Firmu jsem nechtěl, ale přemluvili mě

20. srpna 2007, 00:00 - PETR BAYER
20. srpna 2007, 00:00

KVIDO ŠTĚPÁNEK, SPOLUMAJITEL SPOLEČNOSTI ISOLIT - BRAVO: Když na počátku 90. let přebíral ztrouchnivělé kormidlo Isolitu, firma klesala ke dnu. Dnes tržby tohoto českého výrobce elektrospotřebičů činí téměř 1,5 miliardy korun. A bát se zatím nemusí ani levné asijské konkurence.

KVIDO ŠTĚPÁNEK, SPOLUMAJITEL SPOLEČNOSTI ISOLIT - BRAVO: Když na počátku 90. let přebíral ztrouchnivělé kormidlo Isolitu, firma klesala ke dnu. Dnes tržby tohoto českého výrobce elektrospotřebičů činí téměř 1,5 miliardy korun. A bát se zatím nemusí ani levné asijské konkurence.

Kvido Štěpánek se původně ani nechtěl chopit otěží postsocialistického podniku, jehož budoucnost byla tehdy

nejistá. Podnik vyráběl jednoduché plastové díly a byl závislý v podstatě na jednom zákazníkovi. Nakonec jej přemluvili kolegové. „V roce 1990 hledali zaměstnanci závodu Isolit komunismem nepostiženého ředitele. Zájemců nebylo příliš a konkurz hrozil skončit fiaskem - přihlášeni byli dva komunisté,“ vzpomíná.

Štěpánek se tak stal šéfem závodu a posléze osamostatněného státního podniku. V následné privatizaci však nikdo o majetek společnosti neprojevil zájem. „Když už to vypadalo, že firma půjde do kytek, dal jsem se dohromady se dvěma lidmi, že ji koupíme,“ říká. V té době ale ještě nevěděli, kterým směrem výrobní sortiment zacílit.

TO DOKÁŽEME TAKY

Na začátku bylo po éře socialismu všechno v dezolátním stavu. „Spousta strojů měla maximálně šrotovou hodnotu a budovy neměly využití,“ shrnuje. Navíc podle něj v této tíživé situaci nastoupila též typická lidská ješitnost. Podnik, kterému to zde předtím patřilo, náhle stáhl veškeré zakázky. K němu se přidali další menší odběratelé a firma s 290 zaměstnanci se tehdy ocitla prakticky na dně.

„Začali jsme s novým výrobním programem kuchyňských přístrojů, který nás zachránil. Jak začaly ubývat zakázky na bakelit, měli jsme šanci pracovníky přemístit,“ popisuje začátky. Nový motor podnikání přitom nastartovali takřka náhodou. „Jednou jsme seděli v nástrojárně a její vedoucí povídá: U tchyně jsem rozdělal nějaký Moulinex, to bychom dokázali taky vyrábět,“ přiblížil zrod vpravdě zlatého nápadu. Objednávky od tuzemských obchodníků najednou čítaly řádově tisíce kusů fritéz týdně.

Doba byla tehdy přitom natolik turbulentní, že nebyl čas ani dělat cosi na způsob dnešních marketingových studií. „Kdybych se na to tenkrát dokázal podívat dnešníma očima, řekl bych, že do toho nelze jít,“ říká. Západní konkurence byla a je totiž doslova za humny a hrozilo zaplavení malého českého trhu tímto zbožím. „Když jsem vystrčil nos za hranice, obchody byly plné a obchodníci nevěděli, co s tím,“ dodal.

Koupě podniku do vlastních rukou znamenala nejprve vyřešit problém, jak za něj zaplatit. „Úspory jsme samozřejmě neměli žádné a ani tajemného sponzora s igelitkou,“ líčí tehdejší situaci. V roce 1992 jim kýžený obnos 24 milionů korun půjčila banka, požadovala však jako zástavu alespoň jejich rodinné domky. „Banka mne znala dva roky jako ředitele závodu a později státního podniku, a měla důvěru, že půjčku splatíme,“ vysvětluje.

Potenciálu již životaschopného podniku se snažili využít různí chytráci, například když se zde objevila stará ekologická zátěž. „Zjistili jsme, že ten, kdo vydal rozhodnutí z okresního úřadu, je ve spojení s tím, který přišel nabízet odstranění zátěže,“ poznamenává. Firma se přitom v těchto dobách nesnažila na svůj rozvoj získat investiční pobídky. „Mojí náturou je postarat se sám o sebe a nenávidím postranní cesty, takže jsem nikoho neuplácel. Dotace jsem dlouhou dobu bral na lehkou váhu, a když jsem se o to začal zajímat, zjistil jsem, že teď už jsme velkou firmou a jdou mimo nás,“ doplňuje.

INKOGNITO VÝROBA PRO JINÉ Společnost Isolit-Bravo vyrábí elektrospotřebiče nejen pod vlastní značkou Bravo, ale především pro jiné výrobce, například Philips. „Pod značkou Ikea vyrábíme věci pro kuchyň pro tuto švédskou firmu,“ dodává. Tyto výkony, kdy vývoj výrobků si zaplatila jiná společnost, činí přibližně 35 procent tržeb.

Dalších 35 procent tvoří vývoj a dodávky výlisků do automobilů nebo pro elektrotechnický průmysl. Pouze 12 procent tržeb přináší prodej přístrojů nesoucích vlastní jméno, i když ne vždy spatřily světlo světa v mateřském závodě. „Nakoupíme přístroje, které jsme nevyvinuli a nevyrábíme je, ale testovali jsme je a vpustili do našeho sortimentu Bravo,“ vysvětluje. Značka Bravo je přitom chráněná v tuzemsku. „V zahraničí se neprosazujeme, tam to nemá smysl,“ říká.

Podniku se přesto daří dobře, vždyť loňské tržby dosáhly už téměř 1,4 miliardy korun. Z toho přes 80 procent činil export. Počet zaměstnanců v podstatě plynule narostl na současných asi 600 osob. V oboru drobných spotřebičů přitom působí mnoho značek. Podle průzkumu agentur GfK Praha a Incoma Research zná nejvíce spotřebitelů značky Philips a ETA (obě shodně 96 procent lidí). Bravo uvedlo 55 procent respondentů.

ZA VELKOU LOUŽI NE

Štěpánkova firma se za dobu svého působení setkala s řadou neobvyklých obchodů, které prověřily její pružnost. Zajímavá byla například zakázka do Jižní Afriky, odkud si tamní producent nechal udělat drahé formy na žehličku. „Nebylo to ale dost dobře opakovatelné, protože Čína je pro ně zhruba stejně daleko a může být levnější,“ obává se. Štěpánek je však větším příznivcem obchodování s partnery v okolních zemích než třeba ve Spojených státech.

Nemá podle něj smysl procestovat velkou průmyslovou oblast s tím, že se tam neprosadí a hledat štěstí ve vzdálenějších teritoriích. „My jsme atraktivní pro evropské zákazníky, jakékoli setkání je možné uskutečnit ještě týž den. Když potřebuji zákazníka navštívit, do Německa zajedu autem. Za oceán musím mít vízum, letět, půjčit si tam auto a stojí to spoustu času a zatěžuje životní prostředí,“ líčí svoji filozofii. Výhody plynoucí ze zeměpisné blízkosti si podle něj stále uvědomují i velcí evropští hráči na poli domácích spotřebičů. „Je podstatný rozdíl v dopravě pětitunové formy letecky z Číny do Německa, než z České republiky,“ tvrdí.

KAM S PATENTEM?

Budoucnost je však v tomto podnikání stejně nejistá jako v jiných oborech. Podnikatel musí být podle něj připraven kdykoli výrobu přeorientovat. „Je možné, že už se to vyčerpalo a že nás kuchyňské přístroje dalších 16 let živit nebudou. Myslím si, že bude čím dále těžší se v Evropě živit výrobou,“ uvažuje. Na vině je již delší dobu trvající velké stěhování průmyslu do Číny. „Konkurovat s oblastí, kde jsou, počínaje zákony, nesrovnatelně příznivější podmínky pro výrobce, je skutečně obtížné,“ prohlašuje.

Sebevražedné hrdinství zde prý musí nahradit fištrón a orientace na služby zákazníkovi v odvětvích, která mají na starém kontinentě šanci přežít, jako je energetika nebo stavebnictví. Vývoj a patentová ochrana jedinečného výrobku vzhledem k vyhlášenému asijskému plagiátorství také nemá moc nadějí na dlouhodobější úspěch. „Patent se vždy dá nějak obejít, změnit, je to jenom časové zpoždění,“ říká Kvido Štěpánek.

DO PRÁCE JEZDÍM NA KOLE Na koníčky Kvidu Štěpánkovi mnoho času nezbývá. Volný čas věnuje rodině a snaží se sportovat. „Po čtyřicítce už prostě musíte, aby se z člověka nestal neforemný balík,“ tvrdí. Do práce a z práce jezdí kopcovitou krajinou na kole z deset kilometrů vzdáleného Letohradu, pokud to zdejší tvrdé podmínky dovolí, i v zimě. Někdy si to „střihne“ i sportovněji na horském kole lesem.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče