Experiment bez výsledku

06. května 2009, 15:30 - Michal Skořepa
06. května 2009, 15:30

perex místo podtitulku

[Perex]
Evropa nedávno vehementně slavila desáté výročí existence eura. Na pozadí radosti, že euro přežilo a přežije i do budoucna, poněkud zanikla nepříjemná skutečnost, že tento primárně ekonomický projekt je – aspoň prozatím – vlastně zklamáním.

Ekonomové si základní přínosy a náklady společné měny už dávno vyjasnili. Na straně přínosů je například odstranění směnárenských poplatků a kurzového rizika či přístup k většímu peněžnímu a kapitálovému trhu. Mezi náklady dominuje problém případné makroekonomické nesladěnosti s ostatními členy měnové unie. Tím spíše v případě, že po ztrátě samostatné měnové politiky nevěříme v pružnou reakci domácího trhu práce a fiskální politiky. Nesladěnost je přitom o to bolestivější, čím větší strukturální či důchodové rozdíly mezi zeměmi existují. Proto je téma sladěnosti klíčové pro chudší, takzvané konvergující evropské ekonomiky.
Vstup do eurozóny nebo jakékoli jiné měnové unie by měl nastat, pokud jsou přínosy vyšší než náklady. To se lehko napíše, ale ve skutečnosti jde o složité porovnávání mnoha pro a proti.
Zdánlivě stejně obtížné je zpětné hodnocení vstupu. I v tomto případě můžeme bláhově, „korunu po koruně“, zkoumat, o kolik klesly firmám náklady díky neexistenci směnárenských poplatků, o kolik více nezaměstnaných má daná ekonomika jen proto, že úrokové sazby Evropské centrální banky (ECB) neodpovídají jejím lokálním potřebám a podobně. Výsledkem však stejně bude jen hromada kladných a záporných čísel.
Druhá možnost, postavená na výdobytcích ekonomie, je daleko jednodušší a vlastně jediná umožňuje udělat jasný závěr. Díky Simonu Kuznetsovi a dalším vynikajícím ekonomům minulého století existuje možnost měřit všechny ekonomické přínosy i náklady eura jedním jediným číslem – a tím je růst hrubého domácího produktu. Pokud byly přínosy vytvoření eurozóny vyšší než náklady, pak se to přece muselo odrazit v celkovém vývoji ekonomiky. Řečeno jinak, vytvoření eurozóny by mělo mít na růst HDP v členských zemích příznivý dopad.
Data za prvních deset let existence eurozóny žádný takový příznivý dopad nenaznačují. Meziroční růst reálného HDP v EU 12 za období od narození eura v roce 1999 do roku 2008 činil dle údajů Evropské komise v průměru 2,1 procenta, zatímco za předchozích dvacet let to bylo v průměru 2,2 procenta. Toto srovnání budí dojem, že euro svým členům ke znatelně vyšší prosperitě nepomohlo.
Takový způsob uvažování však může být vůči euru nefér, protože v období jeho příchodu se mohlo změnit mnoho okolností, které třeba zpomalily růst ekonomik mimo eurozónu ještě víc než těch uvnitř. A nikdo tedy neví, jaký by byl růst bez existence eura. Lepší je tedy srovnání vůči jiným zemím – těm, které nedostaly šok v podobě členství v eurozóně, ale jinak zažily v podstatě to samé jako její členové. Růst HDP v takové „kontrolní skupině“ jedenácti rozvinutých zemí světa mimo eurozónu (USA, Japonsko, Velká Británie, Austrálie, Kanada a tak dále) byl v posledních deseti letech v průměru 2,8 procenta. To je o desetinu – tedy stejně jako v eurozóně – méně ve srovnání s průměrem v předchozích dvaceti letech.
Z hlediska celosvětové prosperity bylo tedy období po narození eura zhruba stejně příznivé jako to předchozí. Ze srovnání tohoto poznatku s popsaným vývojem v eurozóně plyne, že samo euro svým uživatelům zatím, celkově vzato, z hlediska růstu nic nesebralo ani nepřineslo.

Nesourodé akvárium Podívejme se na údaje o růstu v eurozóně pečlivěji. Mezi méně rozvinutými a konvergujícími členy klubu najdeme takové, kteří v eurozóně výrazně pookřáli (Řecko, Španělsko), i ty, pro něž bylo euro spíše kudlou v zádech (Portugalsko, Itálie). V těchto zemích však vysvětlení vývoje komplikují zásadní politické změny, mnohdy nekvalitní národohospodářská politika, záplava unijních dotací, přehřívání z důvodu příliš nízkých eurových sazeb nebo kombinace uvedeného.
Zajímavější je, že naplněné i zklamané naděje najdeme také v plně rozvinutém jádru eurozóny. Zdá se, že například Finové a Lucemburčané na euru vydělali. Vedle toho růst rakouské, belgické i francouzské ekonomiky jako by si skoro ani nevšiml, že nějaké euro bylo zavedeno, a proto zůstal v průměru téměř na předchozích hodnotách. Němci a Nizozemci zaznamenali dokonce nižší vzestup než v osmdesátých a devadesátých letech 20. století. Paradoxně přitom právě Německo je zatím v rámci eurozóny spíše výjimkou v tom, že prostřednictvím strukturálních reforem zapracovalo na své konkurenceschopnosti. Další země, jejichž ekonomiky by takové reformy rovněž potřebovaly, naopak v příjemném závětří společné měny zatím polehávaly pod heslem „Euro kvůli naší zahálce neoslabí, proč se tedy namáhat“.
Ze zjištěných dat si – jako vždy v ekonomických analýzách – můžeme vzít různá ponaučení. Nemilosrdný soudce by možná řekl, že soustředění více rybiček do jednoho akvária může být přínosné, ale v tomto případě to byl z hlediska růstu pokus bez výsledku.
Jiný závěr. Euro se do celkové prosperity členů eurozóny teprve promítne. Pokud však euru na jeho blahodárné účinky nestačilo deset let, nezní to jen jako potvrzení, že téhle konkrétní sestavě rybiček bylo vytvoření společného akvária celkově k méně užitku, než naznačují hlučné oslavy desátého výročí jeho existence?

BOX
Z jedenáctky šestnáctka Eurozóna, neboli Evropská měnová unie (EMU), vznikla 1. ledna 1999, kdy jedenáct zemí unie začalo v bezhotovostním styku používat euro. O rok později převzala Evropská centrální banka úlohy národních centrálních bank. Od začátku ledna 2002 byly v zemích EMU do oběhu uvedeny první bankovky a mince eura, které se po dva měsíce používaly současně s národními měnami. Euro je jedinou měnou v zemích EMU od 1. března 2002. V současné době má eurozóna 15 členů: od ledna 1999 jsou to Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko a Španělsko. V lednu 2001 se 12. členem stalo Řecko, které dříve nesplnilo kritéria vstupu. Od ledna 2007 přistoupilo Slovinsko a rok nato Kypr a Malta. Euro používá také Kosovo, Černá Hora, Andorra, Monako, Vatikán a San Marino. Od 1. ledna 2009 se 16. členem stalo jako poslední Slovensko. Česká republika zatím plánovaný termín přijetí eura nestanovila.

Tabulka:
Průměrný meziroční růst reálného HDP v eurozóně (v procentech)
země 1980–1998; 1999–2008
Rakousko 2,3; 2,4
Belgie 2,1; 2,2
Finsko 2,5; 3,3
Francie 2; 2,1
Německo (do roku 1991 SRN) 2,1; 1,5
Lucembursko 4,5; 4,9
Nizozemsko 2,6; 2,4
Portugalsko 3,1; 1,6
Španělsko 2,6; 3,5
Řecko 1,2; 4,1
Irsko 4,8; 5,8
Itálie 2; 1,3
Eurozóna (EU 12) 2,2; 2,1
Jedenáct rozvinutých zemí mimo eurozónu 2,9; 2,8
Pramen: Evropská komise

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče