Éra velké vlády je zpět

24. února 2010, 14:05 - Josef Šíma
24. února 2010, 14:05

Krizí vylekaná veřejnost ztrácí obezřetnost při ochraně svých práv

Týdeník The Economist před pár týdny zobrazil na své obálce bájného Leviathana, jenž pojídá člověka (rozuměj jednotlivce usilujícího o kontrolu nad svým životem), a připsal: „Stop! Odpor proti velké vládě“. Upozornil tím, že by se do veřejné debaty mělo opět vrátit téma, o němž v poslední době nebylo příliš slyšet. Diskuse o reformách hospodářských politik byla velkým tématem let osmdesátých kvůli úspěchu „reaganomiky“, „rogernomiky“ (reformy Rogera Douglase na Novém Zélandu) a „thatcherismu“ i následně počátku let devadesátých v souvislosti s rozpadem sovětského bloku. Tato vlna protržních změn významně ovlivnila i postoje dřívějších velkých ideových odpůrců – typickým příkladem by byla britská New Labour. Na sklonku století se zdálo, že trhy úspěšně navrátí efektivnost do zkostnatělých odvětví v minulosti ovládaných státem a vlády zajistí dlouhodobě stabilní podnikatelské prostředí bez hospodářských cyklů.

Moc států
Dnes vše vypadá jinak. Navzdory protržní rétorice často docházelo krok za krokem k návratu do doby před zdánlivě nevratnými reformami, minimálně co se týče velikosti vlády. Britská „new“ Labour zprvu opravdu rozsah vlivu vlády snižovala až na 36 procent HDP, ale od počátku nového století se vše změnilo. Dnes britská vláda přerozděluje přes 50 procent HDP! A stejně tak například vlády Belgie, Finska, Francie či Itálie. Většina výroby je určována politicky, a nikoli spotřebiteli. Američané, kteří se často rádi vymezovali vůči Kanadě a jejímu sociálnímu státu, jsou dnes svědky toho, že zatímco jejich vláda přerozdělovala na začátku 90. let o 15 procent méně než vláda kanadská, dnes rozdíl téměř neexistuje. Z globálního pohledu je také zaznamenáníhodné, že se mezi 25 největších firem světa dostaly čtyři státem kontrolované společnosti nebo že tři čtvrtiny světových rezerv ropy jsou kontrolovány státy, zatímco klasické nadnárodní společnosti ovládají pouze tři procenta. Moc států se téměř všude na světě nezadržitelně zvyšuje, rostla postupně před krizí, o níž se optimisté domnívají, že odeznívá, ale opravdu výrazné změny nastaly během ní.

Prahový efekt
Jak říkával Randolph Silliman Bourne, válka je zdravím státu. Totéž platí o dopadu jiných dramatických událostí, na prvním místě hospodářských krizí. A právě při studiu krizí objevujeme opakovaně jev, kterému se říká „prahový efekt“ či „efekt západky“. Krizí či válkou vylekaná veřejnost při své snaze vyhnout se nepříjemným dopadům mimořádných událostí ztrácí obezřetnost při ochraně svých práv, část dokonce volá po jejich okleštění. Vlády historicky rády tento uvolněný prostor využily, a tak vnikají „přechodná“ protikrizová opatření: zavádí se regulace cen, zvyšují se daně, prolamuje se soukromí, znárodňuje, nebo se přinejmenším „nově“ reguluje a licencuje v nepřeberném množství podob. Lidé by byli překvapeni, kolik existujících regulací má svůj původ v dočasných protikrizových opatřeních. Ona deklarovaná přechodnost totiž není stoprocentní, a tak po krizi bývá vláda vždy posílena, byť se také vždy části svých nově nabytých pravomocí vzdává. A tak vláda roste a bytní. Dopady tolik diskutovaných „reformních epizod“, o nichž jsme se zmínili na počátku, se v delším časovém horizontu většinou ztrácejí a převažují nemilosrdně dopady vyplývající z logiky prahového efektu. A lidé rychle zapomínají.

Kdo dnes ví, že původně za protiústavní prohlášená federální daň z příjmu USA, byla zavedena v maximální výši sedmi procent, aby za pět let dosáhla 77 procent a za dalších necelých třicet let již 94 procent? Kdo ví, že švédská vláda přerozdělovala ještě v 50. letech fakticky méně než americká? Kdo si bude za pár let pamatovat, že před rokem 2008 bylo nepředstavitelné, aby centrální banky odkupovaly patrně téměř bezcenné dluhopisy soukromých firem v tak neuvěřitelném množství a vlády riskovaly peníze daňových poplatníků při „přebírání“ privátních podniků? Nikdo dnes není schopen předvídat, jak ohromný morální hazard tyto vládní kroky vytvoří pro budoucnost. Příštím kvartálem ani příštími volbami totiž svět nekončí a firmy, které zjistily, že je za jejich chyby odškodní daňový poplatník, si to budou dlouho pamatovat. Recept na krize spočívající v socializaci ztrát soukromých subjektů v prostředí značné zadluženosti řady vlád je výbušný mix.
Vstupujeme opět do éry velké vlády, kdy je však – oproti počátku 90. let – většina lidí mylně přesvědčena, že současné problémy jsou způsobeny přemírou víry v trhy. Jsme tedy opět na začátku u otázky z přelomu 80. a 90. let: vláda, nebo trh?

Míra přerozdělování (Podíl vládních výdajů na HDP v procentech) 1913 *1938 *1950 *1973 *1999 *2010
Francie *8,9 *23,2 *27,6 *38,8 *52,4 *55,4
Německo *17,7 *42,4 *30,4 *42 *47,6 *48,4
Nizozemsko *8,2 *21,7 *26,8 *45,5 *43,8 *51,6
Velká Británie *13,3 *28,8 *34,2 *41,5 *39,7 *53,4
USA *8 *19,8 *21,4 *31,3 *30,1 *41,5
Japonsko *14,2 *30,3 *19,8 *22,9 *38,1 *41,1
Pramen: OECD Economic Outlook, č. 86, Angus Maddison, Monitoring the World Economy, 1820-1992

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče