Evergreen přímého hlasování

08. února 2008, 18:06 - Anna Klepalová
08. února 2008, 18:06

Těsně před prezidentským soubojem se opět ozývají hlasy pro lidový plebiscit

Stalo se tradicí, že před prezidentskou volbou několik parlamentních stran vyvolá diskusi o přímé volbě prezidenta. Odvolávají se na přání lidu, zvýšení legitimity hlavy státu nebo na to, že ve východoevropském kontextu je Česká republika s nepřímou volbou téměř výjimka. Vzhledem k opětovným letošním dohadům a nedůstojnému handlování jsou tyto hlasy stále silnější. Jenže lidové hlasování s sebou nese také mnoho změn, ne všechny mohou být žádoucí a argument „dělají to všichni, tak proč ne my“, není právě tím nejpřesvědčivějším.

Ústavní rámec.

Česká republika je parlamentní demokracií a volba hlavy státu Parlamentem zde má dlouholetou tradici. Zavedení přímé volby prezidenta by se neobešlo bez více či méně podstatných změn ústavy. Dnes jediným orgánem, který svou moc odvozuje přímo z lidu, je Parlament. Další instituce z něj vycházejí - ať už vláda nebo prezident. Většina zastánců přímé volby ubezpečuje, že nebude nutné zvyšovat prezidentovy pravomoci. Proti větším kompetencím je například předseda ČSSD Jiří Paroubek nebo šéf zelených Martin Bursík. Jenže situace není tak průzračná. Prezident k některým svým rozhodnutím potřebuje i podpis premiéra. A pak lze položit otázku: Jaký by mělo smysl mít přímo voleného prezidenta, který potřebuje souhlas premiéra vzešlého „jen“ z Poslanecké sněmovny? „Prezident by se mohl oprávněně domáhat samostatného výkonu pravomocí, jež v současné době vyžadují podpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena, neboť volba prezidenta republiky - na rozdíl od ustavení vlády Poslaneckou sněmovnou - vzešla z přímé volby občany,“ uvedl na konferenci o přímé volbě prezidenta předseda legislativní rady ČR Cyril Svoboda.

Změny.

Další otázkou, kterou by bylo nutné vyřešit, je odpovědnost prezidenta. V současné době je odvolatelný pouze Ústavním soudem za velezradu, jinak není ze své funkce politicky odpovědný. „Je pochopitelné, proč nelze připustit, aby existovala možnost odvolání prezidenta republiky voleného přímou volbou ústavním orgánem, který by, na rozdíl od prezidenta republiky nepožíval přímé legitimity vzešlé z lidu,“ tvrdí dále Svoboda. Přímo volený prezident by se tedy musel stát odpovědným orgánu, který rovněž vzešel z lidu, tedy Parlamentu.
Jistě by se našlo mnohem více příkladů, na kterých lze ukázat, že ustanovení přímé volby hlavy státu je možné jen po přehodnocení jejích pravomocí a změnách ústavy. Jenže nejsou to jen ústavní změny, které nutí k zamyšlení nad vhodností lidového hlasování.

Co kdyby byla přímá.

Představme si, že by za pět let hlavu státu volili občané. Letošní prezidentská volba a vyhrocená předvolební kampaň do Poslanecké sněmovny před dvěma lety může dát jistou nápovědu. V současné době v České republice existují dva nesmiřitelné politické tábory a zatím není mnoho důvodů myslet si, že by se za tu dobu situace nějak výrazně změnila. Každý blok by nasadil svého kandidáta a rozjela by se velkolepá celorepubliková kampaň. Bez ohledu na způsob volby - u prezidentských voleb platí, že vítěz bere vše. Každý kandidát chce získat vždy co nejvíce voličů, lhostejno z jaké sociální, věkové nebo jiné skupiny. Pravděpodobným důsledkem toho pak může být podstatný nárůst populismu. Ten s sebou často nese i známky nacionalismu, jak bylo možné vidět v jiných zemích.

Financování.

Každá sebepropagace také něco stojí a nejsou to zrovna malé částky. Málokterý kandidát by byl schopen hradit ji z vlastních prostředků (pokud by ovšem nekandidoval nějaký vlivný magnát typu Martina Romana, který svůj úmysl vstoupit v budoucnu do politiky nijak nepopírá). Platila by samozřejmě strana, která uchazeče navrhla. Tady se začínají rozpadat naděje o „nadstranickém“ nebo „nestranickém“ prezidentovi, kterým se mnozí politici zaklínají. Ukazuje to také další nejasnost: Kdy je kandidát straně zavázán více? Když za něho lobbuje v Parlamentu, nebo když ho platí? Placený kandidát by byl na svou stranu asi mnohem více vázaný a zvýšilo by to vliv stran na tuto funkci.

Nic ideálního.

Na českých příkladech z voleb do Senátu, Evropského parlamentu nebo do krajských zastupitelstev je vidět, že často zvítězí jiná strana než ve volbách do Poslanecké sněmovny. Lehce se proto může stát, že do hradního křesla zasedne zástupce opoziční strany. A tady už záleží na konkrétních pravomocech a osobnosti hlavy státu. Buď by se ze své funkce snažila blokovat vládě její rozhodnutí, nebo se stane bezzubým „generálem bez vojska“. Ať tak či onak, není to právě ideální stav. Některé země tento problém řeší těsnou návazností obou voleb, kdy se zvyšuje pravděpodobnost, že prezident i parlamentní většina budou ze stejného bloku. Jelikož má ale u nás zatím Parlament čtyřleté funkční období a prezident pětileté, je to nemožné.

Otázka politické kultury.

Přímou volbu prezidenta si dlouhodobě přeje většina obyvatel České republiky. Je to pochopitelné - kdo by si nechtěl zvolit si hlavu státu podle svého. Pohlédneme-li ovšem zpět na kdysi nejpopulárnější politiky (za všechny: Stanislav Gross, Václav Fischer, Vladimír Železný nebo Jiří Čunek ), může hlas lidu vypadat poněkud krátkozraký. Ale to je demokracie. Kupčení s hlasy a všemožné dohady nejsou při nepřímé volbě prezidenta právě na úrovni, ale to je otázka politické kultury, kterou přímá volba neřeší.

Praporek:
Zavedení přímé volby prezidenta by se neobešlo bez více či méně podstatných změn ústavy

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče