Exekutoři, dělejte, co máte!

31. března 2010, 14:15 - Tomáš Sokol
31. března 2010, 14:15

Zlepšovací návrh řeší problémy exekutorské komory, ale nepřináší výhody zákazníkům

V České republice je mnoho dlužníků. Asi ne více než v okolních zemích, ale docela dost. Ve většině případů s nimi není žádný problém. Půjčí si, půjčku vrátí a hotovo. Odhaduji, že asi ve dvaceti procentech případů to takto není. Někteří z nich se přesto snaží situaci řešit konstruktivně. Se zbylými pak jsou rozličné potíže, které často končí exekucí. A především z tohoto posledního druhu se rekrutují ti, kteří se pokoušejí navenek vytvořit dojem, že dlužník je v ČR ubohou obětí věřitele a jeho pochopů a jeho osud srovnatelný s údělem starověkého otroka. Jen s tím rozdílem, že v ČR se zatím dlužníci neházejí lvům.

Změna nálady

Do roku 2001 jsme měli, pokud jde o pohledávky přiznané soudem, stav, který asi nejvýstižněji vyjadřuje výrok: „Já mám dluh, ty máš pohledávku a nebudeme o tom dál mluvit.“ Nebylo sice zas až natolik velkým problémem dosáhnout na rozsudek, kterým se dlužníkovi ukládalo, aby zaplatil, ale tím to přibližně končilo. Vymáhání rozsudku, takzvaný soudní výkon rozhodnutí, sice existovalo, ale celkově to moc nefungovalo – vím i o několika úřednících, kteří se opravdu snažili. Proto se na systém vymáhání rozsudků snášela zdrcující kritika. Politici hovořili o potřebě odstranit malou vymahatelnost práva, a proto se v roce 2001 zrodili soukromí exekutoři.
Dostali rozsáhlé pravomoci, a protože vznikali na zelené louce, nikoho nemůže překvapit, že se občas děly věci. Dle mne však excesů nebylo ani zdaleka tolik, na kolik to vypadalo. Je mimo veškerou pochybnost, že exekuce jako takové se odehrávají a vymáhání pohledávek je efektivní. Případné nezákonnosti jistě nelze přehlížet, ale nemá smysl z nich dělat systémovou chybu. Tak to ostatně veřejnost zpočátku vnímala a vládla spokojenost, že něco konečně funguje. Po necelých deseti letech se však nálada dramaticky mění. Najednou se zdá, že exekutoři moc exekuují, jsou na moc dlouhém řetězu a mají moc ostré zuby.

Odmítání dluhů

Začalo to několika novináři, kteří možná na základě skutečnosti, možná nikoli – to nedokážu posoudit – popisovali dramatické případy neoprávněných exekucí. K nim se pak přidaly různé lidumilné spolky tvořené vesměs naivními třeštěnci. A s nimi i třeštěnci, kteří jednoho dne ráno při čištění zubů zjistili, že světu chybí spasitel a oni se na něho dívají do zrcadla. Do toho pak zní kvílivý chór dlužníků ochotných udělat cokoli, jen aby nemuseli platit – například že o žádném dluhu nic nevědí, že nějak podivně narostl či že by zaplatili, kdyby jim to někdo řekl, než jim začali exekuovat dům. Ti, kteří mají dluhů víc, pak navíc omílají nesmysl, že by věřitel měl své pohledávky uspokojovat najednou, a nikoli postupně.
Možná si někdo vzpomene na mediální drastické kauzy, že komusi – údajně kvůli exekuci pohledávky okolo sto tisíc korun – obstavili dům za miliony, anebo dokonce v několika případech všechny nemovitosti podnikatelského subjektu či státu. Plály vášně, ale málokdo se v klidu zamyslel třeba nad tím, co že se asi natolik vážného děje dlužníkovi, kterému na katastru zablokovali možnost prodávat nemovitosti, neměl-li to ani v úmyslu. A když blokace pomine, sotva zaplatí dluh, který nezpochybňuje ani on sám. To, že dlužníci nechtějí platit a brání se mnohdy nepěknou demagogií asi není hezké, ale principiálně to kryjí jejich ústavní práva. A že se k tomu přidala kakofonie novinářů a zmíněných lidumilných spolků, nemá ve svobodné společnosti smysl komentovat.

Nová pravidla

Na tomto mixu reality a naprostých lží se však začalo rodit společenské povědomí, že s exekucemi není něco v pořádku. Lze předpokládat, že něco skutečně v nepořádku bylo, nikoli však až natolik moc a vyřešila to loňská novela exekutorského řádu. A do toho teď přišli sami exekutoři s nápadem, jehož provedení by systém transformovalo do podoby před rokem 2001. Ze sdělení jejich šéfky Jany Tvrdkové vyplývá, že reálně uvažují o totální změně exekutorských pravidel. Dle současných předpisů si věřitel, který má na území ČR pohledávku vůči dlužníkovi, může vybrat kteréhokoli ze zhruba 120 exekutorů a pověřit ho jejím vymáháním. A nastalo to, co kdekoli jinde. Jsou exekutoři, kteří mají více zákazníků a vymáhají více pohledávek, a jiní, již jich mají méně. Lze diskutovat, zda v tom hrají roli jejich manažerské schopnosti, černá magie, dobré známosti nebo všechno dohromady. To je však tak asi všechno, co s tím lze dělat – stejně jako v každé jiné profesi.
Pro ty, kdo to přeženou, by měly být kárné orgány exekutorské komory. Ti ostatní plavou v proudu soukromého podnikání. Změna by měla spočívat v tom, že exekutor by měl být pro věřitele místně příslušný – lokalizovaný. A pro vymáhání pohledávky v určitém místě by věřitel mohl použít jen určitého exekutora. Současné exekutorské obvody by se tím změnily na pašalíky, ve kterých nebudou exekutoři soutěžit.

Všichni stejně

Dle dostupných informací má být důvodem úvah o změně nepoměr mezi velkými a malými exekutory a představa, že tato diference je špatná a rajonizací zmizí. A všichni se pak budou pečlivěji zabývat tím, co jim osud do rajonu zanese. Jako bych slyšel starou komunistickou odrhovačku: „Vpřed soudruzi k zemi zaslíbené, kde není pánů ani chudáků.“
Ne že by si nešlo představit, co cítí menší exekutoři vůči větším, srovnávají-li objemy zakázek. Rozdíl je v řádech tisíců, možná až desetitisíců. To je však jejich soukromá věc. Nápad, dle něhož nebudou exekutoři s desetitisíci exekucí ani ti, kteří jich mají několik set, protože všichni budou mít stejně, se mě však dotýká – přesněji řečeno mých klientů.
Oprávněně se lze ptát, zda současný rozdíl v počtu věcí je skutečně jen výsledkem zmíněné černé magie, anebo je-li problém i někde jinde. Konkrétně, zda by třeba prezidentka exekutorské komory Tvrdková, která dle své webové stránky měla od roku 2001 celkově 4698 exekucí, což je průměrně 522 ročně, byla schopná do budoucna zvládnout zhruba dva tisíce či více, pokud by na ni v rámci centrálního přerozdělení připadly. Anebo zda bude dál vyřizovat svých pět set kauz ročně a zbytek před sebou hrnout stejně, jako dříve hrnula soudní oddělení pro výkon rozhodnutí. Poctivě řečeno, vychází mi, že nevím.

Zbytečný experiment

Možné však je obojí a životní zkušenost velí věřit spíše tomu, že každý člověk ve svobodném podnikání dělá to, na co stačí a má schopnosti. Stejná zkušenost mi pak ukládá být značně neklidný z představy, že se chystá jakýsi experiment, který může významně ovlivnit platební kázeň dlužníků, a především již zmiňovanou vymahatelnost práva. Zejména pokud vím, že moji klienti potřebuji tisíce exekucí ročně a nejsou a nebudou sami. A stěží by se jim líbilo, kdyby jim exekutora přidělil zákon, a navíc by pro svůj balík pohledávek museli mít v každém exekutorském obvodu speciálního exekutora.
Primárně se nabízí otázka, proč měnit systém, který funguje, a dokonce dobře. Nevidím k tomu rozumný důvod. Na první pohled je také zřejmé, že uvažovaný zlepšovací návrh řeší vnitřní problémy exekutorské komory, ale nepřináší žádnou výhodu zákazníkům exekutorů. Z tohoto hlediska mi dokonce projekt připadá téměř jako drzost. Exekutoři jsou tady od toho, aby zákonným způsobem vymáhali pohledávky. Nejsou tu proto, aby měli všichni stejně a nehádali se spolu. Proto nevidím důvod, proč bych měl ubírat na svém zákaznickém komfortu, jen aby se v exekutorské komoře rozpoutalo sociální rovno. Mohu-li tedy žádat – exekutoři, dělejte, co máte, a neřešte!

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče