František Dostál: Co zbude po dnešní době? Fotky Ratha ve výtahu, Vondráčková na pohřbu…

20. června 2014, 06:40 - Jaroslav Matějka
20. června 2014, 06:40

František Dostál je samorost české fotografie, stejně jako Viktor Kolář nebo Jindřich Štreit, s nimiž je generačně spojován. Postupně si vybudoval postavení největšího humoristy mezi československými fotografy. Jeho černobílé snímky převážně z trampského prostředí na Sázavě, kam se opakovaně desítky let vracel, se objevily na více než 1500 výstavách, nejnověji na Pražském hradě.

E15: Pořídil jste tisíce záběrů. Který je ten nejlepší? Nejzajímavější? Nebo na ně takhle nepohlížíte?

Než zemřel fotograf Miloň Novotný, ptali se ho, kolik fotografií po sobě zanechá. On řekl šest. Když tady byl slavný Francouz Bresson, dostal stejnou otázku. Ten odpověděl šedesát. Já budu rád, když jich po mně zůstane dvacet. Asi nejvíce jsem se proslavil fotkou, na níž byly vidět uprostřed jen dvě koňské nohy a vedle nich dívčí nohy. Každému vrtalo hlavou, kde mělo to zvíře další nohy. Současnou výstavu na Hradě propaguje „pupkáč“ ležící ve vodě naznak s půllitrem plným piva na vystouplém břiše. Abych pravdu řekl, já ji zase za tak extrovní nepovažuji. Ale mohla by dnešního věčně spěchajícího člověka zaujmout, na výstavu přitáhnout.

E15: Třeba u vašeho nejslavnějšího seriálu nazvaného Letní lidé je zřejmé, že jste lidi fotil občas v prekérních situacích zblízka. Nikdy jste od nich nedostal facku?

Ne, nikdy ne. Já jsem byl stejně jako oni v plavkách. Brali mne, byl jsem jeden z nich. Jak byli lidi v tom koupacím úboru, tak jste ostatně nepoznal, kdo byl kdo. Jestli dřevorubec nebo profesor. A lidi tenkrát na Sázavě drželi při sobě. Třeba na fotografiích ze Senohrab mám často malou kozu. Pojmenovali ji jako prvního tajemníka ÚV KSČ. „Hele, Jakeši, zalez!“ křičela na ni celá hospoda, když se kozička pokoušela vypít pivo z některého půllitru, v tom byla přeborník. A nikdy to nikdo nepráskl.

E15: Na vašich fotografiích pořízených na plovárně v Senohrabech překvapí také nahé starší děti…

Na plovárně jich tak běhaly v sedmdesátých letech desítky. Byla jiná doba, dneska už jsou všechny oblečené. Žádný problém s jejich focením tehdy ale nebyl, a to jsem tam fotil třicet let od jara do podzimu každý víkend. Dneska bych za fotku nahého klučiny, který nakukuje klíčovou dírkou do kabinky na plovárně, ale dostal určitě do huby. A nejen kvůli tomu, že by mě považovali za pedofila. Už jen proto, že dneska mi může někdo do huby dát. Jen tak, za to, že bych na něj namířil aparát. Je drsnější doba. Anebo by chtěli peníze.

E15: Lidé na vašich fotografiích jsou vesměs tělnatí, rozcuchaní, neupravení, nehezcí. Proč jste mířil objektivem zrovna na ně?

Lidi s dokonalými křivkami těl najdete málokdy. I na těch modelkách se to dneska fixluje, protože to technika umožňuje. Chápu, je taková doba, takový diktát. Ale ta touha po kráse, po nedosažitelném ideálu mnohé drtí. A zdrtí. I když je někomu osmnáct let, má na obličeji nějakou vrásku nebo rýhu. Jenže fotografové nebo později grafici jsou dneska schopni odstranit i tohle. To už je úplně mimo mé chápání.

Ale nestěžuji si, nežehrám na to, jen říkám, tohle už není můj život. Vzpomínám na jednu prsatou, poněkud oblejší mladou dámu na plovárně. Kupovala piva pro celý stůl. A já jsem si ji vyčíhal, protože mne zajímalo, co udělala s peněženkou. Když se podíváte na tuhle její fotografii, vidíte, že ji měla zastrčenou za plavkami. Ale největší legrace tehdy nastala, když ona těch osm půllitrů, v každé ruce držela čtyři, položila nakonec na stůl. Přišla pak ke mně a s úsměvem řekla: „Měl jste mě fotit před deseti lety, když jsem dělala modelku.“

E15: Dnes málokdo fotí staré lidi. A pokud už, tak je povětšinou představuje jako zasmušilé zoufalce čekající trpně na neodvratný konec. Na vašich fotografiích se ale vesměs usmívají, užívají si života.

Bodejť by ne. Třeba tahle babička. Bylo jí hodně přes osmdesát, její syn byl od šedesáti v důchodu, ale byl držgrešle. Nedal jí ani ty dvě koruny na pivo. Tak babička dostala v hospodě vždycky svoje tři piva od štamgastů gratis.

Mrzí mne, že nevidím nikoho, kdo by pokračoval ve fotce, o kterou jsem se pokoušel já. Já už dnes nemůžu, už jsem starý, ale někdo by pokračovat měl

E15: Jaký fotoaparát a objektiv jste používal?

Fotil jsem hlavně s Minoltou. Tu jsem dostal na mezinárodní výstavě Interkamera, která se v Praze konala v roce 1978. Na stánku jsem jim ukázal nějaké svoje fotky a oni mi řekli, že je chtějí. Tak jsem je s nimi vyměnil za fotoaparát. Tehdy byl obrovský problém sehnat kvalitní foťák, prodávali je jen v Tuzexu a ještě na ně byl pořadník. Fotil jsem na černobílý materiál a převážně objektivem 35 milimetrů, je trošku širokoúhlejší. To mi zůstalo dodnes.

Mělo to jednu velkou výhodu, když jsem se spletl se zaostřením o půl metru nebo o metr, bylo to jedno. Často ty moje fotky byly po formální stránce nedokonalé. Měly chyby. To ale neznamenalo, že musely být nutně špatné. U fotky jde totiž vždycky o obsah. Existuje množství fotografií v muzeích, které jsou na první pohled špatné, spatříte na nich mnoho chyb, ale jejich obsah je natolik silný, že tam patří. Dneska je naopak strašně moc fotografií „vyžehlených“, upravených.

Podívejte se na titulní stránky všelijakých časopisů. Ty dívčí portréty jsou studené a hlavně neskutečné, nepravdivé. Je to falzum.

E15: Jak jste se dostal k fotografování?

Začal jsem fotit poměrně pozdě, kolem 25 let. I když jsem ten proces už dávno znal, díky studiu na průmyslové škole v Masné ulici. Museli jsme třeba rentgenovat sváry a tak dále. Poznal jsem fotografy, kteří mě do toho trošku zasvětili. Jeden z nich byl Prokop Paul, syn Alexandra Paula, naší předválečné legendy. Rozumy jsem bral také ve vinárně u pana Maxe na Betlémském náměstí, tam se vždycky sedělo do půlnoci.

E15: Pamatujete si svou první fotku?

To asi ne, ale pamatuji se na svoje první uveřejněné fotografie. V roce 1963 jedna vyšla v nějakém turistickém časopisu a o rok později další v týdeníku Květy. Na ní byla hlavička děcka, zezadu. To dítě stálo v kočárku a koukalo pod viaduktem u Vršovického nádraží na parní lokomotivu.

E15: Nikdy vás později nenapadlo, když se vaše fotografie objevovaly v časopisech, opustit zaměstnání strojaře, stát se jen fotografem?

Ne, nikdy. Mně to vyhovovalo takhle. V sobotu po obědě, tehdy se ještě v sobotu dopoledne pracovalo, jsem se sbalil a odjel jsem na Sázavu, do Senohrab za čtyři koruny vlakem. Tam jsem si sedl do zahradní restaurace na pivo, večer se pak udělal táborák. Sedělo se přes půlnoc, spalo se pod širákem. A ráno jsem se koupal v řece u říčních lázní z roku 1926. Potkal jsem tam spoustu zajímavých lidí.

Třeba herečku Šejbalovou, neuměla plavat, to se málo ví. Nebo smutně proslulého ministra obrany Čepičku. Ten mě chtěl zažalovat, že jsem vyfotil jeho dceru. V neděli odpoledne k večeru jsem odjížděl zpátky do Prahy, protože ráno v pondělí jsem musel být v šest hodin u píchacích hodin. Takhle jsem žil třicet let. Fotky jsem pak vyvolával po nocích.

Prodával jsem je třeba do Mladého světa, kde kvůli nim zřídili rubriku „úsměvné fotografie“, a do jiných časopisů. Ještě jsem tam byl párkrát po roce 1990, ale postupně to všechno zmizelo. I ty lázně jsou poněkud oškubané.

E15: Obyčejný člověk v obyčejném prostředí, přitom je celá scéna vždy čímsi ozvláštněna. Jak jste přišel na tento svůj osobitý styl?

To je díky tomu, že jsem vyrostl v nuznějších poměrech, proto mne vždycky zajímal obyčejný život. A já jsem si ty situace, které jsem zažíval, tak nějak i pro sebe povyšoval na takové menší slavnosti. Dneska to je ale pryč. Přijde mi, že lidi takhle život nevnímají, spěchají jen za pomyslným štěstím. Hledají to svoje zlato, které ale stejně leží jinde, na opačné straně kopce.

E15: Hodně vašich snímků zachycuje komické situace. Vyvolává úsměv…

To je pravda, oni mne lidi hodně spojují s humorem, s úsměvem. Ale my si ten humor často ulehčujeme. Smějeme se na plnou pusu, když někdo spadne do louže jako Laurel a Hardy. On má dobrý humor ale i odvrácenou stranu. Je tam trošku smutku, melancholie. Třeba Gogol, jak nechává promlouvat hlavního hrdinu: „Lidi, čemu se smějete? Sami sobě se smějete.“ Chlestakov to říká do publika a v divadle jsou lidi zticha. Humor je totiž strašně vážná věc. A takový jsem se snažil zachycovat i já ve svých fotografiích. Víte, co říkal o humoru Miloš Kopecký?

E15: Ne.

Humor je jediný důstojný způsob, jak zůstati smuten.

E15: Proč o sobě dodnes nemluvíte jako o fotografovi, ale jako o fotografujícím?

Já jsem zkraje nemyslel na to, že budu nějakým fotografem. A to mi vlastně zůstalo. Proto říkám, že jsem „fotografující“. Dodnes jsem totiž plný nejistot, zda jsem něco udělal dobře. Kdybych věděl, jak se dělá dobrá fotografie, dělám jen ji. Mně se spousta věcí nepovedla, jenže jsem se s prohrami uměl smířit. Asi to bylo možná díky sportu, který jsem jako mladý dělal. Skákal jsem do výšky, běhal sprinty, držel jsem i nějaké rekordy. A z toho mi zůstalo jedno – když člověk prohraje, tak vždy ať je to fair play.

E15: V minulosti jste byl často podceňovaný, přehlížený. Vaše fotografie, o kterých se hovořilo jako o „obyčejných“, od amatéra, ale prověřil čas. Je to pro vás satisfakce, že nyní vystavujete na Hradě?

Máte pravdu, ty fotky prověřil čas. I jiné fotografy a kritiky prověřil čas. Zažil jsem v minulosti hodně „profesionálů“, kteří měli potíže, aby dosáhli alespoň amatérské úrovně. Poznal jsem jich snad stovku, ale třicet let jsem od nich nic neviděl. Něco by ale přece, sakra, mělo zůstat. Dost často mne přeskakovali soudruzi, jejichž jediným kladem bylo, že platili včas stranické příspěvky. Dodnes mne mrzí, jak mi kdysi zakázali vydat již do tisku připravenou knihu mých fotografií.

Nemohl jsem také vycestovat, třeba za svou pratetou, která žila ve Vídni. Tam odešla pešky ve svých čtrnácti letech v roce 1908. Ale to je všechno pryč. To bylo. Dneska mám zase pocit, že nikdo nemá ambici zachycovat naši současnou hmotnou kulturu…

E15: … opravdu?

Tak jaké jsou fotky dnes? Třeba obviněný poslanec Rath ve výtahu cestou na soudní přelíčení. Nebo jsem byl na pohřbu textaře Pavla Vrby, spolužáka, s kterým jsem studoval průmyslovku. Dokonce jsme spolu stáli vedle sebe šest let u rýsovacích prken, než šel na volnou nohu. A na tom pohřbu byl hrozen bláznivých fotografů, které nezajímalo nic jiného, než kdy se Helena Vondráčková pustí do Marty Kubišové kvůli nějaké smlouvě.

To se mi prostě příčí. To je hnus. Mrzí mne, že nevidím nikoho, kdo by pokračoval ve fotce, o kterou jsem se pokoušel já. Já už dnes nemůžu, už jsem starý, ale někdo by pokračovat měl.

František Dostál (75)
Narodil se v Praze v rodině krejčovského dělníka a služky. Absolvoval průmyslovou školu strojnickou a pracoval jako konstruktér obráběcích strojů v dnešní firmě Škoda Plzeň v Praze. Fotografovat začal v roce 1964, nikdy však nenastoupil na profesionální dráhu fotografa. Vystavoval v Nizozemsku, Německu, Rakousku, Kanadě, stal se čestným členem mnoha fotoklubů v zahraničí, například The Royal Photographic Society ve Velké Británii. Jeho série fotografií vyšly v desítkách knih. V roce 2008 obdržel cenu ministerstva kultury za celoživotní přínos amatérské fotografii.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče