Fender versus Rickenbacker

01. září 2010, 15:09 - Tibor Michaels
01. září 2010, 15:09

Legendy o legendárních kytarách

Na začátku padesátých let Leo Fender určitě nepomyslel na to, že by se jeho podivný plochý hudební nástroj mohl zapsat do dějin designu. A už vůbec ne, že by se během necelých dvaceti let měl stát symbolem celé jedné generace. Kytara připomínající žehlicí prkno nebyla stvořena z estetických důvodů, o to více ji však determinovaly technické požadavky. V několikasetleté historii hudby tvůrce nástroje poprvé upustil od těla zajišťujícího akustickou rezonanci a spolehl se výhradně na elektronický zesilovač.

Nástroj, který přežije všechno Svět právě prožíval nejtvrdší léta studené války a je třeba přiznat, že nový instrument pojmenovaný Stratocaster veřejnost přijala jen chladně. Muselo uplynout ještě hezkých pár let, než s ním mladé hvězdy rock and rollu Budy Holly a jeho druhové publikum pořádně seznámili. Ale pak to stálo za to. Profesionálním hudebníkům stratos spolu s jeho sourozencem telecasterem takřka okamžitě přirostli k srdci. Byl to tvrdý, odolný a dobře stavěný nástroj s vynikajícími technickými vlastnostmi. Není divu, že když o desetiletí později na druhé straně Atlantiku hledali nejlepší angličtí kytaristé beatové generace dobrý a moderní nástroj, padla jejich volba právě na Fender Stratos. Na kytaře Stratocaster provozovali svá virtuózní sóla kytaristé skupin Yardbirds a Cream. Ve stopách Jeffa Becka a Erica Claptona se pak pokoušely napodobit moderní a osobitý zvuk strun tisíce teenagerů. V rukou Jimmyho Hendrixe, jiné velké osobnosti rocku, se později odvážná inovace starého Lea Fendera změnila přímo v legendu. Od konce šedesátých let se zase staly doslova stylem, hudebním směrem specifická forma a zvuk basových kytar Fender. Stratocaster se zrodil díky překvapivé konstelaci, neboť na rozdíl od velkých mistrů ve výrobě hudebních nástrojů Leo Fender nedisponoval v podstatě žádným hudebním zázemím. Pracoval pro nejrůznější rozhlasové stanice a vyráběl zesilovací zařízení. Jakožto přední technik usiloval i při tvorbě svého nástroje o dokonalou funkčnost. Z pohledu designového stratocaster předběhl svou dobu, jenže kvůli formě, která se tolik lišila od klasické španělky, zůstával hodně dlouho nový a cizí. Zato technika použitá k jeho stavbě se ihned stala převratnou. Tři regulovatelné pickupy zajišťovaly nejlepší zvuk a poprvé také došlo k použití mechanické tremolové kobylky. Krk nástroje byl lehký a zajišťoval jisté položení prstů pro začátečníky a skvělé možnosti pro technické kytaristy. Zvláštní kapitolou se stalo také připojení šňůry zesilovače, které ocenili hudebníci snad nejvíce. Patří k nejzářivějším příkladům toho, že praktické řešení může být často též krásné a estetické. K dalším pozitivům stratocasteru patřil krk z tvrdého dřeva, který bylo možné odšroubovat, přesný svorník a ladicí kolíčky jen na jedné straně. Jeden z mých přátel, renomovaný jazzový hudebník, dodnes vzpomíná, jak vyrazili po střechu naloženým mikrobusem na turné po Skandinávii. Vzal s sebou dvě kytary, Framus a Fender. Když po tři dny trvající, drsné cestě v mrazu a sněhu dorazili na místo, krk kytary Framus byl pěkně dokulata ohnutý a na vyhození, zatímco Fenderův nástroj přežil cestu zcela bez újmy. Pravdou je, že tento podstatný rozdíl se, jak tomu u renomovaného zboží obvykle bývá, projevil i na ceně. Leo Fender měl totiž pro strach uděláno a na svou zpočátku jen velmi vlažně přijímanou kytaru klidně umístil cedulku s nehoráznou cenou. I tak se však kytara Fender stala spolu s hamburgerem, Elvisem Presleym a Chevroletem Corvette znakem celoamerického životního stylu.

Díky, Brouci! Rickenbacker byl po dlouhou dobu byl jedním z největších konkurentů kytar značky Fender. Za své postavení mezi legendami vděčí pravděpodobně marketingovým schopnostem Francise Halla. Jakmile se totiž dozvěděl, že se čtyři vlasatí mladíci z Liverpoolu chystají do Ameriky, okamžitě zkontaktoval jejich manažera Briana Epsteina. Když se Hall se svou kytarou objevil před Beatles v jednom newyorském hotelu, George Harrison byl zrovna nemocný. Johnu Lennonovi se však nástroj natolik zalíbil, že ho Georgeovi odnesl do pokoje, aby si ho mohl vyzkoušet. Schůzka se vydařila, do zvuku modelu Rickenbacker 360 se zamiloval i George, hlavně do 12strunné verze. Ostatní už je historie, stačí si jen vybavit úvodní akord skladby Hard Day’s Night nebo riff ze skladby Ticket to Ride. Takhle zněl Rickenbacker. Renomovaný hudební magazín Melody Maker nazval tuto kytaru přímo tajnou zbraní beatových muzikantů. Co se týče formy byla štíhlá, úměrná a hezká. V porovnání s novátorskou formou, kterou své kytaře propůjčil Leo Fender, se více podobala svým klasickým předchůdkyním, neboli měla tvar skutečné kytary. Vedle modernosti nesla i cosi romantického a dojímavého. Později na Rickenbackera přesedlal i Paul McCartney a při svých sólových koncertech už používal právě tenhle nástroj. Světový úspěch Beatles znamenal pro amerického výrobce obrovský obchodní úspěch. Čekací lhůta na kytary značky Rickenbacker zpočátku činila šest týdnů, v době, kdy už se šedesátá léta nachylovala, ale už půl roku. Nejedna objednávka nebo dopis od některého z fanoušků dorazily ke kalifornské firmě s adresou: Rickenbacker, Liverpool, Anglie. Co všechno z příběhu Francise Halla je pouhou legendou, se už dnes asi nedozvíme. Jisté je, že John Lennon doprovázel řvaní svých kámošů na kytaru značky Rickenbacker už v letech 1960– 1962 v Hamburku, tedy dávno před prvním výletem Beatles do Spojených států (1964). Podle odborníků si na své kytaře dokonce vyměnil potenciometry, aby vypadal rockověji. Jeden z Lennonových nadšených fanoušků později sestavil kopii původní kytary nazvanou Lennonbacker. Pravdou však zřejmě bude, že film Hard Day’s Night viděl v kině i jeden americký teenager jménem Roger McGuinn. Byl kytaristou tehdy ještě neznámé beatové skupiny Byrds a do zvuků kytary Rickenbacker se přímo zamiloval. A tak když konečně dostali Byrds příležitost natočit vlastní desku, neváhal ani chvilku, na jakém nástroji má interpretovat akordy skladeb jako Turn! Turn! Turn! nebo Mr. Tambourine Man. Jak beat pomalu přenechával elitní postavení novějším hudebním směrům, upadala také popularita značky Rickenbacker. Zhruba ve stejné době se standardem náročných hudebníků po celém světě definitivně stal jeho konkurent, univerzální a nezničitelný Fender. Punk, soul, rock, reggae, fusion nebo jazz, vlastně to bylo jedno. Fender zůstal tak dobře navrženým nástrojem, že na něm po celou dobu jeho téměř padesátileté kariéry nebylo potřeba ani v nejmenším nic měnit.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče