František Ladislav Rieger: Největší staročech

24. června 2011, 04:37 - Robert Šimek
24. června 2011, 04:37

Byl nejvýznamnější osobností českého politického života 19. století. Ovlivňoval podobu moderní české společnosti v oblasti hospodářské, kulturní a vědecké. Stál v čele Staročeské strany, a přestože měl řadu odpůrců, většina národa ho považovala za svého vůdce.

Foto: Wikipedia.cz

Vy, pánové, přejete si připojiti Čechy k Německu. Ale Čechy byly a zůstanou Německu vždy vředem, jak alespoň nedávno vyjádřil Allgemeine Zeitung. Nuže dobře, pánové, vyřízněte ten vřed. My, Čechové, nemáme té ctižádosti, abychom byli cizopasnou rostlinou na ušlechtilém kmeni německého dubu, a abychom tak bránili jeho mocnému vzrůstu a svobodnému rozvoji!“ Takto plamenně a ironicky hřímal František Ladislav Rieger v dubnu 1848 k delegátům frankfurtského celoněmeckého sněmu. Byl vyhlášeným řečníkem s jasným a srozumitelným vyjadřováním, bohatým jazykem a vtipem. Celou svou politickou kariéru zasvětil boji za česká národní práva. Jeho vlastenectví bylo hluboké a upřímné, což dokazují i slova, která pronesl u příležitosti položení základního kamene k památníku Josefa Jungmanna roku 1873: „Ne každý z nás může vykonati skutky nesmrtelné, ne každý může býti velikým myslitelem, básníkem, učitelem nebo spisovatelem, žurnalistou, válečným vůdcem či státníkem, ale každý může pracovati v oboru svém podle sil svých věrně a poctivě, každý může probouzeti spící a napomínati dřímavé ke skutkům národní povinnosti.“

Ze školy do školy

Narodil se roku 1818 v Semilech jako František Josef Jan Rieger. Vyrůstal ve mlýně a na pile, které patřily jeho otci. Jeho prvním učitelem byl semilský kaplan Karel Hušek, který s ním procvičoval čtení, psaní a počty. Mladý Rieger byl velmi inteligentní a bystrý. Roku 1824 začal navštěvovat školu ve Vysokém nad Jizerou, už v osmi letech však zvládl veškeré zdejší učivo a rodiče ho nechali zapsat na vyšší školu do šumperka. Zde se mimo jiné naučil hrát na klavír, housle a kytaru.

Roku 1829 nastoupil na gymnázium v Jičíně, po druhém ročníku se ale měl vrátit domů a stát se mlynářem, jak si přál jeho otec. Chlapcovo nadání bylo ovšem tak velké, že na přímluvu učitelů na škole zůstal. Ve třetím ročníku bydlel přímo v ústavní knihovně a měl tak téměř neomezený přístup k literatuře. Latinsky se například naučil tak dobře, že měl v hodinách dovoleno vyučovat, a dokonce i zkoušet spolužáky. Nejvíc ho ale zaujaly české knihy, které v něm probudily vlastenectví. Toužil se dostat do Prahy, roku 1833 ho proto matka dovedla k Josefu Jungmannovi, který nadanému chlapci ochotně pomohl.

Rieger se zapsal do humanitního oddělení staroměstského Akademického gymnázia. To bylo jedním z nejprestižnějších gymnázií v zemi a jeho studenti měli podobný režim jako posluchači vysokých škol. Vyučovacím jazykem zde byla němčina, v humanitních oborech se ale běžně používala čeština. Františkovým třídním profesorem byl zmíněný Josef Jungmann, který se stal i jeho velkým osobním vzorem.

Kroužek vlastenců

Riegrovi nebylo ještě ani 15 let, když se v šafaříkově Světozoru a Tylových Květech objevily jeho básnické prvotiny. Po dokončení školy se zapsal na další dva roky filozofie, která se skládala ze dvou ročníků fyziky a logiky, což byla vlastně příprava na vysokou školu. Studoval většinou s vyznamenáním, nejlépe zvládal náboženství, filozofii a světové dějiny.

Přítel Václav štulc ho brzy zavedl i do kroužku mladých vlastenců, kteří se shromažďovali kolem Josefa Kajetána Tyla a Karla Hynka Máchy v Komárkově kavárně na Starém Městě. Pravidelnými hosty zde byli také Karel Sabina či Karel Jaromír Erben, což Riegra utvrdilo v jeho národním přesvědčení.

Vlastenecky si také rozšířil jméno na František Ladislav, podle básníka Čelakovského. Bylo mu tehdy pouhých 17 let, díky svému vzdělání i rétorickým schopnostem ale mezi místní společnost snadno zapadl. Od rodičů měl dostatek peněz, mohl si proto kupovat knihy a navštěvovat různá divadelní představení. V prosinci 1834 si tak nenechal ujít ani premiéru Tylovy Fidlovačky. Hra se mu sice příliš nelíbila, zaujaly ho ale dvě písně – Kde domov můj a Za dnů radosti. Později pomáhal organizovat i první český ples a stal se velkým obdivovatelem Máchova Máje. Autora označil za „nejjasnější hvězdu českého obzoru“.

Mlynář politikem

Stále ovšem platilo přání Riegrova otce, aby se po ukončení filozofických studií v létě roku 1837 vrátil domů a stal se mlynářem. Jako poslušný syn se skutečně vyučil, a byl dokonce slavnostně přijat do cechu mlynářského. Potají ale nepřestal studovat, a když se po druhém semestru otci přiznal, ten jen rezignovaně pronesl: „Již vidím, že jinak nedáš a že z tebe mlynář nebude, čiň si, jak rozumíš.

Rieger začal ve Vídni studovat práva a po roce přešel znovu do Prahy. Po absolvování nastoupil roku 1841 k trestnímu soudu, kde se stal konceptním praktikantem u rady Otta. Ten mu svěřil vyšetřování loupeží, takže mladý Rieger vyslýchal dokonce i známého lupiče Babinského.

Roku 1842 byl ovšem sám zatčen pro podezření z pomoci polským emigrantům, což zmařilo jeho další právnickou kariéru. Ve vyšetřovací vazbě zůstal 17 dní. Po propuštění se začal věnovat činnosti vlastenecké a politické. Nejvýznamnější byla jeho práce v Jednotě pro povzbuzení průmyslu v Čechách a pokračoval i v přípravě na složení doktorátu. Studia dokončil 19. června 1847 a jeho promoci ve velkém sále Karolina přihlížela řada českých osobností.

V revolučním období let 1848 až 1849 se Rieger postupně dostal až do čela české liberální politiky. Stal se členem Národního výboru a později poslancem Říšského sněmu ve Vídni a Kroměříži. Zde byl přijat do tříčlenného podvýboru, jehož úkolem bylo vypracovat návrh všeobecných občanských práv. Při projednávání prvního paragrafu přitom pronesl slavnou řeč, ve které obhajoval tvrzení, že všechna moc pochází z lidu.

Ekonomická vsuvka

Revoluce ovšem skončila pro Čechy neslavně a Rieger nakonec z obavy před represemi odjel téměř na dva roky do ciziny. Ve Francii a Anglii se věnoval především studiu ekonomické literatury a národohospodářských poměrů. Mnohými historiky je přitom považován i za zakladatele české politické ekonomie.

Mezi národními buditeli a politiky v polovině 19. století byl jediný, který měl rozsáhlé národohospodářské vzdělání. Prostudoval tehdejší dostupnou odbornou literaturu v několika řečech. Dospěl k přesvědčení, že národohospodářská věda je „povolána ustanoviti tvářnost budoucí společnosti“. Proto se rozhodl, že se národohospodářství stane jeho životním posláním. Po návratu do Prahy podal roku 1851 vedení pražské univerzity žádost, aby mohl působit jako docent národního hospodářství na právnické fakultě – s přednášejícím jazykem českým. Jako habilitační práci sepsal české pojednání „O statcích a pracích nehmotných a jich významu i postavení v národním hospodářství“. Navíc měl připraven také podrobný plán přednášek o politické ekonomii.

Žádost byla sice z politických důvodů zamítnuta, Rieger se ale národohospodářství nevzdal. Napsal práce „O základech státního hospodářství“, „Statistika Rakouska“ a přeložil i dílo francouzského autora Josepha Droze, které vyšlo pod názvem „Politické hospodářství čili zásady o statcích“. Teprve po uvolnění poměrů v Čechách a pádu Bachova režimu se opět plně vrátil k politice a vědou se už nezabýval. Hospodářské problémy ale trvale zůstaly středem jeho zájmu a předmětem jeho různých aktivit.

František Ladislav Rieger (1818–1903)

Narodil se 10. prosince 1818 v Semilech. Studoval v šumperku, Jičíně a Praze, kde se také brzy zapojil do života českých vlastenců. Začínal jako právník, v revolučním roce 1848 se ale postupně dostal do popředí české politiky. Byl poslancem Říšského sněmu, kde se proslavil svými projevy. Roku 1849 odjel na čas do ciziny a věnoval se národohospodářství. Po návratu do Čech se roku 1853 oženil s dcerou Františka Palackého a brzy se stal vůdčí osobností českého politického života. Tři desetiletí určoval politickou linii staročechů, kteří byli až do roku 1891 nejsilnější českou stranou. Usiloval o zrovnoprávnění národů v rámci Rakouska-Uherska, a přestože tohoto cíle nakonec nedosáhl, výrazně se zasloužil o české národní uvědomění. Zemřel 3. března 1903.

S Palackým v zádech

Roku 1853 se Rieger v Praze oženil s dcerou Františka Palackého Marií, se kterou měl později tři děti – Marii, Bohuslava a Libuši. Spojení s Palackým mělo navíc zásadní vliv na jeho další politické působení. Zpočátku chtěli oba federalizaci Rakouska na demokratickém a národnostním základě. Rieger šel ovšem později dál a na zachování jednoho státu už netrval.

Prohra Rakouska ve válce se Sardinií roku 1859 přispěla ke zvýšení zájmu o vnitřní politiku. Prostor poskytnutý zástupcům českého měšťanstva byl tehdy minimální a bylo zřejmé, že se musejí sami aktivně angažovat. V červnu 1860 proto v audienci u Františka Josefa I. podali Rieger a Josef Macháček žádost o povolení českého politického deníku. Neuspěli a licenci místo nich dostal Čas Aloise Krásy. Liberálové se ale nevzdali a koncem roku 1860 se díky Juliu Grégrovi také dočkali. Obdrželi koncesi na Národní listy, do kterých Rieger sepsal program nové Národní strany. Ve shodě s Palackým pak sjednal spojenectví této partaje s konzervativní historickou šlechtou a společně začaly s takzvanou pasivní rezistencí – nenásilným odporem vůči vládní garnituře.

Rieger se ovšem vedle politiky věnoval také veřejné a kulturní činnosti. Byl jednatelem ve Sboru pro postavení Národního divadla, přičinil se o otevření Prozatímního divadla, stál u zrodu České akademie a České techniky. Jedním z výsledků jeho politiky bylo rozdělení pražské univerzity na českou a německou. Jako politický ekonom a přesvědčený liberál přispěl k založení Živnostenské, Hypoteční a Zemské banky. Jeho významným počinem se pak stalo také vydání vůbec první české encyklopedie s názvem Slovník naučný. Měla celkem 11 svazků a vycházela v letech 1860 až 1878.

Poslední sbohem

V 70. letech 19. století byl už Rieger jasným vůdcem českých liberálů a v čele Národní strany se nadále pokoušel získat Čechům rovnoprávnost s Němci a později i Maďary. K dosažení těchto cílů hledal spojence jak na západě Evropy, tak v Rusku. Po opětovném vstupu českých poslanců do Zemského a Říšského sněmu prosazoval politiku podpory rakouské vlády, podmíněnou ústupky českému hnutí.

Tato strategie přinesla sice dílčí úspěchy, vyvolala ale také rozkol v Národní straně. Plán se zdál málo ambiciózní pro některé členy, ti se proto roku 1874 osamostatnili a vytvořili vlastní mladočeskou stranu. Původní partaj dostala označení Staročeská a zpočátku měla jasně navrch. Rieger využíval svého vlivu a po Palackého smrti roku 1876 začal od pasivní rezistence také postupně přecházet k aktivní politice. Staročeši tak roku 1879 dokonce vstoupili do Taafovy vlády a pokoušeli se prosadit své zájmy zevnitř.

Výsledkem byla ale pouze takzvaná „drobečková politika“, která důležité věci spíš rozmělnila. Pokus o česko-německé vyrovnání skončil fiaskem a neprošel ani návrh na rozdělení českých zemí podle převažujících národností (tzv. punktace). Vinou těchto neúspěchů pak staročeši začali postupně ztrácet své pozice a roku 1891 poprvé prohráli volby do Říšské rady. Rieger z toho vyvodil osobní odpovědnost a z politiky odešel. Zbytek života prožil v ústraní a noviny o něm psaly už jen jednou, když byl roku 1897 povýšen do šlechtického stavu. Veřejnost na něj ale nezapomněla. Když roku 1903 zemřel, rozloučit se s ním přišly tisíce lidí, kteří tak ocenili jeho celoživotní zásluhy ve prospěch českého národa.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče