Finanční krize eurozóny

15. června 2011, 16:08 - Stanislav Vrba, Tibor Hlačina
15. června 2011, 16:08

Eurozóna zažívá patrně nejhorší okamžiky své, z historického pohledu, krátké existence. Kolaps státních financí některých jejích členů je toho neklamnou známkou. Cílem tohoto článku je zamyšlení nad vhodností načasování vzniku monetární unie a nad připraveností jednotlivých jejích členů přijímat a dodržovat pravidla členství.

Foto: Profimedia.cz

Kam a jak dál eurozóno?

Zdvižený varovný prst hrozící Evropské unii avizuje její ne zrovna uspokojivou kondici. Stávající krize eurozóny je podle názoru laické veřejnosti důsledkem nekontrolovaného plýtvání a bezuzdné tolerance řecké vlády. Na rozdíl od ní odborná veřejnost nedává vinu pouze Řecku, nýbrž velké části eurozóny, která svou nedisciplinovaností a přivíráním očí nad bezostyšným porušováním konvergenčních kritérií těmi nejvýznamnějšími ekonomikami jako Německo a Francie, poskytla prostor pro šíření této nákazy. Ve světle nedávno minulých událostí je však nad slunce jasné, že řecká politika rozmařilosti byla dovedena k dokonalosti největší. Důsledkem pak byl prudký růst úrokových sazeb dluhopisů sloužících k financování rozpočtových schodků a současně s ním samozřejmě vystoupala do závratných výšin obsluha řeckého národního dluhu. Řecko se dostalo do situace, že nebylo schopno financovat ani běžný chod státu. Jediným a dlužno podotknout, z historického pohledu, neobvyklým řešením bylo požádat o finanční injekci Evropskou unii potažmo Mezinárodní měnový fond. Podmínky poskytnutí astronomické částky 110 mld. Eur však znamenaly cestu bolestivých škrtů a zejména hlubokých sociálních a ekonomických reforem, které po jejich vyhlášení a zahájeném uplatňování vyústily v masívní protesty nespokojené veřejnosti, jichž jsme byli svědky prostřednictvím nejrůznějších médií. Jak se to mohlo vůbec stát? Odpověď je jednoduchá. Evropská unie neměla připravený scénář řešení a už vůbec ne příslušnou legislativu na řešení případných krizí takového rozměru.

Dalším koho krize zasáhla, bylo Irsko. Stejně tak jako Řecko muselo požádat tytéž instituce o pomoc. Dostalo 67,5 mld. Eur z pro nejbližší tři roky přislíbených 85 mld.  Proč zrovna Irsko? Keltský tygr, opěvovaný jako vzor hospodářského vývoje. Vývoj Irska po vstupu do EU byl poměrně impozantní. Zaostalá zemědělská země kdesi na kraji Evropy se najednou stala prosperující ekonomikou. štědrá finanční pomoc EU, nízké daně, investiční pobídky a rovněž velmi rychle rostoucí trh s nemovitostmi do Irska přitáhly nebývalé množství zahraničních investorů. Téměř 10% růst HDP byl výsledkem, jeho druhá stránka však tak veselá nebyla a nikdo se ani nehrnul, aby tuto negativní stránku jakýmkoliv způsobem medializoval. Nízký fiskální příjem a obrovské zvýšení dluhů irských domácností, které se staly pro většinu z nich v podstatě nesplatitelnými když  jako katalyzátor praskla hypoteční bublina. Irsko zažilo jednu z nejhorších recesí mezi zeměmi eurozóny. Začal strmý pád výkonu ekonomiky. Záchrana bankovního systému stála daňové poplatníky 45 mld. Eur. Neúměrné zdražení obsluhy státního dluhu přimělo irskou vládu přijmout dlouho odkládanou pomoc.

V rámci eurozóny se začala masově používat potupná  zkratka: PIGS – „prasata“. Písmena této zkratky tvoří iniciály čtyř evropských zemí - Portugalska, Itálie, Řecka a španělska. Zlí jazykové tyto země rozšiřují o Itálii, tedy PIIGS. Velké dluhy jsou však pro Itálii už tradiční folklór, takže tato nelichotivá zkratka označuje víceméně země, které byly v docela nedávné minulosti dávány za vzor těm ostatním.

Mezinárodní ratingová agentura Fitch snížila portugalský rating! Přispěchala se svou trochou do mlýna mezinárodní média. Vzápětí přilil olej do ohně i S&P,  který snížil rating rovnou o dva body na BBB a výhled je negativní. Pokud agentura sáhne k dalšímu snížení, což je vzhledem k hodnocení vysoce pravděpodobné, bude rating už ve spekulativním pásmu. Na finančních trzích se už dlouho diskutuje o tom, že Portugalsko bude třetí zemí eurozóny, které nezbude nic jiného než požádat o finanční pomoc. Portugalci se tvářili hrdě a  takovouto variantu striktně odmítali, ale to konec konců několik málo měsíců před nimi dělali jak Řekové, tak i Irové.

Portugalský parlament odmítl návrh premiéra Sócratese směřující k dalším úsporným opatřením, na což on sám reagoval rezignací. Trh na tuto politickou krizi reagoval prudkým růstem rizikové prémie portugalských státních dluhopisů nad 7,7%. Evropská finanční pomoc by byla výrazně levnější, uvědomíme-li si, že Irové si půjčili za necelých 6% a Řekové dokonce za 4,2%. Přestože se Portugalsko k pomoci stavělo odmítavě, předseda ministrů financí eurozóny Jean-Claude Junker tuto variantu nevylučuje a tvrdí, že suma 75 mld. Eur by mohla být přiměřená. Podle posledních informací však finanční situace přinutila Portugalsko vypít svůj pohár hořkosti do dna a požádat Evropskou unii o záchranu. Portugalsko je tedy třetím státem eurozóny, který fakticky zbankrotoval.

Má to vůbec řešení?

S návrhem přišel nedávno Financial Times, těžko říct jestli smysluplným. V každém případě složitě akceptovatelným těmi členy eurozóny, jichž se řešení týká bezprostředně a největší měrou. Podle zmíněného prestižního deníku se současná krize začíná dostávat mimo kontrolu a k záchraně eurozóny nepostačí ani astronomická suma 750 mld. Eur, určená na pomoc jejím slabým členům a garantovaná členskými zeměmi, Evropskou komisí a Mezinárodním měnovým fondem.

1. krok – zvýšit nákup dluhopisů Evropskou centrální bankou

Nový rozsáhlejší nákup by mohl snížit napětí na finančních trzích. Největší překážkou je však odpor nejsilnější ekonomiky eurozóny – Německa. Axel Weber, šéf německé centrální banky, nákup dluhopisů dlouhodobě kritizuje z obav před růstem inflace a té se Němci po zkušenostech z meziválečného období panicky bojí.

2. krok – zvětšit objem záchranného mechanismu

Pokud řeckou a irskou žádost o pomoc budou následovat další země, snadno by se mohlo stát, že pohltí celý 750 - miliardový fond. Problém ale spočívá podle evropských úředníků v tom, že růst fondu by mohl být finančními trhy vnímán jako nezbytný krok k záchraně dalších zemí a přinesl by víc škody než užitku. Nemluvě o bouři nevole valící se na Berlín proti financování ostatních členů eurozóny.

3. krok – posílit fiskální unii

Přestože mají členové měnové unie společnou monetární politiku, o fiskální politice rozhoduje každý ministr financí samostatně. Za dané situace a v daném časovém okamžiku je s největší pravděpodobností irelevantní si představit, že se národní státy vzdají možnosti sestavovat svůj vlastní rozpočet a určovat daně. Na druhou stranu vytvoření záchranného fondu je prvním krůčkem k fiskální unii. A pro je i celá řada expertů tvrdících, že bez posílení společné fiskální politiky není monetární unie životaschopná.

4. krok – zahájit emisi eurobondů

Eurobondy jsou nápadem lucemburského premiéra Jeana-Clauda Junkera, předsedajícího v současnosti skupině ministrů eurozóny. Výsledkem jejich emise by byl pokles úroků pro periferní státy a posílení solidarity členů unie. Stejně tak jako je Německo proti rozsáhlému nákupu dluhopisů je i proti emisi eurobondů a zdůvodňuje to růstem nákladů na jeho vlastní dluhopisy. I pro další země je tato cesta docela významným krokem k fiskální unii a pro její vytvoření prozatím chybí ochota.

Je to začátek konce eurozóny? Neexistuje řešení, které by beze zbytku vyhovovalo všem. Ale pokud se eurozóna  nerozhoupe k radikálnímu řešení její konec je neodvratný. Už teď avizují finanční trhy nedůvěru k jejím současným akcím. Rozpad měnové unie však žádnému z jejích členů nepomůže. Ani vyloučení nakažených ekonomik není řešením, jejich dluhy a problémy s nimi související by narostly do enormních a pravděpodobně nezvládnutelných rozměrů. A dokonce ani německá nostalgie po marce nemá rozumný ekonomický fundament. Vývozci by vzhledem k pravděpodobnému silnému kurzu staronové měny přišli o konkurenční výhody.

Přes všechna negativa případného zrušení eura tvrdí analytici Centra pro výzkum ekonomiky (CEBR), že Euro má 20 % šanci přežít současné otřesy v eurozóně. Finanční krize, která zasáhla Řecko, Irsko a Portugalsko se patrně rozšíří i do dalších zemí. V této souvislosti se velmi často skloňuje Itálie a španělsko, které jednoznačně nejsou země, měřeno výkonem ekonomiky, na ocase eurozóny. Potíže eurozóny se větší či menší měrou dotknou i ostatních zemí Evropské unie, jsou si totiž vzájemně největšími obchodními partnery. „Domnívám se, že Euro položí neschopnost většiny zemí zavést nezbytnou a tvrdou léčbu, která by zajistila konkurenceschopnost jejich ekonomik v dlouhodobém horizontu,“ tvrdí Douglas McWilliams, výkonný šéf CEBR.

Na závěr tohoto zamyšlení je zajímavé prohlášení viceguvernéra ČNB Mojmíra Hampla: „Kromě probuzení mnoha pozorovatelů a publika nemá tedy současná krize eurozóny co objevného říct o samotném dilematu vstupu dohánějící ekonomiky typu české do eurozóny, či o jeho časování. Nadále platí, že pro vzdání se vlastní měnové politiky, musí země být dostatečně synchronizovaná s měnovou zónou, do níž vstupuje, musí být dostatečně zkonvergovaná (tedy musí dobohatnout na úroveň cílované měnové zóny) a musí mít vytvořeny silné přizpůsobovací mechanismy jako náhražku za domácí měnovou politiku. Z tohoto pohledu je situace stále obdobná a vzácně symetrická. ČR není připravena vzdát se vlastní měnové politiky a euro není připraveno na to být pro ČR dobrou alternativní měnou. Všechny změny nálad a atmosféry v neprospěch eura v mnoha zemích mimo eurozónu jsou pouze intuitivním odrazem tohoto faktu, netvoří a nemění však tento fakt samotný. Nicméně eurozóna sama zůstává nehomogenní. Není zřejmě nejen optimální jednotnou měnou, ale ani jednotnou politickou oblastí a právě to druhé způsobuje, že těžko kdy bude tím prvním. Fakt neoptimální politické oblasti zřejmě vysvětluje, proč konstrukční vady eura jako měny byly od počátku tak zásadní. A jen na okraj, fakt významu kurzu pro přizpůsobení v nehomogenních zónách si jinak mnozí z integrační elity uvědomují. Jinak by nemohli tlačit spolu s USA na Čínu, aby uvolnila kurz juanu k dalším světovým měnám. Problém nerovnováh Číny a zbytku světa při neflexibilním kurzu je přitom jen zvětšenou verzí nerovnováh uvnitř Evropy, pro něž však kurzové přizpůsobení nepřichází dle stejné elity v úvahu.“

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče