Fotograf umírajícího času

17. prosince 2007, 00:00 - Robert Šimek
17. prosince 2007, 00:00

Jindřich Eckert byl jedním z nejvýznamnějších českých fotografů 19. století. V Praze na Újezdě vlastnil malý ateliér a zpočátku se věnoval hlavně portrétu. Největší slávu mu ale přinesly fotografie staré Prahy, jejichž dokumentační význam je dnes obrovský.

Jindřich Eckert Jindřich Eckert byl jedním z nejvýznamnějších českých fotografů 19. století. V Praze na Újezdě vlastnil malý ateliér a zpočátku se věnoval hlavně portrétu. Největší slávu mu ale přinesly fotografie staré Prahy, jejichž dokumentační význam je dnes obrovský.

Centrum Prahy čekaly koncem 19. století velké změny. Na území dnešního Josefova a částečně i Starého Města se nacházelo židovské ghetto, jehož špatný stav byl hlavním podnětem k velké pražské asanaci. Nevyhovovaly zejména hygienické podmínky, ale také úzké křivolaké uličky. Místo nebylo dostatečně reprezentativní, muselo proto z Prahy zmizet.

Částečná demolice začala již roku 1895. Masivní bourání ale probíhalo zejména od konce roku následujícího. Celá akce měla trvat sedm let, nakonec však probíhala několik desetiletí a definitivně skončila až roku 1943.

Ne všichni ovšem s bouráním souhlasili. Na nátlak veřejnosti byla již roku 1896 zřízena Umělecká komise, která měla dokumentovat domy určené k demolici a případně zachránit některé umělecké prvky. Mizející ghetto přilákalo také mnoho malířů a fotografů, mezi kterými byl také Jindřich Eckert.

Úředník s foťákem

Jindřich Eckert se narodil roku 1833 v Praze na Malé Straně. Jeho otec pracoval v Portheimově kartounce na Smíchově (více v Profitu č. 16/2007) a matka byla dcerou ševce. V rodině se běžně mluvilo německy, Eckert se však již na škole hlásil k češství a německou podobu jména Heinrich užíval později pouze v podnikání.

Po vystudování polytechnického institutu získal roku 1853 místo na Zemském finančním ředitelství jako daňový úředník. Jeho velkou zálibou a vášní se brzy stala fotografie, které věnoval téměř všechen volný čas.

Jako úředník se setkal i s budoucím tchánem Antonínem Müllerem, velkoobchodníkem se zeleninou. Roku 1863 se oženil s jeho dcerou Jindřiškou a manželství to bylo velmi výhodné. Müller na věnu nešetřil a mladý fotograf si proto ihned po sňatku mohl otevřít vlastní fotografický ateliér. Stál na Újezdě nedaleko městských kasáren a pro Eckerta znamenal začátek velké kariéry.

Vrozená roztomilost

První roky na Újezdě nebyly snadné. Eckert se věnoval především portrétní fotografii a tehdy moderním „fotografickým vizitkám“. Zpočátku však neměl příliš dobré vybavení a za konkurencí spíš zaostával.

Teprve na přelomu 60. a 70. let 19. století se dostal do povědomí veřejnosti a zakázek začalo přibývat. Mezi klientelou se čím dál víc objevovali také obchodníci, aristokraté a duchovenstvo, čehož Eckert dokázal mistrně reklamně využít. Stal se nejznámějším fotografem na Malé Straně a veškerou tamní konkurenci postupně zlikvidoval.

Nechoval se ale nijak nečestně nebo hrubě, při práci vsázel hlavně na laskavost a osobní šarm. Podle dobového tisku vynikal prý „rozšafnou povahou a vrozenou roztomilostí“ a nikdy mu nechyběl humor. Dokázal se navíc obklopit i skupinou schopných lidí, kteří mu v ateliéru pomáhali. Pracovali u něj Josef Tuka, František Kryšpín i jeden z pozdějších významných slovenských fotografů Pavol Socháň. Počet zaměstnanců neustále rostl a koncem 19. století se rozšířil na dvacet.

Atelier v jídelně

JINDŘICH ECKERT (1833-1905)

Český fotograf Jindřich Eckert se narodil 22. dubna 1833 v Praze na Malé Straně. Po studiích na reálce absolvoval Stavovský polytechnický institut a stal se daňovým úředníkem. Sňatkem s dcerou velkoobchodníka Müllera v roce 1863 získal potřebné peníze na vlastní podnikání a v Praze na Újezdě si otevřel fotografický ateliér. Zpočátku se věnoval portrétům, později hlavně fotografiím Prahy. Roku 1876 firmu rozšířil a přemístil do dnešní Hellichovy ulice. Zemřel 28. 2. 1905 na zápal plic. Ateliér po něm vedla dcera Ludmila (provdaná Pávková) a roku 1908 jej převzali fotografové Cetl a Bohouš.

K blízkým Eckertovým známým patřili také mnozí šlechtici a politici. Velmi si rozuměl například s Vojtěchem Náprstkem a jeho chotí Josefou, pro které mnohokrát fotil různé kulturní a vzdělávací akce. Spolupracoval s Americkým klubem českých dam a osobně se znal s hrabětem Františkem Lobkovicem a knížetem Kamilem Rohanem.

Ateliér na Újezdě postupně přestával neustále rostoucímu počtu zakázek stačit, roku 1876 se proto Eckert rozhodl pro změnu. Pronajal si někdejší refektář (jídelnu) malostranského kláštera v Novodvorské ulici (dnešní Hellichova) a firmu do něj přestěhoval.

Za společníka si přibral bývalého spolužáka ze studií Julia Müllerna a svěřil mu práci v nově otevřených pobočkách na Perštýně a v Nedudově ulici. Pobočky však nevydržely dlouho a Müllern se brzy vrátil zpět do hlavního ateliéru. Eckertovým partnerem byl až do roku 1886, snímky z let 1876 až 1886 jsou proto většinou označeny oběma jmény.

Svědectví o Praze

Ačkoliv Julius Müllern nebyl nijak skvělým fotografem, Eckertovi pomohl alespoň rozšířit zájem o místopisnou a krajinářskou fotografii. Čerstvý čtyřicátník Eckert se stal zapáleným členem Klubu českých turistů (jehož zakladatelem byl Vojtěch Náprstek) a s cestovním fotografickým vybavením se stále častěji vypravoval na nejrůznější túry a výlety.

Fotografoval hrady, zámky, zříceniny, ale také samotnou krajinu. Vystavoval na Jubilejní i Národopisné výstavě a získal několik medailí a diplomů.

Stěžejním tématem se postupně stala Praha, zejména staré židovské město. Po přijetí asanačního zákona v roce 1893 začal Eckert jako první a nadlouho jediný fotograf tuto čtvrť systematicky zaznamenávat. Fotografoval každý dům i ulici ve snaze zachovat svědectví o mizející době. Cenné jsou dnes hlavně jeho záběry z Vojtěšské a Petrské čtvrti, které stihl kompletně zachytit ještě před začátkem asanace.

Sbohem, pane Eckerte

Eckertův zájem o Prahu vyvrcholil vydáním dvou knih, které se staly prvními fotografickými publikacemi hlavního města. „Umělecké album královského hlavního města Prahy – Praha královská“ z roku 1898 bylo oduševnělou vzpomínkou na starou Prahu a publikace „Pražské ghetto“ z roku 1902 dokumentovala asanaci zmíněné židovské čtvrti.

Posledním Eckertovým souborem, na němž pracoval krátce před smrtí, byla portrétní galerie „členů nejvyššího císařského domu“. Naposledy vystavoval na Fotografické výstavě c. k. rakouského muzea pro umění a průmysl ve Vídni roku 1904. O rok později na zápal plic v sedmdesáti dvou letech zemřel.

O jeho smrti psaly všechny pražské listy a smuteční slavnost byla vskutku velkolepá. Žádnému jinému fotografovi v Čechách nebyla vzdána tak okázalá poslední pocta. „Byl osobností všestranně sympatickou,“ uvedl jeden z tehdejších deníků.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče