František Cyril Kampelík: Pan Kampelička

03. června 2011, 04:38 - Robert Šimek
03. června 2011, 04:38

Patřil k výrazným osobnostem českého společenského a hospodářského života v polovině 19. století. Do historie se ale zapsal především jako iniciátor lidového peněžnictví. Nově vznikajícím družstevním záložnám se tak díky němu začalo říkat kampeličky.

Foto: Wikipedia.cz

Družstevní záložny prošly během posledních dvou desetiletí bouřlivým vývojem, který se negativně podepsal na důvěře české veřejnosti v tyto instituce. V polovině 90. let vznikaly takřka na každém rohu, prvotní nadšení ale brzy vystřídala vlna krachů, kterou na vlastní kůži pocítily desetitisíce důvěřivých klientů.

Úpadek záložen měla na svědomí především nedokonalá legislativa a děravé zákony, které přinesly problémy do celého finančního sektoru. K otevření družstevní záložny stačilo složit půl milionu korun bez prokázání jakékoliv odborné způsobilosti. Toho využila řada lidí, kteří se chtěli obohatit na úkor drobných střadatelů. V likvidaci nebo konkurzu se tak nakonec ocitly téměř dvě třetiny ze 127 existujících záložen.

Za první republiky přitom podobné instituce fungovaly spolehlivě a na českém finančním trhu měly své místo. Vznikat začaly už v 70. letech 19. století, jejich největší rozmach ale přišel až po roce 1900, kdy se také poprvé objevil název kampelička na počest českého buditele Františka Cyrila Kampelíka. Ten se sice samotného zakládání družstevních záložen nedožil, už od roku 1856 se ale zabýval myšlenkou jejich vzniku.

Vlastenec ze mlýna

Narodil se roku 1805 v Syřenově u Jičína jako syn mlynáře. Rodina se brzy přestěhovala do nedaleké Březky, kde také začal malý František (jméno Cyril používal až později) chodit do vesnické školy. Byl chytrý a nadaný, po prvním stupni proto pokračoval na měšťanské škole v Jičíně a jičínském gymnáziu. Pro jeho další zaměření měl klíčový význam český profesor František šír, který cílevědomě vedl studenty k českému jazyku a literatuře.

Kampelík ukončil gymnázium roku 1824. Chtěl pokračovat ve studiu v Praze, rodině se ale finančně výhodnější zdála Vídeň. Ani tam ovšem prostředky na školu nestačily a František se živil dva a půl roku jako domácí vychovatel v Plaňanech. Něco si našetřil a s příslibem otcovské podpory přišel roku 1828 do Brna, kde se přihlásil na filozofickou akademii. To už mu bylo 23 let a mezi mladšími spolužáky začal ihned s českou osvětou. Sám pilně studoval českou literaturu a učil se i další slovanské jazyky (ovládal srbštinu, polštinu a ruštinu). Navázal kontakty s místními vlastenci, po otcově smrti roku 1830 ale musel pomáhat matce, onemocněl a zkoušky z historie skládal až na podzim roku 1831.

Hmotné poměry ho přiměly vstoupit do brněnského semináře. I tam brzy působil ve prospěch českého národního uvědomění a řadu kolegů vedl ke spisovné češtině. Aby jim i sobě umožnil přístup k české literatuře, založil v brněnském semináři také první českou knihovnu. Písemnými žádostmi získal knižní a finanční příspěvky a podařilo se mu sjednat i předplatné jednoho českého a jednoho polského časopisu.

Od češtiny k medicíně

V té době si Kampelík rozšířil jméno na František Cyril podle jednoho ze slovanských věrozvěstů. Udržoval čilou korespondenci a kontakty s Janem Ohéralem, Pavlem Josefem šafaříkem, Františkem Sušilem, šebestiánem Hněvkovským, Aloisem Vojtěchem šemberou a dalšími vlastenci. Nejvýznamnější byly ovšem jeho styky s Jánem Kollárem, který ho přivedl k zájmu o Slovensko.

Roku 1834 Kampelík brněnský seminář opustil. Živil se kondicemi, později hlavně výukou češtiny. Neúspěšně se pokoušel o místo archiváře v Kroměříži a knihovníka v Olomouci. Stále však pokračoval ve vlasteneckém působení, udržoval spojení se studenty v Olomouci, organizoval schůzky a zakládal knihovny. Do této doby spadají i začátky jeho vlastní literární činnosti básnickými příspěvky do Květů českých a do slovenské Hronky.

Stále ovšem toužil po dalším vzdělání. S malým dědictvím po otci začal roku 1836 ve Vídni studium práv, brzy ale přešel na lékařskou fakultu. S pomocí knížete Lobkovice si přivydělával jako soukromý učitel češtiny ve šlechtických rodinách. Ani s příchodem do Vídně ale nepřerušil úzký vztah k českému národnímu životu. Nadále přispíval do několika časopisů a vydal i několik knižních titulů, například Pravopis českoslovanské řeči. Aktivně se zapojil také do činnosti čtenářského spolku českých právníků a mediků. Jako jeho předseda se ovšem dostal i do prvního konfliktu se zákonem pro podezření z účasti v neexistujícím tajném spolku Čechosláva. Ve vazbě si odseděl pět měsíců, přes všechny peripetie ale vídeňskou školu dokončil a po obhájení dizertační práce získal roku 1843 doktorát medicíny.

Tři sezóny v Praze

Už jako čtyřicátník nastoupil Kampelík první lékařskou praxi v Litomyšli. Provázela ho pověst radikálního buditele, když tedy začal s přednáškami na litomyšlské akademii, příliš se to nelíbilo nadřízeným úřadům. V létě 1845 proto odešel do Prahy. Našel si byt ve štěpánské ulici, zahájil lékařskou praxi a současně pokračoval i jako učitel českého jazyka a propagátor češtiny. Knižně pak vydal díla s názvy Práva naší řeči a národnosti, Krása a výbornost česko-slovanského jazyka či Obrana českého jazyka proti utlačovatelům a odpůrcům.

Hned po příchodu do Prahy se zapojil také do veřejného života. Měl zkušenosti, přehled a značné organizační schopnosti. Uplatnil je v lednu 1846 při založení pražské Měšťanské besedy, prvního spolku tohoto druhu v českých zemích. Kampelík se stal roku 1848 jejím jednatelem a byl pověřen komunikací s radikalizovaným dělnictvem, pro které měl pochopení. Rozhořčeným tiskařům doporučil například řadu organizačních opatření, díky němu byla založena komise pro nezaměstnané a zahájeno vyplácení podpor. Rozhodl se vydávat také dělnický časopis Hlásník a napsal i dvě politické práce.

Ještě před odjezdem delegace s českými politickými požadavky do Vídně pak navrhl a prosadil také přejmenování Koňského trhu na Václavské náměstí a Dobytčího trhu na Karlovo náměstí. V dubnu 1848 stál navíc u zrodu pražského politického spolku Lípa slovanská, který se později rozšířil do desítek českých měst.

Kočovník s cejchem

Za revolučních událostí v červnu 1848 sháněl pro bojující Prahu podporu na venkově. Povedlo se mu přivést dokonce 70 ozbrojených dobrovolníků z Příbrami, do bojů ale už nezasáhli, protože Praha krátce předtím kapitulovala. Pro Kampelíka to byla špatná zpráva. Byl na něj vydán zatykač a z české metropole musel uprchnout. Dostal se do Bělehradu, odkud se vrátil až po amnestii v říjnu 1848. Byt ve štěpánské ulici ovšem našel zcela vykradený, navíc si ze Srbska přivezl malárii.

V prosinci se rozhodl Prahu opustit a uchýlil se k bratrovi mlynáři do Nové Paky. Na podzim 1849 si otevřel lékařskou praxi ve Dvoře Králové, pověst politicky podezřelého člověka ho ale neustále pronásledovala. Usadil se ve Vamberku, kde se roku 1851 oženil s Eliškou Matyášovou, dcerou nájemce dvora. Měli spolu dcery Boženu, Miladu a Věnceslavu, ani rodinné zázemí ale Kampelíkovi na klidu nepřidalo. Hodlal se proto odstěhovat na Slovensko a uvažoval i o přesunu do Moskvy. Nejdřív ovšem zamířil s rodinou do Opočna a později do Libčan, kde se na čas stal dokonce podnikatelem. V obci založil malé vodoléčebné lázně, firmě se ale nedařilo a po pár měsících zkrachovala.

Roku 1860 se tedy Kampelík opět stěhoval, tentokrát do Kuklen na Královéhradecku, které se nakonec staly jeho posledním domovem. Pádem takzvaného „bachovského absolutismu“ roku 1859, kdy funkci ministra vnitra opustil obávaný státník Alexander Bach, se totiž politická situace v monarchii uklidnila a Kampelíkův kočovný život mohl po téměř 12 letech skončit.

František Cyril Kampelík (1805-1872)

Narodil se 28. června 1805 v Syřenově u Jičína. Vystudoval lékařství ve Vídni a od roku 1846 působil v Praze. Proslul jako upřímný, horlivý i trochu svérázný vlastenec. Aktivně se zapojil do revoluce roku 1848, po porážce Pražského povstání proto musel na čas do emigrace a dalších 12 let byl neustále pod dozorem. Roku 1860 se trvale usadil v Kuklenách na Královéhradecku, kde se začal intenzivně zabývat řešením hospodářských problémů. Proslavil ho zejména spisek o budování družstevních záložen, vydaný roku 1861. Jeho návrh sice nebyl realizován, když se ale později začaly v Čechách záložny zakládat, byly na jeho paměť nazvány kampeličkami. Zemřel 8. června 1872.

Lidové spoření

V Kuklenách se uplatnil v Hospodářské jednotě pro Královéhradecký kraj, a od roku 1862 byl dokonce jejím jednatelem. Navíc se zasloužil o založení první české rolnické školy ve Stěžerech, kde poté také vyučoval. Především se ale začal zabývat hospodářsko-osvětovou činností. Už roku 1856 napsal práci o budování venkovských družstevních záložen a roku 1861 ji vydal pod názvem „Spořitelny po farských kollaturách orbě, řemeslu ze svízelů pomohou“. Je paradoxní, že právě toto, podle odborníků nepříliš zdařilé dílo, se stalo základem pozdějšího Kampelíkova věhlasu. Práce nevynikala systematičností, byla v ní spousta nejasností a často i rozporů. Autor v ní ale přesně vystihl palčivý problém tehdejšího venkova, kterým byla neexistence finančních ústavů na podporu zemědělství.

Rakouské hospodářství v té době zažívalo vážnou krizi, kdy výrazně oslabily veškeré peněžní toky. Kampelík proto apeloval na drobné střádaly, aby pomohli finančnictví znovu rozjet. Byl přesvědčen, že řešením může být zakládání lidových spořitelen. Úspory jednotlivých rolníků a řemeslníků by dohromady daly dostatečnou částku na oživení řady regionů a odpadla by také závislost na velkých bankách. „Žádný národ s chudobou zápasící bez kapitálu nic valného nepořídí, ani svoje práva neuhájí,“ burcoval.

Práce se ale přes veškerou snahu nesetkala s velkým ohlasem a Kampelíkovy myšlenky nenašly na venkově porozumění. Sedláci i drobní řemeslníci se raději drželi svých úspor a do riskantního podniku se pouštět nechtěli.

Zrod kampeliček

Teprve po Kampelíkově smrti roku 1872 začaly po celé Evropě vznikat venkovské družstevní záložny, podle německého národohospodáře Freidricha Wilhelma Raiffeisena zvané „raiffeisenky“. Na přelomu 80. a 90. let 19. století se dostaly i do Čech, kde fungovaly zpočátku hlavně v pohraničí. Jednalo se většinou o drobné úvěrní spolky, založené na svépomoci a vzájemném ručení.

Celoevropský úspěch těchto družstev dával tušit, že je to jedna z možností, jak řešit úvěrové problémy drobných zemědělských hospodářství. Bylo stále jasnější, že prosazení a rozšíření těchto ústavů by mohlo výrazně pomoci také českému venkovu, strádajícímu nedostatkem úvěrových možností. Věc ale měla jeden háček. Celou ideu bylo třeba prosadit na českém venkově, tedy v prostředí známém svým konzervativním postojem a přirozenou nedůvěrou ke všem novotám a všemu cizímu. V národnostně českém prostředí tedy raiffeisenky zpočátku nevyvolávaly žádné nadšení. Na mnoha místech převážilo nacionální hledisko a německé záložny byly přímo odmítány.

Právě tehdy přišel vhod svérázný český vlastenec a obrozenec František Cyril Kampelík. Z archivu byl vytažen jeho spisek o peněžnictví, který měl Čechy přesvědčit, že myšlenka lidového spoření vznikla už dávno před Raiffeisenem. Všem družstevním záložnám se navíc začalo říkat kampeličky, což výrazně pomohlo k jejich rozšíření.

Neslavný návrat

Počet záložen v českých zemích rychle rostl a roku 1935 jich po celém Československu bylo už 4 371. Zlatá doba ale trvala jen krátce. Během nacistické okupace došlo k nucenému slučování a roku 1942 k celkové reorganizaci peněžnictví. Vznikla Ústřední banka družstev, jejímž úkolem bylo řídit peněžní a obchodní styk mezi záložnami. Po únoru 1948 byla pak činnost spořitelních a úvěrových družstev zcela potlačena – výnosem ministerstva financí bylo Ústřední bance družstev nařízeno, aby splynula s Moravskou bankou.

Občanské a družstevní záložny tím na několik desetiletí zmizely, po roce 1989 se ale začaly znovu objevovat. Koncem 90. let jich existovalo už 127 a počet střadatelů se postupně zvýšil na 60 tisíc. I pro tyto instituce se užíval název kampeličky, ačkoliv už s prvorepublikovými podniky neměly mnoho společného. Záložny raiffeisenova typu fungovaly na vesnicích, hlavní oblastí jejich aktivních obchodů bylo zemědělství a všichni členové se vzájemně znali. Kampeličky byly navíc vesměs společnostmi s ručením neomezeným, jejich představitelé tedy ručili za hospodaření celým majetkem.

Používání tradičního názvu kampelička pro nové subjekty nebylo tedy šťastné. Zejména starší lidi totiž uvedlo v omyl a podnítilo jejich neopodstatněnou důvěru v tyto často podivně hospodařící podniky. František Cyril Kampelík by o spojení svého jména s těmito institucemi jistě nestál.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče