Euroměna je na rozcestí. Kam se vydá?

27. června 2005, 00:00 - LUKÁŠ KOVANDA
27. června 2005, 00:00

Už rozjetý evropský vlak možná občas zaskřípe, řešením však není přehodit výhybku na slepou kolej. Euro se řítí dolů. Jedni bijí na poplach, jiní křičí, že se nic vážného neděje. Čert, aby se v tom vyznal. Tak jak to tedy s evropskou měnou doopravdy je? Jednotné platidlo dvanácti zemí eurozóny stojí nyní zhruba 1,2 dolaru.

Už rozjetý evropský vlak možná občas zaskřípe, řešením však není přehodit výhybku na slepou kolej.

Euro se řítí dolů. Jedni bijí na poplach, jiní křičí, že se nic vážného neděje. Čert, aby se v tom vyznal. Tak jak to tedy s evropskou měnou doopravdy je? Jednotné platidlo dvanácti zemí eurozóny stojí nyní zhruba 1,2 dolaru. Sem se propadlo z úrovně až kolem 1,36 USD/EUR. Podíváme-li se na jeho vývoj, zjistíme, že měna -až na tři relativně malá zaškobrtnutí, z nichž to třetí, nejcitelnější, právě prožíváme - vůči dolaru vlastně už od svého „vpuštění mezi lid“ v lednu 2002 nepřetržitě roste. Mnozí říkají, že až příliš. Třeba Mark Cliffe, jeden z globálních šéfů ING Bank tvrdí, že optimální je úroveň kurzu mezi 1,1 a 1,2 USD/EUR.

Je tedy nynější oslabování eura vůbec negativním jevem? Z hlediska politiky ano. Pokud společnou měnu bereme více jako politický projekt, jenž měl dát najevo, že kontinent, kdysi rozdrobený a topící se ve válečně krvi, dokáže táhnout za jeden provaz, pak je znehodnocování „ochranné známky“ tohoto projektu jistě neblahým úkazem.

Ale co také čekat jiného? Vedoucí představitelé zemí Unie sice mají plnou pusu slov o jednotném trhu a společné měně, ale jakmile dojde na lámání chleba, obrací a hájí barvy zemí, jež jsou jejich domovy. Blair, Chirac i Schröder schizofrenně touží po jednotné Evropě a přitom se nehodlají vzdát ničeho svého. To se projevilo i na posledním summitu v Bruselu, který poslal euro opět o něco níže.

Jednotné politice nenahrává ani fakt, že „národní“ politici, viz výše uvedený trojlístek, jsou daleko výraznějšími osobnostmi než šediví „evropští“ politici, jež se, v nadsázce, spíše než na hřímání z tribun hodí pro úřednické papírování. Zřetelným důkazem jsou rozdílné charaktery prezidenta Klause a eurokomisaře Špidly. Z hlediska ekonomického se v souvislosti se znehodnocením společné měny o negativním jevu hovořit nedá. Zajímavé je, že třeba evropské akciové trhy oba krachy plebiscitů k euroústavě přešly bez povšimnutí a neztratily na tempu růstu. Německé i britské burzovní indexy se v uplynulých dnech vyšplhaly k tříletým maximům. Slabší euro prospívá exportérům, což s úlevou zaznamenávají země jako právě Německo. Naši západní sousedé se tak v uplynulém týdnu stali svědky růstu důležitého indexu ZEW, který měří důvěru investorů v hospodářství.

Politická blamáž, zdá se, nebude pro evropskou ekonomiku, tedy ani pro tu naši, žádnou pohromou. Spíše naopak. Hotovým šílenstvím by proto bylo opětovné zavádění národních měn, které někteří populisté navrhovali. Už rozjetý evropský vlak ve své jízdě možná občas zaskřípe, řešením však není přehodit výhybku na slepou kolej. Míč je teď na straně politiků - ti se musí oprostit od své schizofrenie a zařadit vlak buď na kolej národních zájmů, nebo na trať k jednotné Evropě. Je to jen na nich. A tedy na nás - na voličích.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče