Film: Biutiful

31. ledna 2011, 09:02 - Vláďa Barák
31. ledna 2011, 09:02

Nový snímek mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Inárritu (Amores Perros, Babel) nahlíží do otcovsky zodpovědné a osudem zkoušené duše jednoho člověka. Nahlížení je ale až příliš studené, dlouhé a depresivní na to, aby se jej divák rozhodl prožít s hlavním hrdinou až do konce.

Foto: HCE

Biutiful je příběhem, který si bude své diváky hledat zřejmě jen velmi těžko. Málokdo bývá totiž v takovém rozpoložení, aby mohl na jeden zátah vidět tolik příběhů se špatným koncem, navíc vázaných k jedinému hříšníkovi jménem Uxbal (Javier Bardem). Dobře zvolený španělský herec dokázal svůj úděl předvést opravdu důvěryhodně a za svůj výkon oprávněně získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Bohužel na opravdu silné proměny a záchvěvy studeného obličeje Uxbala musí divák chvílemi dost dlouho čekat.

Uxbal je mužem podsvětí a patří mezi ty šťastlivce tohoto světa, kteří umí chodit po hlavách hříšné spodiny a přitom nespadnout do rukou zákona. Živí ho pouliční kšeftování s pirátsky vyrobenými CD nebo napodobeninami luxusních kabelek a kupčení s lidmi jako levnou pracovní sílou. Jenže tenhle muž, kromě odpovědnosti za svou vlastní polorozpadlou rodinu, bere na sebe i odpovědnost za osudy lidí tam venku. Některé barcelonské ulice jsou opravdu kruté a Uxbal, který je navíc obdařen schopností mluvit s dušemi zesnulých, tak naslouchá neštěstí z obou světů, a to i přesto, že za některé ztracené životy může on sám.

Režisér Iñárritu vybavil ostatní postavy hlavně sobeckostí, bezohledností, ignoranstvím a strachem. Všechny tyto vlastnosti jsou bezesporu potřebné pro barcelonskou městskou džungli, která je plná podobných lidí, jako je Uxbal, a je těžké v ní žít, natož přežít. Velice dobře si ve své první filmové roli vedla jinak známá divadelní herečka, Maricel Álvarez, která ve snímku ztvárňuje Uxbalovu bývalou ženu narkomanku Marambru.

V příběhu bohužel není vůbec prostor na barvy. K divákovu oku se dostávají pouze šedivé záběry omšelých věcí bez života, které sice umocňují samotnou zoufalost obsaženou v režisérově vizi, ale o to víc udolávají pozorovatele snímku v pocitu, že všechno je již od prvních minut dávno ztracené a nemá smysl s tím bojovat. Stejný pocit vyvolávají časté, až hrobově tiché pasáže. Zajímavá hudba ve filmu zazní jen příležitostně, snad jako by nepatřila k samotnému životu. Snímek tak bohužel v důsledku diváka donutí na režisérovo poselství o pomíjivosti lidského bytí spíš zapomenout, než si jej uchovat v paměti.

Celkové hodnocení: 60 %

Mohlo by vás zajímat

  • Jiří Strach: Nejsem kaskadér. Bál bych se vložit peníze…

  • Radomil Doležal z CzechTrade: Nejvíc náš těší, když…

  • Největší mýty o bolesti zad

  • Profesor Sameš: Porucha lícního nervu není legrace

  • Rekola mění dopravu v českých městech

  • Roman Šmucler: Češky jsou posedlé zvětšováním prsou

  • Vinař Pavel Chrást: Víno se v Česku předražuje

  • Finance.cz pozvaly klienty na curling

  • Adam Hazdra: Třetina lidí je v práci nespokojených

Hry pro příležitostné hráče