Filip Vostal: Vysokorychlostní společnost uniká sama sobě

23. prosince 2014, 20:17 - Jan Vávra
23. prosince 2014, 20:17

Sociolog a filosof Filip Vostal z Filosofického ústavu Akademie věd ČR se zabývá mechanismy a důsledky zrychlujícího se života společnosti. Např. vysokofrekvenční obchodování na finančních trzích představuje novou doménu nynějšího kapitalismu, kdy vysoká rychlost transakcí měřená v nanosekundách je zcela rozhodující. Zrychlení se ale dotýká také fungování každodennosti. „Když máme rychlost pod kontrolou, užíváme si ji. Zároveň nás poněkud utlačuje, nelze jí uniknout," dodává Filip Vostal.

E15: Problematiku rychlosti a příliš rychlé doby by bylo velmi snadné odbýt tvrzením, že jde jen o náš subjektivní pocit. Vy ale odkazujete na německého sociologa Hartmuta Rosu a jeho dělení objektivního a subjektivního vnímání rychlosti.

V jistém ohledu ano, ale je třeba to dělení vnímat v kontextu Rosova rozlišení tří sfér zrychlení. Prvním je technologická vrstva, druhá se týká společenských změn a poslední souvisí se zrychleným tempem života. Všechny sféry jsou však propojeny. Rosa též analyticky odděluje naše subjektivní vnímání času, které je velmi složité; filozofové se tímto problémem zabývají od nepaměti.

Objektivní projevy společenské rychlosti sice nelze až tak jednoduše měřit, ale je nesporné, že v moderní době exponenciálně narůstá například počet aktivit, které (ne)jsme schopni vykonávat najednou, nebo množství módních stylů, různých forem zábav. Zároveň žijeme ve společnosti „šibeničních termínů“ a imperativu neodkladného – jinými slovy to, co je neodkladné, je rovněž nejdůležitější.

S rostoucími možnostmi, ale zároveň i například pracovními povinnostmi, nám však úměrně klesá čas, který jim můžeme nebo chceme věnovat. Společenské zrychlení lze také ilustrovat na příkladu spánku, kdy v porovnání s devatenáctým století spí západní svět o dvě a půl hodiny méně. Na spánek zkrátka ve zrychlující společnosti není čas.

Filip Vostal: Psychologové identifikovali epidemii tzv. „hurry sickness“, tj. chronický pocit nedostatku času, který častokrát ústí v syndrom vyhoření, úzkosti a deprese

V eseji Co nám rychlost dává a bere pro přílohu Orientace v Lidových novinách jste zmínil také až nutkavou kontrolu displeje mobilních zařízení z obav, že nám může něco zásadního uniknout. Často ale zmiňujete i paradoxní povahu zrychlující se doby. Strach z vyloučení a izolace se může snadno změnit v pocity kontroly, vytržení z toho, že dokážeme sled události zaznamenat, že se kolem nás neustále něco děje a doslova zachytáváme dění – a už jen z toho máme radost.

To je poměrně složitá otázka, protože obě vámi zmíněné polohy v režimu „iČasu“, jak jej nazval americký sociolog Ben Agger, jaksi ko-existují.. Na straně jedné jsme mnohdy „chyceni“ v nutkání neustálé kontroly našich „digitálních protéz“, na straně druhé zůstává pravdou, že nám přinášejí pocit (někdy iluzi) kontroly nejen času, ale i sledu událostí. . Jako mnoho z nás zde můžu vycházet i z vlastních zkušeností.

Souvisí to s tím, jak je společnost časově organizovaná, nelze to však hodnotit způsobem, že tato nebo ona technologie je prospěšná, tato ne, tato je „špatná“, tato je „dobrá“ atd. Zároveň však pronikání komunikačních technologií doslova „pod kůži“ souvisí s moderním odcizením jedince, velkým tématem kritické sociologie. Čím víc spolu komunikujeme skrze všemožná média a digitální kanály, tím více se jeden druhému vzdalujeme.

Jsme sice propojeni technologicky/technicky, možná až hyper-technologicky, ale zároveň už méně lidsky. Ale to, že komunikační technologie mnohdy přinášejí nejen psychologickou slast a představují i velmi praktické pomocnice – právě třeba při osobní organizaci času – , zůstává neměnné. Zároveň, pokud si zlomím nohu, chci aby pomoc přijela co nejrychleji, ne šnečím tempem.

Nyní se tedy, jak jste uvedl ve své přednášce, obchodování mezi Chicagem, New Jersey a New Yorkem začíná, respektive pokyny k němu, začínají přenášet místo optickými vlákny speciálním laserem, protože přenos dat z Chicaga do New Jersey a zpět za 12 milisekund už nestačí. Nový laser přepravuje data vzduchem a jejich zpoždění se dá počítat v nanosekundách. Nesouvisí tady rychlost především s možností kontrolovat dění na trhu a pokud ano, nemůžou vznikat na burze bubliny právě kvůli iluzi perfektní kontroly?

Není lehké zde predikovat. Těžko se v současnosti orientujeme ve sféře vysokofrekvenčního obchodování, které má všechny rysy „insiderství“, vnitřního světa, do kterého málokdo vidí. Je proto celkem příznačné, že mnoho pracovníků této sféry dříve či později končí ve vězení. Zmiňuje to i například kniha Flash Boys od Michaela Lewise. Pokud jde o tu posedlost kontrolou jak říkáte, včetně kontroly nejmenších možných časových úseků, ta myslím vede naopak k nestabilitě, a to vzhledem k relativní nemožnosti zachycení situace, tedy toho co se teď děje. Vše je příliš rychlé v této oblasti. To však obecně souvisí s financializací kapitalismu.

Myslím si, že u tohoto druhu obchodování ani nelze nic předvídat, a tato nejistota se potom přesouvá de facto i na rovinu fungování celé společnosti, nebo alespoň její části, právě proto, že objem transakcí neustále roste a stává se čím dál důležitější součástí kapitalismu. Celkový obrázek nám uniká a chybí nám mentální mapa toho světa, včetně potenciálních bublin.

S tím právě souvisí další problém. Je možné tento segment současné společnosti vůbec účinně regulovat a synchronizovat s rytmem dalších společenských – demokratických – institucí?

Myslím, že toto není úplně možné, protože povaha demokratického rozhodování a chodu toho, čemu ještě doufám můžeme říkat demokratické instituce, funguje v naprosto jiné časové logice O komplexních institucionálních procesech spojených s demokratickým rozhodováním například tušíme, že jsou časově velmi náročné; demokratický konsenzus a kompromis vzniká velmi pomalu.

Současně tzv. vysokofrekvenční obchodování odehrávající se na finančních trzích představuje novou doménu nynějšího kapitalismu, kdy vysoká rychlost transakcí měřená v nanosekundách je zcela rozhodující. Mezi obchodováním na burze a rytmem fungování demokratických institucí tedy existuje zásadní časová asymetrie. Možnosti, jak tyto nesouměřitelné rytmy sjednotit není mnoho.

Nepředstavuje však jakýsi nástroj regulace, či potenciálních sjednocení, nebo přiblížení zmiňovaných rytmů například tzv. Tobinova daň?

Ano, protože z mojí perspektivy studia společenského zrychlování je Tobinova daň jistým zpomalovačem. Zní to obrazně, ale ona skutečně potenciálně může „sypat písek“ do toho stále zrychlujícího se tepu finančního obchodování. Nicméně chci dodat, že vysokofrekvenční obchodování je jenom jedním ze současných projevů zrychlování transakcí na burzách. Zároveň dokládá, že moderní doba je etapa, která má v svém „DNA“ zakódovanou „vůli ke zrychlení.“

Zrychlení spojujeme s technologiemi, ale ono se výrazně projevuje i v rovině kulturní. Podívejme se na posledních dvě stě let a na kulturu rychlosti. Můžeme pozorovat posun od kultury mechanické rychlosti spojené s vizí racionality a pokroku, přes vzpurnou rychlost začátku století dvacátého, která byla vlastní kontroverzním futuristům.

Tento typ kultury rychlosti též znamenal vytržení ze stávajících omezení; vzpurná rychlost měla osvobozující potenciál. V současnosti nás obklopuje kultura okamžitosti, spousta věci se děje v reálném čase, neumíme čekat – například na odpověď na náš email – , procházíme krizí trpělivosti. Jinými slovy: organizačním prvkem současnosti se stává to, že všechno probíhá v přítomném okamžiku.

Po cestě se někde ztratil onen emancipační potenciál, zřetel na to, kam vlastně chceme - stále rychleji - směřovat...

Ano, přesně proto by nás měl fenomén rychlosti zajímat, protože obsahuje rozpory tohoto typu. Rychlost je praktická, baví nás i rychlý start letadla, kolotoče atd., ale rovněž, jak už jsem naznačil, má v sobě rychlost zabudovaný emancipační potenciál. Když máme rychlost pod kontrolou, užíváme si ji. Zároveň nás poněkud utlačuje, nelze jí uniknout, je nedělitelnou součástí našich žitých světů. Nemůžu říci, že nebudu komunikovat v režimu okamžiku, protože pak třeba se mnou zaměstnavatel přestane počítat.

Jak potom vnímat předvánoční tempo, jehož vyvrcholením má být naopak co největší klid a mír?

„Klid a mír“ Vánoc je podmíněn tím, že mu častokrát předchází konzumní rituál v jakémsi zrychleném modu. Asi to většina z nás zná: předvánoční shon a konec roku je skutečně náročné období. Vánoční svátky poté často představují „oázu zpomalení.“ Víc k tomu asi říci z pohledu rychlosti nelze.

Tím se dostáváme k dalšímu důležitému tématu. Jak hodnotíte přínos protireakcí na zrychlující se dobu v podobě hnutí Slow Food apod.? Zdá, že se z těchto iniciativ se spíše než sypání písku do zrychlujícího se soukolí doby stává „jen“ další služba na výběr.

Ano, s tím se ztotožňuji. Domnívám se, že hnutí Slow Food a jeho varianty v podstatě sehrávají roli „zneviditelňovačů“ problému, kterému chtějí čelit, jakkoliv to zní paradoxně. Co je to Slow Food? Organizace, která má přes 100 tisíc členů, vznikla v osmdesátých letech v Itálii a měla v sobě v počátcích mírně levicový emancipační potenciál. Když postavíme proti sobě fast food a slow food, mělo by to být jasné. Zároveň tam hrál vliv italské kultury stolování. Příznačný je také rozmach knih o zpomalení, například česky vyšla Chvála pomalosti od Carla Honoré, který si z pomalosti vytvořil své vlastní „impérium“.

Z pomalosti se tak obecně stává zboží, čas si doslova kupujeme - pakliže na něj máme a můžeme si dovolit mimo pracovní dobu na dlouhé hodiny zpomalit. Avšak jak už jsem naznačil, pomalé hnutí více zakrývá než odhaluje. Psychologové identifikovali epidemii tzv. „hurry sickness“, tj. chronický pocit nedostatku času, který častokrát ústí v syndrom vyhoření, úzkosti a deprese. To je skutečně závažný jev, jenže pomalé hnutí a pomalá ideologie paradoxně zakrývá vážnost situace.

Jak se podílí na zrychlení tempa života zkracující se životní cyklus výrobků?

Dotkl jste se jednoho ze základních principů kapitalismu, a to je neustálá cirkulace kapitálu ve svých různých formách, včetně té spotřební. Pokud ta mašinérie zpomalí, přicházejí krize. Už jenom běžně užívaná terminologie – například ekonomické „zpomalení“ – je zajímavá.

Další věc, která s tím souvisí, je ta, že v dnešní době přestává mít smysl údržba. Není potřeba, vždycky si můžeme koupit rovnou nový výrobek – a nové produkty zastarávají čím dál rychleji. Tím vzniká další problém - co dělat s těmi zastaralými přístroji?

Jak se projevuje vliv snadných a rychlých bezhotovostních plateb na spotřební chování?

To spojení snadnosti a rychlosti je důležité. Snadnost a rychlost nám umožňuje překročit kredit, zapomenout na to, kolik vlastně utrácíme, a tím způsobuje, že se lze potenciálně dostat do dluhů.

Filip Vostal (31)
Doktorát získal v roce 2013 na univerzitě v anglickém Bristolu za práci věnovanou projevům společenského zrychlení v akademické sféře. V současnosti působí v Kabinetu pro studium vědy, techniky a společnosti při Filosofickém ústavu Akademie věd České republiky. Zabývá se problematikou sociálního zrychlení, jeho dějinami a současnými příznaky. V obecné rovině se Filip Vostal rovněž zajímá o sociologii a filosofii vědy.

Čtěte také:

Banky chtějí brzdit vysokofrekvenční obchody

Robotické obchody údajně škodí trhům

Falešný tweet o explozích v Bílém domě zahýbal miliardami. Jak tomu bránit?

Falešná návštěvnost webů generovaná roboty páchá milionové škody

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče