František Xaver Hodáč: Obránce českých zájmů

09. března 2012, 07:09 - Robert Šimek
09. března 2012, 07:09

Český právník, novinář a politik patřil v meziválečném období k nejvýznamnějším představitelům československého hospodářského života a dlouhých 17 let řídil Ústřední svaz československých průmyslníků. Byl členem Československé národní demokracie a v polovině 30. let inicioval spojení všech pravicových stran do bloku Národního sjednocení.

Foto: ČTK

František Xaver Hodáč byl impulzivní osobností širokých a rozmanitých zájmů. Pozoruhodně se u něj propojily umělecké, vědecké a organizační vlohy: měl literární nadání, psal trefné divadelní kritiky, vynikal jako vysokoškolský pedagog i jako praktický zástupce českého průmyslu a prosadil se také v politice – nejdřív v roli realistického pragmatika, později i jako schopný agitátor.

Měl řadu přátel v kulturních kruzích. Intimní vztah ho spojil s populární herečkou Annou Sedláčkovou, se kterou měl dceru Marcellu, rovněž herečku. Z jeho nepříliš šťastného manželství s malířkou Adou Gollovou se pak narodila jedna z našich nejoblíbenějších filmových hvězd – Nataša Gollová (příjmení přijala po svém dědečkovi, historikovi Jaroslavu Gollovi).

V profesním životě překypoval Hodáč aktivitou a pracoval doslova ve dne v noci. Bylo o něm známo, že téměř nespí, a jeho tajemníci museli přijímat noční telefonáty z Prahy, Brna, Ženevy i Paříže, v nichž jim zadával úkoly nebo je žádal o vyřízení vzkazů. Často mu stačila hodina spánku v autě cestou z nějaké schůze a následujícího dne na něm nebyla znát nejmenší únava. Tato špatná životospráva se ovšem později neblaze podepsala na jeho zdraví.

Od básní k číslům

Narodil se roku 1883 v Brně v rodině významného advokáta Františka Hodáče. V mládí měl literární sklony, psal básně (roku 1922 souborně vydané ve sbírce Nálada) i divadelní a literární kritiky. Po maturitě na Prvním slovanském gymnáziu v Brně roku 1902 začal studovat dějiny umění na filozofické fakultě české univerzity v Praze, brzy ale přešel na právnickou fakultu, kterou dokončil roku 1907 doktorátem práv. Patřil k zástupcům českého studentského hnutí a v letech 1905 až 1906 byl předsedou Svazu československého studentstva. Současně se angažoval v moravské lidové, později lidovo–pokrokové straně a byl také členem jejího výkonného výboru.

V letech 1907 až 1908 pokračoval ve studiu národního hospodářství na vídeňské univerzitě, kde byl žákem proslulého rakouského ekonoma Eugena Philippoviche. Po návratu na Moravu se roku 1909 oženil s Adélou (Adou) Gollovou, se kterou měl později syna Ivana a zmíněnou dceru Natašu. Rodina bydlela zpočátku v Brně, později se přestěhovala na pražský Smíchov.

Akademik i praktik

Ve svých profesních začátcích spojil Hodáč akademickou dráhu s organizační činností v oblasti průmyslu. Roku 1911 se stal zároveň docentem hospodářské politiky, finanční vědy a statistiky na české technice v Brně a tajemníkem Jednoty průmyslníků pro Moravu a Slezsko. Vedle četných časopiseckých článků přitom publikoval i několik samostatných knižních prací především o problematice zemských financí v Předlitavsku (části habsburské monarchie, pod kterou spadaly i české země) a financování stavby železnic. Redigoval Moravskoslezskou revue a roku 1914 začal vydávat i Průmyslový věstník.

Za první světové války sloužil jako rakousko-uherský důstojník ve „Válečné ústředně pro obuv“ ve Vídni, kde mimo jiné umožnil získat armádní zakázky zlínské firmě Baťa. Byl stoupencem T. G. Masaryka a úzce spolupracoval s Adolfem a Jaroslavem Stránskými. Zejména v otázkách náboženských a sociálních inklinoval zpočátku k sociální demokracii, postupně se ovšem s názory této strany rozešel.

V čele svazu průmyslníků

Už před první světovou válkou byl pro svůj rozhled i organizační schopnosti pověřen přípravou jednotné organizace českých průmyslníků, k realizaci těchto plánů ale došlo až po vzniku republiky. Spolu s vrchním ředitelem Živnostenské banky Jaroslavem Preissem roku 1918 výrazně přispěl ke vzniku Ústředního svazu československých průmyslníků, jehož byl dalších 17 let generálním tajemníkem.

Funkce to přitom nebyla jen symbolická. Hodáč ve svém postavení výrazně ovlivňoval průmyslovou, obchodní a finanční politiku státu. V letech 1919 až 1926 byl členem bankovního výboru ministerstva financí a v letech 1926 až 1929 členem bankovní rady Národní banky československé. Podnikatele navíc zastupoval i na mezinárodních konferencích. Byl členem správní rady Mezinárodního úřadu práce v Ženevě a od roku 1927 také členem Mezinárodní obchodní komory.

Současně pokračoval i ve své vědecké a pedagogické činnosti na Českém vysokém učení technickém v Praze, kam přešel z brněnské techniky. Roku 1922 zde byl jmenován profesorem národního hospodářství, politiky, statistiky i národohospodářské a finanční vědy. Nadále redigoval Průmyslový věstník a roku 1926 převzal po profesoru Josefu Gruberovi i redakci prestižní revue Obzor národohospodářský.

Sjednocená pravice

Od roku 1918 se politicky angažoval v Československé národní demokracii, za kterou byl v letech 1929 až 1935 poslancem Národního shromáždění. Ve 20. letech reprezentoval ve straně pragmatickou průmyslnicko-finančnickou frakci. Nepatřil ke stoupencům striktně nacionální politiky a hájil aktivní účast strany ve vládě.

Pod dojmem Hitlerova nástupu k moci v sousedním Německu a vzrůstajícího ohrožení Československa nacistickou agresí ale své názory změnil a začal usilovat o spojení celé české nacionální pravice. Před volbami roku 1935 se pak stal hlavním iniciátorem vzniku nové strany Národního sjednocení, v níž se spojila dosavadní Československá národní demokracie, Národní liga Jiřího Stříbrného a Národní fronta Františka Mareše.

Tomuto problematickému subjektu, kterému mnozí vytýkali přílišnou radikálnost, zůstal Hodáč věrný i po volebním neúspěchu, kdy strana získala jen něco přes pět procent hlasů. Nejprve zde byl místopředsedou a v letech 1937 až 1938, když po smrti Karla Kramáře nebyl z pietních důvodů nový předseda zvolen, zastával funkci úřadujícího místopředsedy.

Odpor vůči agresi

Roku 1937 založil stranický deník Národní noviny, do kterého hojně přispíval. V září 1938 pak podporoval důsledný odpor proti henleinovsko-nacistické agresi a své názory nekompromisně obhajoval i ve vlastní straně.

František Xaver Hodáč (1883–1943)

Narodil se 21. srpna 1883 v Brně v rodině advokáta Františka Hodáče. Po maturitě začal v Praze studovat dějiny umění, brzy ale přešel na právnickou fakultu a ve Vídni pokračoval studiem národního hospodářství. Roku 1911 se stal docentem na brněnské technice a zároveň hájil zájmy moravských podnikatelů. Po první světové válce stál u zrodu Ústředního svazu československých průmyslníků, jehož byl 17 let generálním tajemníkem, a šest let byl také poslancem za Národní demokracii. Roku 1935 inicioval spojení všech pravicových sil do Národního sjednocení, jehož se stal místopředsedou. Po nacistické okupaci se z politiky stáhl a konec života strávil ve Zlíně, kde 10. března 1943 také zemřel.

Po mnichovské kapitulaci, kdy došlo k zásadním změnám na české politické scéně, se stal jedním z místopředsedů Strany národní jednoty, do které přešla převážná část členstva rozpuštěného Národního sjednocení. Za druhé světové války se ale nijak výrazně neangažoval a zaměřil se opět spíš na hospodářskou sféru. Roku 1938 byl jmenován předsedou Státní hospodářské rady při prezidiu ministerské rady (tehdejším předsednictvu vlády) a tuto funkci vykonával až do vzniku protektorátu v lednu 1942.

Počátkem německé okupace navázal kontakty s domácím odbojem, které udržoval až do své smrti. Aby unikl pozornosti gestapa, žil od roku 1939 většinou ve Zlíně, kde založil a řídil národohospodářské oddělení Studijního ústavu Baťových závodů a pracoval také na rozsáhlé monografii o Tomáši Baťovi. Toto dílo ale už nestihl dokončit, protože roku 1943 náhle zemřel.

Nespravedlivý cejch

Do historického povědomí národa se F. X. Hodáč na rozdíl od své dcery Nataši Gollové příliš výrazně nezapsal. V paměti starších generací byl navíc v důsledku mnohaleté komunistické propagandy spojován spíš s radikálními nacionalisty a fašisty. Jeho mnohaletou hospodářskou a politickou činnost ovšem nelze redukovat pouze na období kolem vzniku sporného Národního sjednocení.

Idea silné nacionální strany měla navíc pro Hodáče především obranný charakter a byla reakcí na vývoj v sousedním Německu i v poněmčeném českém pohraničí. Nový politický subjekt měl být důrazným českým protějškem vůči henleinovcům. Spojení noblesní, intelektuální národní demokracie vedené prvním československým premiérem Karlem Kramářem s populistickou Národní ligou se sice brzy ukázalo jako omyl, o žádný extremismus ale nešlo. V programovém spisku vydaném před volbami na jaře roku 1935 bychom žádné fašistické nebo protidemokratické tendence nenašli. „Demokracie jest nejlepším způsobem vlády v československém národě,“ napsal tehdy Hodáč. „Jsou ovšem meze svobody: v obraně proti rozvratu a zahraničnímu nebezpečí,“ dodával.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče