaným hercem, který byl své škole vděčný, a proto jsem se tehdy přihlásil. Ale nebyl jsem o tom stoprocentně přesvědčený. Nevím, jestli bych chtěl strávit tři roky bez práce, to je docela velký závazek.

V divadle moc často nehrajete, ale před návštěvou Zlína jste se šest týdnů objevoval na scéně londýnského Young Vic v komedii Eugena O’Neilla Ach, ta léta bláznivá. Proč vás to lákalo?

Sám rád chodím do divadla. Ale hlavně jsem chtěl poznat zase jiný způsob práce. Pět týdnů zkoušení je něco mimořádného. To pro mě představuje hlavní rozdíl mezi filmem a divadlem. Pět týdnů můžete prozkoumávat roli a příběh. Ve filmu na to většinou máte týden, jestli vůbec. V divadle se navíc rozhodujete spolu se všemi ostatními. Každý řekne svůj názor, pohled své postavy, díky tomu vám dojde tolik věcí. Taky tam objevíte, jak lidi různě přemýšlejí, někteří vnímají celý příběh, vědí, že co udělají v první scéně, má dopad později. Někdo se soustředí na reakce a okamžitost divadla. Poznávat metody kolegů je úžasná škola.

Díky téhle energii pak zvládnete hrát jednu hru osmkrát týdně měsíc a půl v kuse?

Asi ano. Taky pomáhá fakt, který se často zmiňuje, ale pochopíte ho, až když to sám zažijete: že každé publikum je jiné. A to je lekce, snažit se vykoumat, co si diváci myslí a cítí a hrát podle toho, ale ne zase moc, abyste pak nebažili po smíchu a zapomněli na příběh a svou postavu.

Vy sám pocházíte z divadelního prostředí, nebo ne?

Vlastně ne. Mí rodiče se v divadle potkali, můj táta byl incipient a světelný designér, mamka dohlížela na kostýmy. Ale po mém narození tam přestali pracovat. Táta od té doby dělá pro designovou společnost, mamka učí ve školce. Takže jsem nevyrostl v divadle. Naši nicméně měli hodně přátel z divadelního světa a taky oba mají divadlo a film rádi a dovolili mi dívat se i na věci, na které jsem byl oficiálně moc malý, pokud si mysleli, že jsou dobré.

Je pravda, že jste v pěti letech doma zrežíroval představení Péti a vlka?

Je vtipné, že tady na festivalu se mě na to lidi ptají častěji než kdykoliv předtím. Ano, viděl jsem Péťa a vlka v divadle a chtěl jsem si ho zopakovat. Pamatuju si, jak jsem vyrobil lístky pro kamarády, na které jsem jim nakreslil, jaká zvířata mají hrát. Nevím kolik další režie tam z mé strany bylo. Vypravěčem byl můj táta. Já se obsadil do role vlka, abych si mohl obléct naruby svůj šedý kostým Batmana a zhoupnout se na provaze. I když myslím, že jsem na vlky zatížený. Líbili se mi i v divadelní verzi Lva, čarodějnice a skříně. Nosili tam červené brýle, což bylo dost cool.

Co si myslíte o zlínském festivalu zaměřeném na dětské a dospívající diváky?

Že je fantastický a speciální. Je důležité vystavovat děti různým druhům filmů. Já mám na filmy a divadlo z dětství velmi příjemné vzpomínky. Spoustu věcí jsem se z nich dozvěděl, což tedy může být i nebezpečné, protože filmy nejsou vždycky pravdivé. Ale třeba než jsem si kvůli Pride něco načetl o hornické stávce v 80. letech, věděl jsem o tom vlastně hlavně z Billyho Elliota.

Jaké filmy na vás měly v dětství největší vliv?

Některé na mě zapůsobily, protože byly pro dospělé a já byl mladší, třeba Gladiátor, tím jsem byl posedlý. Vzpomínám si i na Dobrodružství malého žabáka, jak se mi tam líbili lasičky, asi proto, že měly červené brýle jako ti vlci v Narnii. Pak jsem hodně miloval Disneyho, vždycky jsem brečel u Knihy džunglí a Lvího krále i E. T. Mimozemšťan mě hodně sebral. Pamatuju si, jak jsem řval, že E. T. umřel, a mamka mi říkala: hlavně se dívej dál! Taky Moulin Rouge, které jsem viděl v devíti letech, byl velký zážitek. Rodiče mi pak pustili od Luhrmanna i Romea a Julii, moc jsem nerozuměl tomu jazyku, ale děsně se mi líbilo, jak to vypadá. Miluju drsná realistická dramata typu Taková je Anglie a pak tyhle teatrální věci, Luhrmannův hédonistický svět.


Čtěte také:

Česko se stává rájem filmových přehlídek

Začíná německý ročník zlínského festivalu

Zlín Film Festival po pětapadesáté

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče