Fero Fenič: Muž, který zachránil dokument

15. června 2009, 00:00 - Tomáš Stingl
15. června 2009, 00:00

Fero Fenič, majitel společnosti Febio, se vydal v porevoluční éře na téměř historickou misi. Zkusil oslovit televizní diváky dokumentem. Nadchnul a mohl dát práci stovkám filmařů. Dnes stojí za více než 1200 pořady a dokumenty.

Fero Fenič

Autor: Jan Třeštík

Fero Fenič bezesporu jednou vstoupí do mediálních učebnic jako klíčová postava novodobého českého dokumentu. Sám začínal jako obdivovaný autor. Po roce 1989 ale navíc dokázal se svou společností Febio dokument podnikatelsky uhájit jako životaschopný žánr i v době masivního nástupu komerční tvorby.

Podařily se mu jako průkopníkovi dvě pozoruhodné věci. Produkci dokumentů zvládl financovat z pozice soukromého podnikatele. A zároveň nabídl pořady, které jsou divácky atraktivní, ale přitom si vždycky drží jistou kvalitu. „Nebyl jsem pyšný. Nechtěl jsem dělat dokumenty, které budou zajímat jen pár intelektuálů. Chtěl jsem oslovit běžného diváka, produkovat takové pořady, které unesou vysílání v hlavním vysílacím čase. Ale z nichž si lidé zároveň odnesou nějaké poznání. A ono to kupodivu zafungovalo,“ říká Fero Fenič. Například úvodní díly cyklu GEN o slavných českých osobnostech tak sledovaly v roce 1993 na tehdejší České televizi přes čtyři miliony diváků. To je sledovanost, o níž si mohla nechat zdát i většina zahraničních filmových hitů.

Podle mnohých tak Fenič de facto zachránil televizní dokument, jemuž by jako žánru jinak hrozilo přinejlepším živoření na okraji zájmu diváků i televizí.

Kluk z vesnice okouzluje FAMU

Pro pochopení, kde se ve Feničovi skloubil umělecký talent s podnikatelským nadáním, je potřeba se podívat ještě do éry hlubokého socialismu. Feničův příběh je totiž i ve svých počátcích pozoruhodný.

Dokumentarista pochází z východního Slovenska, narodil se v roce 1951 v Nižné Šebastové. Původně studoval žurnalistiku v Bratislavě, v sedmdesátých letech pak přestoupil na pražskou FAMU, kde vystudoval dokumentaristiku. „Byl jsem pro profesory trošku zjevením. Všude kolem chodili studenti intelektuálové, kteří měli vlivné strýčky a velké umělecké plány. Později už o nich ale nikdo nikdy neslyšel. A najednou mezi nimi já, venkovský kluk ze zapadlé slovenské vesnice, který všechno viděl jinak,“ vzpomíná Fenič. Už jeho studentské prvotiny – třeba dokument Ako sa pán Královič stal kráľom – svým osobitým pojetím zaujaly a sklízely ceny na mezinárodních filmových festivalech. I díky tomu dostal Fenič mimo jiné stipendium na stáž v nejstarší filmové škole světa v Římě.

Líheň podnikatelů na socialistické univerzitě

Během studií v Praze také poprvé přičichl k podnikání, byť panoval ještě tuhý socialismus. „Na kolejích se přes léto vždycky utvořila skupina studentů, která pracovala v turistickém ruchu. Organizovali jsme program pro cizince, zajišťovali autobusy, objednávali restaurace. Na těchto studentských brigádách si člověk poprvé vyzkoušel, co to je nést odpovědnost, řídit tým lidí, operativně řešit maléry,“ vzpomíná Fenič. „Ne náhodou se tam tehdy setkala spousta činorodých studentů, kteří byli později po revoluci hodně vidět v podnikání nebo ve veřejném životě. Celou tu skupinu organizoval pozdější podnikatel v turistickém ruchu Václav Fischer, o několik let později zase jako průvodkyně v polštině pracovala mezi těmito lidmi Petra Buzková.“

FERO FENIČ

Narodil se 20. 3. 1951 v Nižné Šebastové na Slovensku. Vystudoval Filmovou a televizní fakultu v Praze, na níž později působil také jako pedagog. V roce 1977 absolvoval stáž na Centro sperimentale di cinematografia v Římě, což je nejstarší filmová škola světa. Natočil řadu vysoce ceněných dokumentů: například Diadém, Tam a spät, Vlak do dospělosti a další. Je také autorem hraných filmů Džusový román, Zvláštní bytosti, filmové verze České sody či televizního snímku Brehy nehy. V osmdesátých letech se živil jako turistický průvodce, od roku 1991 vede firmu Febio, která vyprodukovala již více než 1200 televizních pořadů. Fero Fenič je svobodný, žije v Praze.

Politicky nespolehlivý filmař utíká do Čech

Svou profesionální dráhu pak začal Fero Fenič v bratislavském filmovém studiu Koliba, kde točil autorské dokumenty. Kvůli kritickému vyznění jeho filmů byl ale v roce 1985 „pro politickou nespolehlivost a protisocialistické smýšlení“ propuštěn. „Určitě sehrálo roli i to, že jsem odmítl nabídku na spolupráci se Státní bezpečností. Pak mě ještě na hranicích chytili, když jsem vezl do zahraničí dokumenty jednomu emigrantovi. To byla pro komunisty vhodná záminka, abych dostal vyhazov,“ vysvětluje Fenič.

Tato událost nakonec zásadně ovlivnila jeho životní dráhu. Odešel totiž definitivně do Prahy, k níž stejně už od studií cítil pouto, zatímco k Bratislavě si nevytvořil žádný vztah. Tím se definitivně těžiště jeho působení přeneslo do českých zemí. „Věděl jsem, že ve velkém městě se snáze ztratím úřadům z dohledu,“ podotýká Fenič.

Italsky jsem mluvil já a holky z valutových hotelů

Politický vyhazov mu také paradoxně umožnil, aby začal pracovat svobodně. „Pro mě prakticky jedinou možností, jak toho za socialismu docílit, byla práce turistického průvodce. Když jsem nechtěl skončit v kotelně, toto bylo jediné mimoumělecké povolání, kde bylo možné získat souhlas a razítko od místního národního výboru k výkonu svobodného povolání. Díky tomu jsem mohl žít mimo jakékoliv oficiální struktury,“ vypráví Fenič.

„Využil jsem svou znalost italštiny. To byl jazyk, který tady tehdy byl velmi málo rozšířen, snad jen mezi dívkami ve valutových hotelech, které lovily bohaté cizince. Vodil jsem italské turisty po pražských památkách i sportovních akcích a získával od nich časopisy i knihy, které bych zde nikdy nesehnal.“

Oko začínalo na vysílači sovětské armády

Po sametové revoluci měl tudíž Fenič oproti jiným lidem ve zkušenostech náskok – už byl zvyklý postarat se sám o sebe. „Tehdy tu byla jen Československá televize, ale žádný nezávislý producent. S technikou nebyl problém – rychle vzniklo mnoho firem, které ji pronajímaly. Ale soukromá společnost, která by byla schopna zaštítit výrobu dokumentu i po tvůrčí stránce, ta tu chyběla. Tak jsem ji zkusil vytvořit, i když mi všichni říkali, že je to nesmysl, že se taková firma nemůže uživit.“ Tak začal v roce 1991 příběh firmy Febio, což je zkratka pro FEničův BIOgraf.

První odbytiště pro svou produkci našla společnost na nově vzniklém třetím televizním kanálu OK3. Ten využíval vysílač, který zbyl po odcházející sovětské armádě. Signál pokrýval převážně jen Prahu a část středních Čech, takže sledovanost nebyla velká. Pro tento kanál připravila Feničova společnost první díly cyklu Oko, jenž reflektoval aktuální témata rychle se měnící společnosti. Odběratelem pořadu byla původně společnost Krátký film, později začal Fenič dodávat svou produkci přímo Československé televizi.

Pak následoval veleúspěšný cyklus GEN (Galerie elity národa), jenž byl sérií portrétů předních umělců, vědců, sportovců a dalších osobností. Ironií je, že tuto audiovizuální kroniku české elity pro historii zaopatřil Slovák. Dalším výrazným dokumentárním cyklem reflektujícím porevoluční společnost pak byla série Jak se žije… Stojaté televizní vody rozbouřil drsný satirický pořad Česká soda. Cestopisy ze zahraničí zase přinesla Cestománie.

Cyklus za pět milionů

Obchodní model byl ve všech případech podobný. Fenič vypracoval projekt, nabídl jej televizi, a pokud uspěl, uzavřel kontrakt obvykle na jeden rok. Poté se znovu jednalo, zda byl cyklus úspěšný a zda bude pokračovat i v další sezoně. „Není to tedy tak, že bychom dostávali zaplaceno za každý jednotlivý dokument. Platí nám paušálně za celý cyklus. Dejme tomu, že uzavřu roční smlouvu na dodání padesáti cestopisných dokumentů, a dostanu na to pět milionů. Ale náklady na jednotlivé díly budou samozřejmě rozdílné, protože Rakousko natočíte za menší peníze než vzdálenou Novou Kaledonii. Přitom vzdálené destinace jsou divácky atraktivnější – takže peníze se musí rozumně rozvrhnout,“ říká Fenič.

Televizi prý v některých letech předkládal až dvacet projektů, schváleny ale byly obvykle jen jeden nebo dva. V nejlepších sezonách se obrat Febia blížil 30 milionům korun. Přitom má firma vlastně jen tři přímé zaměstnance. Vedle Feniče samého ještě dramaturga a asistentku. Na výrobu jednotlivých dokumentů Fenič jednorázově najímal režizéry, kameramany i technický personál. Pro Febio tak v průběhu let pracovalo více než 200 filmařů. Feničovi, který se ze začátku snažil vše natáčet sám, postupně na vlastní tvorbu příliš času nezbývalo. Přesunul se do producentské pozice, nad každým dokumentem ale vykonával tvůrčí supervizi.

Hřebejk ve Febiu i bydlel

Ojedinělá mise Febia tak spočívala i v tom, že firma vytvořila pracovní příležitosti a zázemí pro celou generaci talentovaných filmařů. Vzpomíná na to třeba režisér Jan Hřebejk: „V půlce devadesátých let, kdy jsem pro Febio měl tu čest pracovat jako tvůrce GENu, Genusu a České sody, se tam i dobře platilo. V nejhorším období mého života jsem krátce ve Febiu i bydlel,“ napsal režisér pro knihu Fenomén Febio.

Tvůrci tak měli alternativu k těžkopádné veřejné televizi nebo k chabé tvorbě na nově vznikajících komerčních televizích. Febio přitom fungovalo jako malý soukromý podnik daleko efektivněji než televizní moloch. Dokumentaristka Olga Sommerová k tomu podotýká: „Protože jsem současně točila filmy ve Febiu i v České televizi, mohla jsem porovnat způsob práce. Česká televize je kolos se zavedenými, často nesmyslnými pravidly. Febio byla malá operativní firma, která činila jen to, co bylo nezbytné a logické. Na natáčení jezdil osobním autem čtyřčlenný štáb kamarádů, u něhož neexistoval příkaz časového omezení typu – musíme se vrátit na Kavky do osmi hodin večer.“

Obří firma se třemi zaměstnanci

Z Febia se stal už během devadesátých let pojem. Značka vstoupila do povědomí i díky původně malému filmovému festivalu Febiofest, který se postupně rozrostl na kulturní událost prvního řádu. Počet pořadů vzniklých pod křídly Febia přesáhl k dnešku již 1200. Většina lidí přitom netuší, že za tolikerou prací stojí firma o třech zaměstnancích. „Pobaví mě, když nám sem třeba přijde poštou nabídka práce adresovaná personálnímu oddělení. Nic takového tu opravdu nemáme,“ směje se Fenič.

Firma přitom začínala ve vyloženě spartánských podmínkách. „Dříve jsme sídlili na dvorku jednoho pražského pavlačového domu v Ječné ulici, v takové zašlé vlhké místnosti. Pak jsme získali od Krátkého filmu větší prostory v domě v Růžové ulici. Zde sídlíme dodnes a své prostory jsme průběžně zrekonstruovali a dostavěli. Máme tu už nejen kanceláře, ale i kompletní výrobní zázemí se třemi střižnami a vlastním zvukovým studiem,“ vypočítává Fenič současné kapacity mimořádně čilé firmy. „Vše vyrábíme na klíč,“ dodává.

NEJZNÁMĚJŠÍ CYKLY Z PRODUKCE FEBIA

GEN – portréty českých osobností, 182 dílů

  • *Genus – volné pokračování GENu, 99 dílů Jak se žije… – fejetony o různých profesních či názorových skupinách, 169 dílů Oko – pohled na současnost – reflexe vývoje společnosti, 123 dílů Cestománie/Nová Cestománie – cestopisy, 267 dílů Česká soda – politická satira, 16 dílů Poslední výzvou je Febio TV **

Přes veškeré úspěchy je ale Febio stále limitováno jedním faktorem – je odkázáno na libovůli několika málo televizí. A produkce Febia se hodí zejména na veřejnoprávní kanál. Takže klíčová je spolupráce s Českou televizí, jež ovšem neprobíhá vždy ideálně. To je třeba případ úspěšného cyklu Cestománie. Seriál získal pozornost diváků a vytvořil takzvaný programový slot – tedy čas, kdy si divák zvykne pravidelně sledovat určitý typ pořadu. V případě Cestománie to byl pondělní večer. Česká televize ale nakonec nahradila Cestománii nejdříve vlastní a pak jinou, nepříliš kvalitní napodobeninou. „Být úspěšný v České televizi, kterou si přivlastnili její zaměstnanci, to se prostě neodpouští,“ míní Fenič. Ten se pak musel na pokračování Cestománie dohodnout s televizí Nova.

Feničovi také vadí, že jeho tvůrčí prostor byl vždy omezen představami odběratelů. Až v posledních třech letech za nastupující digitalizace tak mohl příběh Febia dospět do logického završení. Fenič vyslyšel přání mnoha svých kolegů a přátel a vypracoval projekt vlastní celoplošné a plnoformátové Febio TV, v níž by měl tvůrčí pojetí plně ve svých rukou. V roce 2006 získal v soutěži s více než čtyřiceti uchazeči potřebnou licenci a našel i investora. „Šlo o slovenskou finanční skupinu. Bohužel táhlé nejasnosti s plánem digitalizace a soudní žaloby stávajících televizí proti nově vznikající konkurenci vedly nakonec k tomu, že skupina z projektu odstoupila. Teď zvažuje žalobu na stát kvůli vzniklým ztrátám. Já sám jsem vložil do projektu veškerý svůj osobní majetek, jde o částku v milionech korun. Takže jsem dnes vlastně zase na začátku,“ říká bez přehnané hořkosti Fenič.

Svého cíle se ale nevzdává a hledá nového investora. „Febio TV by měla být zajímavá tím, že osloví aktivní skupinu lidí ve věku mezi 15 až 55 lety, vzdělanější diváky z měst, což je pro inzerenty důležitá skupina,“ říká Fenič. Mediální odborník Štěpán Wolde má ale k zacílení Febio TV opatrnější komentář: „Projekt vznikal již před určitým časem. Televizní trh a především mediální chování populace se v mezičase významně proměnilo. Tyto změny by v případě spuštění muselo Febio TV významně zohlednit.“

Pokud pro svůj dvoumiliardový projekt najde investora, může každopádně Fenič kdykoliv televizi nastartovat. Stát všem šesti novým držitelům licencí ve snaze vyřešit zablokovanou situaci udělil takzvanou kompenzační licenci, která není časově omezena. „Mám stále k dispozici jeden z nejzkušenějších manažerských týmů, jaký lze v našich podmínkách vytvořit, a ověřené široké tvůrčí zázemí budované sedmnáct let,“ zdůrazňuje Fenič.

Největší výzva tak před Ferem Feničem ještě stále stojí. Ať už ale dopadne boj o Febio TV jakkoliv, již nyní je za patronem tuzemského dokumentu mimořádné životní dílo, které jej pasuje mezi špičku českého podnikání i filmového kumštu. Trefně a stručně to shrnuje režizér Karel Smyczek: „Kdyby dneska vznikal nový GEN, nesmělo by tam chybět jedno jméno – Fero Fenič!“

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče