Evropská inkvizice na Pražském Hradě

14. prosince 2008, 16:12 - Benjamin Kuras
14. prosince 2008, 16:12

Návštěva europoslanců u prezidenta dopadla skandálně

Kdyby Evropský parlament (EP) měl jen trochu soudnosti, poslal by na českého kacíře pár Italů s vlaječkou EU zapíchnutou do velkého kola parmezánu a za zpěvu Vrať se k nám do Sorrenta. Místo toho zdůraznil totální ztrátu historické paměti tím, že poslal tři arogantní Němce. Jejich inkvizitorské vystoupení (za vydatné podpory poslance irského, anglického a francouzského) připomnělo, že Lisabonská smlouva je i o tom, jakými manýrami se bude v Evropě vládnout a jak budou lidé s odlišnými názory a pochybnostmi ukázňováni, osočováni a pranýřováni.

Europoslanecká show

Soudě dle pražské europoslanecké show, politické manýry v Bruselu a ve Štrasburku jsou už teď horší než v Praze. S tím se budou těžko vyrovnávat čeští euronadšenci, kteří chtějí „dotáhnout do konce tu naši cestu do Evropy“. Proto není divu, že si to nedokáží vysvětlit jinak než jakousi další Klausovou provokací, které dělají českému státu v Evropě ostudu.
V českém záznamu hradní návštěvy europoslanců však po žádné Klausově provokaci není ani stopa. Český prezident úvodem vyslovuje radost, že může europoslance na Hradě přivítat a že se těší na diskusi, která bude příležitostí „přímo a nezkresleně naše postoje diskutovat“. Předseda EP Hans-Gert Pöttering (jeden z nejagilnějších federalistů a prosazovatelů ústavy, kterého německý tisk označuje za „překážku transparentnosti EU“; britští konzervativní poslanci pravidelně žádají, aby nepotlačoval svobodnou diskusi) děkuje za přijetí a pochlubí se, že je už od roku 1979 „ve službách Evropy“. A nastoluje průběh jednání upozorněním na „zvyk“, že každý z členů konference EP bude mít krátký projev, a zvyk klást otázky. První slovo dává Martinu Schulzovi, který se před nějakými pěti lety proslavil kádrováckým útokem na Silvia Berlusconiho a vysloužil si za to od něho nabídku role dozorce v nacistickém koncentráku.

Konfliktní nálada

Schulz bleskurychle nastavuje konfliktní náladu připomínkou „dlouhodobě diskutovaných problémů, které se v EU nedaří uzavřít“. Jmenovitě klimatický balíček a Lisabonská smlouva, která je „nutná, nevyhnutelná a absolutně nezbytná“ a kde „v tomto ohledu máte poněkud kontroverzní názory, pane prezidente“. Václav Klaus s úsměvem odpovídá, že kontroverzní není.
Plnou parou nastupuje inkvizice v osobě šéfa frakce zelených Daniela Cohn-Bendita, studentského revolucionáře, který svrhával kapitalismus v pařížských bitkách v roce 1968. Ten před Klause okázale staví vlajku EU, jako by chtěl dát najevo, kdo tu bude pánem. Ujišťuje ho, že v klimatických změnách se „opírá o vědecký názor a většinový souhlas v EP“. „Můžete věřit, v co chcete, já jsem přesvědčen, že globální oteplování je realita, není to věc mé víry.“
Než mají přítomní čas se zamyslet nad otázkou, jaký je vlastně rozdíl mezi vírou a přesvědčením, Cohn-Bendit střílí dál: „Lisabonská smlouva. Vaše názory mě nezajímají, budete to muset podepsat. Za další chci, abyste mně vysvětlil, jaká je míra vašeho přátelství s panem Ganleym z Irska. Jak se můžete scházet s člověkem, o němž není jasné, kdo ho platí? Ve vaší funkci se s ním nemáte co scházet.“
To Klausovi asi vyráží dech, ale zároveň mu to nahrává na smeč: „Tady nejste na pařížských barikádách. Domníval jsem se, že tyto způsoby pro nás skončily před osmnácti lety. Vidím, že jsem se mýlil.”
A obrací se na Pötteringa s žádostí, aby dal slovo někomu jinému, má-li se nějaká racionální diskuse vejít do stanovené půlhodiny. Rozhodčí Pöttering však Klausův smeč neuznává: „Ne, my máme času dost, můj kolega bude pokračovat a každý se vás bude ptát, co bude chtít.“
Klaus kroutí hlavou, že něco takového ještě nezažil.
„Protože jste tady neměl mě,“ odpovídá Cohn-Bendit. „A co mi řeknete o svém postoji k antidiskriminačnímu zákonu?“
Před povinností odpovědět zachraňuje Klause irský poslanec Brian Crowley, ale zesiluje palbu ujištěním, že „Irové si přejí Lisabonskou smlouvu“, že se Klaus „dopustil nehorázné urážky irského lidu“. Mezitím si stručně přihazují polínko britský liberál Graham Walton ujištěním, že „lisabonská agenda musí pokračovat“ a francouzský komunista Francis Wurtz informací, že „protiraketový deštník není dobrý pro Evropu“. A nezařazená Slovenka Irena Belohorská je „nešťastná z toho, když nejvyšší představitel jedné z nových členských zemí vystupuje proti této smlouvě“.
Jediného povzbuzení se Klausovi dostává od nezávislé Dánky Hanne Dahlové, kterou „potěšilo, co řekl“. Postěžovala si na jeho démonizaci a pochválila ho slovy: „Nejste démon, ale statečný prezident, který obhajuje svoje názory. Jsem hrdá na to, že jste nepřijali všechno, co z Bruselu přichází.“

Nová zkušenost

Ta jediná mu asi vrací trpělivost poděkovat europoslancům za tuto zkušenost a svůj zážitek shrnuje: „Netušil jsem, že je něco takového možné a za posledních devatenáct let jsem nic podobného nezažil. Myslel jsem si, že to patří minulosti, že žijeme v demokracii, ale v EU opravdu funguje postdemokracie. Mluvili jste o evropských hodnotách. Evropskou hodnotou je především svoboda a demokracie, o tu jde občanům členských států EU především a dnes se v unii velmi vytrácí. Je třeba je bránit a usilovat o ně.“
A odvahu odpovědět Crowleymu: „Největší urážkou vůči irským voličům je nerespektování toho, jak v červnovém referendu hlasovali o Lisabonské smlouvě. Vy, pane Crowley, zastáváte názor, který je v Irsku minoritní. To je hmatatelný výsledek referenda.“
Čímž Crowleyho vydráždil k výbuchu: „Vy mně nebudete říkat, jaký názor mají Irové. To já jako Ir vím nejlépe.“
Ještě jednu lahůdku si nakonec nechává předseda Pöttering: „Chci z této místnosti odejít v dobrém. To, abyste nás srovnával se Sovětským svazem, je více než nepřijatelné.“
Marně se už Klaus snaží vysvětlit, že slovo Sovětský svaz nevyslovil. A děkuje europoslancům za novou zkušenost.

Vítězný pochod institucemi

Tuto „novou zkušenost“ bychom si s ním měli prožít všichni, ať už s ním souhlasíme, nebo ne. Ona nám totiž připomíná, že ač se právem radujeme z návratu do „sféry západní latinské kultury“, od níž si slibujeme, že nám konečně vyléčí duševní nemoc komunismu, neuškodilo by nám také nezapomínat, že v této sféře vznikla i Torquemadova svatá inkvizice, Robespierrovy guillotiny a Hitlerovy koncentráky. A také Karl Marx. Ty všechny začínaly touhou potlačovat odlišné vidění světa, umlčovat svobodnou diskusi „nevyhnutelností, nezbytností a nutností“ jediného možného vývoje. Tyto začátky už má evropská politika nastavené. Lisabonská smlouva je i o tom, jak daleko ta „nezbytnost, nevyhnutelnost a nutnost“ setrvačností povede.
Zatím sledujeme jen vrcholící „vítězný pochod institucemi“, který neomarxistickým revolucionářům přikázal Antonio Gramsci. Jenže vítězné pochody jednou začaté se těžko zastavují. Potřebu potlačovat odlišnosti, umlčovat disidenty a upalovat kacíře a čarodějnice si dosud nevyléčil ani Západ. A nedáme-li si pozor, mohla by v plné síle vypuknout znovu.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče