Eurem oholená Evropa

03. prosince 2010, 15:19 - Pavel Páral
03. prosince 2010, 15:19

Plán na záchranu krachujících států má do dokonalosti daleko

Tak je to konečně venku. Investoři do státních cenných papírů budou platit za své chyby. Dlouho popíraná možnost, že by členský stát eurozóny mohl zkrachovat, je konečně přiznána a evropští politici se s tím, tu s více, tu s méně velkým úspěchem, pokoušejí vyrovnat.
Z tohoto pohledu je v zásadě jedno, že vize představená a prosazovaná německo-francouzským tandemem je pramálo dokonalá a do značné míry ignoruje realitu. Alespoň pokud se tváří, že krachy se nedotknou současných věřitelů Řecka, Irska či Portugalska. Samozřejmě že se dotknou, byť jde tenhle dotek s realitou ještě nějaký čas odsouvat. Odsun za rok 2013, tak jak si to představují Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy, však není realistický.
Investoři kupující státní dluhopisy nakonec už nějaký čas vědí, že se restrukturalizaci svých pohledávek nevyhnou a o část jistiny přijdou. Přesto dosavadní politika vytváření záchranných mechanismů financovaných z kapes daňových poplatníků přímo vyzývala ke spekulacím. Vždyť je tak lákavé půjčit řecké vládě za deset procent, když za dluh ručí dobře hospodařící země EU, a to do sta procent, včetně naběhlých úroků.
Má cenu si dělat starosti, že jen ke splácení úroků potřebuje Řecko dosáhnout při své výši dluhu rozpočtového přebytku kolem šesti procent HDP a tento přebytek po desetiletí udržovat? To je přece nesmysl, s nímž nemůže rozumně uvažující ekonom či politik s elementární znalostí národohospodářských zákonitostí počítat jako s reálným scénářem.
A především právě nerozlišování úvěrového rizika u jednotlivých evropských zemí způsobilo jejich dnešní problémy. Nedávno Otmar Issing, člen Výkonné rady Evropské centrální banky, dost přesvědčivě připomněl, že platební neschopnost musí znamenat důvěryhodnou hrozbu. Důsledek opačné situace jsme viděli, když se výnosy německých a řeckých dluhopisů téměř nelišily. Zprávy o porušování maastrichtských kritérií neměly na výnosy po dlouhou dobu žádný vliv. To podpořilo země v ignorování potřeby fiskální konsolidace a výrazně přispělo k současné krizi.
Lze pochopit, že se politici tváří, jako by to bylo všechno jinak, a že solidarita spojená s odpovědností vše vyřeší. Ale nevyřeší. S tou solidaritou je to jako s pověstným kabátem a košilí. Ano, Němci nyní lijí do záchrany problémových zemí zdaleka nejvíce peněz, ale na druhou stranu je expozice německých bank vůči zemím PIIGS zřetelně větší. A Evropskou unií vytvořený systém garancí za státní dluhy jednotlivých zemí tak fakticky znamená, že německé banky, jež by bez pomoci Řecku a záchrany irských bank měly vážné potíže, zachraňují daňoví poplatníci z jiných zemí. A z toho třeba chudí Slováci, kteří se na tomto záchranném systému podílejí také, nemají vůbec žádnou radost. Zvláště když zažili opravdu hrubou bruselskou ostrakizaci, poté co odmítli půjčit solidárně Řecku, zatímco stejný krok Rakouska o pár týdnů později prošel téměř bez povšimnutí. A stejně jako Slováci bychom měli vnímat pokus zatáhnout do záchranných a stabilizačních systémů země, které nepoužívají euro. Neexistuje žádný důvod, proč by se Česko na těchto operacích mělo podílet, zvláště když nelze počítat s tím, že by jejich rozsah a podobu mohlo ovlivnit. A také proto, že nyní opatrně diskutovaná možnost restrukturalizace státních dluhů, jež není fakticky ničím jiným než vyhlášením státního bankrotu, je jediným racionálním řešením situace. Nebo je snad lepší nechat eurozónou prohnat nějakou děsivou inflaci a astronomické státní dluhy, které v problémových zemích často přesahují sto procent HDP, nechat zaplatit důchodce v ostatních zemích eurozóny podstatným znehodnocením jejich úspor?
A hrozba, že bankrot Řecka, Irska či Portugalska bude znamenat jejich vypadnutí z eurozóny a ohrozí to i vlastní existenci společné měny? Je třeba se toho obávat? Problémovým zemím by vlastní devalvovaná měna určitě prospěla. Ale jistě mají pravdu také všichni experti, kteří upozorňují na to, že by oddělení měny probíhalo za dramatických okolností a vystupující země by mohlo dramaticky poškodit.
Ale asi nejlépe vystihl podstatu otázky Paul Krugman, když ve svém blogu napsal, že problém je více politický než ekonomický. Eurozóna bez jihu Evropy se nejeví životaschopná, protože Německo v ní potřebuje silné partnery, aby nebylo zcela dominantní, což je bez Španělska a Itálie těžko dosažitelné A Francie, Německo a pár Vlámů a Valonů netvoří nic, co by byť jen vzdáleně Krugmanovi připomínalo partnerství rovných. A tak se z eurozóny asi nebude vypadávat ani vystupovat a za mýtus federální Evropy narozené ze společné měny zaplatí nejen investoři při státních bankrotech a současní daňoví poplatníci při svých projevech ne zcela dobrovolné solidarity, ale i naše děti, které budou muset žít v destabilizovaném, rozhádaném a prachbídně prosperujícím evropském domě.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče