Evropský centrální problém

19. dubna 2011, 09:03 - Jaroslav Čech
19. dubna 2011, 09:03

Letošní jaro je na starém kontinentě stále ve znamení pnutí mezi centrem a periferií. Zvětšující se trhliny mají mnoho podob, ale v dubnu jim dominují dva procesy: kontroverzní zpřísnění měnové politiky Evropskou centrální bankou (ECB) a pád Portugalska, sraženého finančními trhy na kolena a do surové „záchranné sítě“. V sázce je evropské oživení po hospodářské krizi.

Foto: Profimedia.cz

Naši analytici nehnuli brvou nad rozhodnutím „banky bank“ eurozóny, protože šlo o „očekávaný krok“; ECB přece ohlásila už počátkem března, že svoji klíčovou sazbu zvedne z jednoho procenta, které fixovala od května 2009, na 1,25 procenta. Nevzrušujeme se, protože nejsme v eurozóně. Máme radost ze zvýšení českých exportů včetně prestižních nanotechnologií a z opětovného aktivního salda platební bilance. Cítíme se v bezpečí jako záloha produkční kapacity exportně zdatného Německa a nepropadáme hysterii z jeho zvolněného – rovněž očekávaného – tempa růstu. Nerozebíráme nejnovější propad pozitivních podnikatelských očekávání Němců o 50 procent.

Špatné a ještě horší

Po Evropě ovšem vzbudilo pozornost, že úradek centrálních bankéřů ve Frankfurtu – stejné zdražení peněz pro po čertech nestejné země – nezarazilo ani volání o pomoc z Portugalska dušeného finančními trhy. Mnohým nejde na rozum, proč zrovna ECB byla první centrální bankou ve své „váhové kategorii“, která přistoupila ke zvýšení sazeb po ekonomické krizi. Federální rezervní systém USA (s klíčovou sazbou 0,25 procenta) nebo Bank of England (0,5) podle všeho stále nemají v úmyslu své sazby zvýšit, navzdory jistému zrychlení tamní inflace (2,1 procenta v USA, 4,4 v Británii). Mnozí se ptají, proč ECB tak spěchá a riskuje přiškrcení stále křehkého růstu v EU.

Oficiálně jde o boj proti vzestupu inflace v eurozóně. Ta se v březnu meziročně zrychlila na 2,6 procenta, tedy nad úroveň dvou procent, jimiž ECB definuje svůj hlavní úkol: cenovou stabilitu. „Děláme vždycky všechno, co je nezbytné k zajištění stability cen ve střednědobém horizontu,“ prohlásil prezident eurobanky Jean-Claude Trichet. Odbory nechť si zapíší za uši, čeho se šéf ECB obává nejvíc: všeobecného zvyšování mezd. Signál neústupnosti z Frankfurtu nebyl však určen uším odborářů, ale především trhům, které volně stanovují úrokové sazby ve střednědobém a dlouhodobém horizontu. Tedy těm vlastníkům kapitálu, kteří investují do reálné ekonomiky. Pokud se investor domnívá, že jeho kapitál bude pohlcen inflací, chrání se „uskladněním“ či „zkasínovatěním“ svých zisků a přiškrtí reinvestice do produkčního procesu. To je samozřejmě špatný vývoj pro dlouhodobý růst. Ale zdražování peněz – zvyšování úrokových sazeb – působí na rozmach reálné ekonomiky rovněž negativně a především okamžitě. Centrální banky jsou jako voliči. Ti se také vždycky rozhodují mezi špatným a ještě horším, aniž by si mohli být jisti, co je co.

Ekonomická situace v eurozóně se evidentně zlepšila, ale totéž nelze říci o zaměstnanosti. Máme růst bez práce a to není dobré. Sýčkové houkají za okny, že ECB se ve skutečnosti snaží udělat si místo pro případ dalšího ekonomického šoku. Že si chrání obličej před lavinou tak, aby vznikla kyslíková kapsa pro dýchání a přežití. Kdyby došlo k další krizi, a to se ve Frankfurtu zjevně nevylučuje, neměla by banka při zachování dosavadních úrokových měr žádný manévrovací prostor ke „zlevnění peněz“. Z Tricheta tohle nikdo nevyrazí, šířil by poplašnou zprávu…

V soutěživém světě

Dalším oficiálním zdůvodněním utažení monetárního šroubu je obava ECB z „peněžní bubliny“. Stovky miliard likvidity byly napumpovány do oběhu od roku 2007 k záchraně finančního systému. Burzy a komoditní trhy se již dnes „točí“ stejnou sebevražednou rychlostí jako před krizí. Ale jsou vyšší úrokové sazby součástí řešení, nebo spíš problému? Aktuální růst inflace je důsledkem rostoucích cen energií. Jde o inflaci dovezenou; mimo energetické produkty činí inflace pouhých 1,5 procenta. Růst úrokových sazeb nemá žádný vliv na importovanou inflaci, zejména na cenovou hladinu ropných produktů. Někteří experti se navíc domnívají, že cenový růst těchto komodit je dočasný. ECB se však chová, jako by byl trvalý, a plánuje růst klíčové úrokové sazby pro eurozónu od nynějších 1,25 procenta přes 1,5 v červenci až po 1,75 na konci roku. Trhy s tím samozřejmě kalkulují a euro má tendenci posilovat.

Rovněž v boji s přebytečnou likviditou by byly úrokové sazby účinné jen tehdy, pokud by všechny centrální banky – včetně Federálního rezervního systému USA – učinily totéž. Neexistuje však žádná koordinace mezi centrálními bankami světa. Nemůže existovat, protože svět je soutěživý, stojí a padá s konkurencí. A ve službách konkurentů pracují také centrální banky. Je tudíž nepřesné tvrzení, že ECB by mohla zlomit páteř evropské ekonomice. Je pravda, že zvýšení sazeb Německo a Francie snadno „vstřebají“, zatímco země na evropské periferii – především Řecko, Irsko a Portugalsko, které už požádaly EU o finanční pomoc – by se mohly dostat do dlouhodobé recese. Je pravda, že sazbami posílené euro není dobré pro evropské vývozy. Ale není pravda, že jen ECB na sebe bere riziko, že zadupe křehké oživení. Hlavním rizikem je samotné „normální“ fungování konkurenčních trhů v globálním měřítku. Evropský centrální problém není problémem centrálního bankovnictví. Ani jen problémem evropským.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče