Fúze zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven - kde je systémový problém?

12. března 2015, 12:55 - Miroslav Zámečník
12. března 2015, 12:55

Správní rada Revírní bratrské pokladny (RBP) měla 5. března jednat o návrhu na spojení s trojkou na trhu Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnou (ČPZP). Fúzí RBP do ČPZP by vznikla dvojka na trhu s více než 1,6 milionem pojištěnců, se značným odstupem za téměř šestimilionovou Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR (VZP).

Ačkoli je RBP druhá nejmenší z českých zdravotních pojišťoven, koncentruje se jejích 430 000 pojištěnců do jediného regionu a v médiích se rozebíralo, že fúze je zajímavá pro ČPZP především proto, že RBP je „bohatá nevěsta“, jež má na účtech pěkné věno, a umožnila by ČPZP v regionu získat dominantní postavení. Iniciátorem fúze bylo podle všeho vedení společnosti OKD, jež kdysi jako nejvýznamnější zaměstnavatel a plátce pojistného RBP zakládala, byť dnes tvoří její zaměstnanci jen něco přes dvě procenta kmene pojištěnců RBP.

Vznikla kolem toho zajímavá mela, kdy se ředitel pojišťovny vzepřel správní radě, distancovali se od toho hejtmani a poslanec Ludvík Hovorka (KDU-ČSL) nepromarnil příležitost vymezit se proti oligarchům a zdravotnickému řetězci Agel. Předsedkyně správní rady RBP Jarmila Ivánková (finanční ředitelka OKD) prohlásila, že to „nijak nevylučuje možnost se (k projektu) v budoucnu vrátit“.

Jak si stojí pojišťovny

To je velmi dobrá příležitost podívat se na postavení zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven v českém zdravotním systému a na způsob jejich správy. Úplně na začátek stojí za to poznamenat, že současný model zdravotního pojištění je finančně saturován přibližně z poloviny zaměstnavateli, kteří odvádějí za každého zaměstnance 9 % z vyměřovacího základu, jednou čtvrtinou státem prostřednictvím plateb za státní pojištěnce a jednou čtvrtinou se na financování podílejí zaměstnanci (4,5 %) a samoplátci.

Jakákoli struktura správy korporací by k podílu na financování měla alespoň trochu přihlížet. V případě VZP její orgány nekopírují princip „kdo platí, ten řídí“, skoro vůbec, a je to na jejích výsledcích hodně znát, zatímco u zaměstnavatelských pojišťoven je tato vazba bližší, avšak nikoli uspokojivě řešená.

Podíváte-li se zde, a rozkliknete si soubor zůstatky na pojištěnce, uvidíte, že v rozporu s očekáváním a hypotézou o úsporách z rozsahu tady neplatí „čím větší, tím lepší“, neboť zůstatky na účtech VZP byly a jsou tradičně, byť zdánlivě paradoxně, nejnižší a je tedy nejvíce závislá na dodatečných injekcích ze státního rozpočtu, případně na přerozdělování zůstatků od ostatních pojišťoven.

Abychom si nic nenalhávali: srovnání stavové veličiny zůstatků a tokové veličiny ročních výdajů na zdravotní péči prokazuje, že zdravotní pojišťovny jsou založeny na průběžném financování, a nejsou konstruovány tak, aby vytvářely rezervu na stárnutí obyvatelstva - i ty finančně nejstabilnější mají ekonomickou rezervu tak na pět-šest týdnů péče.

I kdyby chtěly dodatečné rezervy vytvářet, stojí proti nim politická ekonomie českého zdravotnictví, kde se projevuje silný tlak růst úhrad poskytovatelům, především v akutní lůžkové péči. A tady jde především o platy zdravotníků, což je opět dohledatelné a prokazatelné ze statistických přehledů ÚZIS.

Tyto tlaky a politizace rozhodování se logicky promítají nejvýrazněji do relativně nejslabší finanční stability VZP ČR, a to nikoli proto, že by měla nejhorší (nejdražší) strukturu kmene, ale protože relativně nejvíce platila poskytovatelům. Kauzalita mezi konstituováním orgánů VZP, úhradami poskytovatelům a finanční stabilitou, je zřejmá. Kupodivu nikdo jí nechce osvobodit od politického vlivu a více reflektovat samosprávný charakter, vyplývající ze samotné myšlenky zdravotního pojištění.

Corporate governance zaměstnaneckých pojišťoven

Kdokoli se někdy zabýval správou korporací zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven, nemůže být nadšen ani platným zněním zákona č. 280/1992 Sb., ani vlastními pravidly upravenými vyhláškou ministerstva zdravotnictví č. 579/2006 Sb.

Členů správní rady (která rozhoduje mimo jiné o fúzi), je sice patnáct, nikoli neřiditelných třicet, jako v případě VZP, přičemž třetina jsou fakticky nominanti vlády, zatímco zbývající dvě třetiny jsou voleny za zaměstnavatele (kteří platí 9% pojistného) z kandidátů předložených „reprezentativními organizacemi zaměstnavatelů“ a za pojištěnce z řad kandidátů předložených „reprezentativními odborovými organizacemi”.

Tenhle volební systém by měl opodstatnění, kdyby členství v pojišťovnách bylo uzavřené, což ale v Česku, na rozdíl od Německa, nikdy nebylo- od samého začátku byly zaměstnanecké pojišťovny koncipovány jako otevřené, jinak řečeno, kdokoli se může stát pojištěncem, když se ve stanovených termínech přihlásí, ale také, odejít k jiné pojišťovně. Pojištěnci se tedy podílejí na správě v zásadě tím, že mohou hlasovat nohama. Definice toho, co je reprezentativní zaměstnavatel, natož pak kdo zastupovat pojištěnce, je neuspokojivá.

V zájmu transparence by bylo krajně žádoucí změnit legislativu tak, aby governance zaměstnaneckých pojišťoven zároveň posílila jejich autonomii (už kvůli tomu, že pojišťovny prokazatelně hospodaří tím lépe, čím méně jsou politizovány), ale zároveň by zajistila, aby jejich orgány skutečně reprezentovaly plátce pojistného a samotné pojištěnce.

Na nevhodnost současné úpravy přitom upozorňovala řada míst, od NERVU přes Hospodářskou komoru ČR až po nevládní organizace, a padaly i konkrétní návrhy, které by problematickou „reprezentativnost“ uspokojivě vyřešily. Pokud chceme dělat jen malé změny, pak tedy jasně v zaměstnavatelském bloku stanovit zaměstnavatelská kvóra (třeba jedno procento) a pojištěnce či samoplátce nechat hlasovat přímo. Bylo by lepší, aby stát zastupoval státní pojištěnce přiměřeně jejich počtu a podílu plateb na státní pojištěnce, pokud mu nechceme ponechat stanovený počet křesel v orgánech.

Takto konstituované orgány budou mít jasný mandát pro rozhodování o všech otázkách života pojišťovny včetně fúze. Je to jen malá výseč problémů, které české zdravotnictví potřebuje vyřešit, stanovení úhrad, které by se blížily žádoucímu stavu, jímž je „platba za výsledek“, je samozřejmě důležitější. Ale i tenhle počin by byl nekonečně lepší než diskutovat o personálních propojeních, a rozvíjet konspirační teorie o tom, kdo koho ovládá a proč vlastně fúzuje.


Čtěte další komentáře autora:

Společná měna hledá Trésoir

Čína ve znamení kozy

Tři grafy


Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče