Emil Kolben: Král strojního impéria

17. ledna 2011, 05:00 - Robert Šimek
17. ledna 2011, 05:00

Český podnikatel Emil Kolben pocházel sice z chudých poměrů, díky vytrvalosti a píli se ale prosadil i ve Spojených státech u Thomase Alvy Edisona a po návratu do vlasti vybudoval v Praze jednu z největších strojíren ve střední Evropě – Českomoravskou Kolben-Daněk (ČKD).

Foto: Wikipedia.org

Na přelomu 19. a 20. století vedli elektrotechnici spor, zda je lepší stejnosměrný nebo střídavý proud. Thomas Alva Edison byl zastáncem stejnosměrného proudu, Nikola Tesla naopak střídavého. Pře byla velmi vyhrocená a postupně se rozšířila do celého světa, včetně českých zemí. František Křižík zde zastával Edisonovo stanovisko, zatímco Emil Kolben trval na střídavém proudu.

Argumenty obou stran byly dlouho vyrovnané, vývoj dal ale nakonec za pravdu Teslovi, protože stejnosměrný proud nešlo transformovat ani jím pohánět výkonné stroje. Spor podle toho dopadl i v Čechách – Kolben tu vybudoval obří průmyslový koncern, zatímco Křižíka jeho lpění na chybném principu podnikatelsky zničilo.

Tesla vítězí

Emil Kolben se narodil 1. listopadu 1862 ve Strančicích u Prahy jako jedno z deseti dětí chudého židovského domkáře. Navzdory tomu se mu podařilo vystudovat vyšší reálné gymnázium na Malé Straně v Praze a poté s vyznamenáním ukončit i studium elektrotechniky a strojnictví na pražské technice. Jeho neobyčejného talentu si všiml také Český zemský výbor, který mu roku 1887 udělil dvouleté Gerstnerovo stipendium v hodnotě 1 200 zlatých, umožňující studijní cesty do zahraničí. Pro mladého elektrotechnika to byla jedinečná příležitost, jak si rozšířit obzory. Nejdřív navštívil několik průmyslových podniků v Evropě, brzy ale zamířil za oceán, aby poznal práci toho nejlepšího – Thomase Alvy Edisona.

Ve Spojených státech zůstal čtyři roky, stal se Edisonovým asistentem a nakonec šéfinženýrem a vedoucím veškerých technických kanceláří a laboratoří Edison General Eletric Company. V době svého amerického angažmá zažil prudký rozvoj silnoproudé techniky a elektrických pouličních drah. Edisonovi přitom pomohl především s konstrukcí dynam, která pro něj úspěšně rekonstruoval a zdokonalil.

Roku 1889 se v Americe setkal i s vynálezcem a podnikatelem Nikolou Teslou, který také studoval na pražské technice a v letech 1882 až 1885 pracoval pro Edisona. Tesla Kolbenovi umožnil účastnit se zkoušek elektromotorů na třífázový střídavý proud ve své newyorské laboratoři, kde byl poprvé v praxi uplatněn princip točivého elektromagnetického pole. Tato zkušenost přispěla ke Kolbenovu jednoznačnému zaměření na střídavý proud a byla základem jeho celoživotního díla a úspěchu.

Po návratu do Evropy nastoupil jako šéfinženýr švýcarské firmy Oerlikon. Jeho úkolem zde bylo uskutečnit přenos elektrické energie třífázovým proudem o vysokém napětí na trase dlouhé 125 kilometrů z Laufenu do Frankfurtu nad Mohanem. Následná měření pak zcela jasně ukázala správnost Teslových předpokladů, na kterých byl projekt založen.

Kolben a spol.

Do Prahy se Kolben vrátil roku 1896 s cílem vybudovat zde vlastní elektrotechnickou továrnu. S podporou několika tichých společníků, z nichž nejvýznamnější byl Karel Bondy, založil 29. října 1896 komanditní společnost s názvem Kolben a spol., elektrotechnická továrna v Praze-Vysočanech. Závod stál na periferii, ale v bezprostředním sousedství silnice a železnice, s dostatečným zdrojem užitkové vody a s možností neomezeného rozšíření. Kolben byl nejen zakladatelem, ale skutečným tvůrcem a duší celého podniku. Veškeré stavební dispozice a konstrukce prvních třífázových elektrických strojů byly jeho dílem. Dispozice i vybavení továrny byly zcela moderní, umožňovaly hospodárnou výrobu a budily pozornost jako zdařilý pokus o kombinaci evropské a americké dílenské praxe.

Továrna rychle rostla: Počet zaměstnanců se z počátečních 25 zvýšil během tří let na 400 a jen za první rok bylo vyrobeno zboží v hodnotě 94 tisíc zlatých. Již pět měsíců po zakoupení pozemků byly v prodeji první třífázové alternátory, synchronní a indukční motory, dynama a náhony pro jeřáby.

Roku 1898 byla firma s podporou Živnostenské banky přeměněna na Elektrotechnickou akciovou společnost, dříve Kolben a spol. Továrna byla rozšířena o slévárnu, elektrárnu, kovárnu, modelárnu, strojovnu i výpravnu zboží a její výrobky zahájily vítězné tažení světem. Roku 1900 vyrobila firma první lokomotivu, zhotovila kompletní zařízení elektrárny v Holešovicích a na Světové výstavě v Paříži získala zlatou medaili za tisící alternátor. V dalším roce byla zahájena produkce parních válců a turbín a rok poté byly vyrobeny dva největší alternátory pro londýnskou elektrárnu.

Roku 1903 se začaly vyrábět turbogenerátory, obloukové lampy, elektricky poháněné jeřáby či výtahy a následně bylo vyrobeno a instalováno také kompletní zařízení elektrárny pro Tasmánii. Roku 1906 začala produkce světlometů pro rakouské námořnictvo i pozemní armádu a v následujícím roce uzavřela společnost také smlouvu s firmou Ringhoffer o stavbě automobilky Praga, z níž o dva roky později vyjely první automobily. V té době vyvezla továrna také velké zakázky strojů a zařízení pro pouliční dráhy do severoanglických měst, na ostrov Man a do Lvova. Úspěch byl tak velký, že Kolbena roku 1911 navštívil v Praze i jeho někdejší šéf a spolupracovník Thomas Alva Edison.

Nebyli současníky

Druhý ze zakladatelů ČKD Vincenc Daněk nebyl Kolbenův současník, jak bývá často prezentováno. Narodil se už roku 1827 v Cholticích u Přelouče v rodině sládka. Roku 1854 založil v Karlíně strojírenskou továrnu na výrobu zařízení pro cukrovary. Roku 1872 se jeho závod spojil s firmou Breitfeld & Evans a Daněk odešel do ústraní. Jeho jméno se do názvu ČKD dostalo jen jako součást firmy Breitfeld–Daněk a spol. Roku 1927, kdy podniky fúzovaly, byl už 34 let po smrti.

Od špendlíku po lokomotivu

Kolbenovo podnikání zdárně přečkalo první světovou válku, po které se ovšem poměry začaly rychle měnit. Zdatný inženýr se ale nenechal zaskočit. Roku 1921 se jeho firma spojila s Českomoravskou strojírnou, čímž vznikla akciová společnost Českomoravská-Kolben. Pro nově vzniklý podnik měla zásadní význam smlouva o technické spolupráci a vzájemné výměně zkušeností s americkou firmou Westinghouse. Roku 1923 byl vypracován projekt tepelné elektrárny v Ervěnicích, roku 1924 byla vyrobena tisící lokomotiva, společnost začala pracovat na projektu elektrifikace železnic a o dva roky později zahájila i výrobu elektrických lokomotiv. K nejvýznamnější fúzi pak došlo roku 1927. Ke společnosti byla přičleněna karlínská strojírna Breitfeld-Daněk, čímž vznikl obří podnik Českomoravská Kolben-Daněk (ČKD). Emil Kolben se stal ředitelem a místopředsedou správní rady a pod jeho vedením dosáhla společnost ve velmi krátké době špičkové úrovně.

Navzdory celosvětové hospodářské krizi podnik po fúzi vzkvétal. Rozsah jeho aktivit výrazně ovlivňoval prosperitu a stabilitu celé meziválečné československé ekonomiky a navíc výborně reprezentoval stát všude, kam vyvážel. Závod dodával nejen elektrické stroje, ale také celé elektrárenské komplexy, domácí spotřebiče, lokomotivy, letecké motory, vojenské tahače a další zařízení. ČKD se podílela i na elektrifikaci Slovenska a v Praze vybudovala lanovku na Petřín. Začala s konstrukcí velkých Kaplanových turbín, měřicích transformátorů, komorových pecí a roku 1937 dodala také první trolejbusy pro Prahu. Téměř doslova tedy platilo firemní heslo „Vyrábíme vše, od špendlíku až po lokomotivu“.

Kromě ČKD založil Kolben i Pražskou továrnu na káble v Praze-Hostivaři (později Kablo Hostivař) a Pražskou elektroinstalační společnost v Praze-Hloubětíně (pozdější Tesla Hloubětín). Podnikání ale nebylo jedinou náplní jeho života. Napsal desítky vědeckých pojednání, která popularizovala silnoproudou elektrotechniku a její použití v praxi. Už roku 1896 mu vyšel článek Obrat ve strojním průmyslu vývojem elektrotechniky, v němž ukazoval možnosti nových strojů na střídavý proud. V dalším článku Dopravní zařízení v hutích a válcovnách z roku 1906 popisoval možnosti strojírenství a elektrotechniky při manipulaci s materiálem a dodnes aktuální je i jeho pojednání z roku 1909 s názvem Vliv křemíku na elektrické a magnetické vlastnosti železa.

Jako významný podnikatel se ještě za života dočkal mnoha poct. Roku 1908 mu za tvůrčí přínos rozvoji elektrotechniky a elektrotechnického průmyslu pražská německá technika udělila čestný doktorát a byl zvolen předsedou Svazu rakouských průmyslníků. Roku 1910 získal Řád železné koruny a císař ho přijal na osobní audienci. O dva roky později se stal předsedou Zemského svazu strojírenského průmyslu v Českém království a roku 1919 členem Československé státní obchodní rady.

Emil Kolben (1862–1943)

Narodil se 1. listopadu 1862 ve Strančicích u Prahy v židovské rodině. Po studiích na Vysoké škole technické obdržel Gerstnerovo stipendium pro studijní cestu po západní Evropě a Spojených státech, kde se osobně seznámil s Edisonem i Teslou. Roku 1892 zamířil zpět do Evropy a po krátkém působení ve Švýcarsku se roku 1896 vrátil do Prahy. Ve Vysočanech založil elektrotechnickou továrnu, která se po sloučení s Českomoravskou strojírnou roku 1921 změnila na Českomoravskou-Kolben. Poslední velkou fúzí pak bylo přičlenění továrny Breitfeld-Daněk roku 1927, po kterém vznikl rozsáhlý koncern Českomoravská Kolben-Daněk (ČKD). Emil Kolben v něm působil jako vrchní ředitel a místopředseda správní rady až do roku 1939, kdy byl z rasových důvodů zbaven všech funkcí. Zemřel 3. července 1943 v Terezíně.

Poslední cesta

Koncem 30. let 20. století se však začalo nad Kolbenovým podnikáním smrákat. Od podzimu 1938 mu mnoho přátel doporučovalo, aby kvůli židovskému původu včas emigroval před blížící se nacistickou hrozbou. Jeho odpověď ale vždy zněla: „Mně, Kolbenovi, nesmí a nemůže nikdo ničeho zlého učinit.“ Jeho syn Hanuš a mladší dcera Lilly s rodinami nechtěli opustit otce v nejisté situaci. Pouze starší Greta emigrovala s rodinou v květnu 1939 do Anglie.

Černý scénář se začal naplňovat ihned po okupaci českých zemí v březnu 1939. Kolben byl zbaven všech funkcí v ČKD a musel nuceně prodat i firmy v Hostivaři a Hloubětíně, které dosud vedli syn a zeťové. Koncem roku 1941 mu bylo zrušeno čestné občanství obce Strančice, kde ukončili své životy sestra Kamila s bratrem Alfredem společnou sebevraždou. Roku 1942 byl zatčeni a deportováni do koncentračního tábora jeho zeť Vilém Lieder-Kolben a vnuci Harry a Hanuš Werner. Dne 9. června 1943 pak došlo i na samotného Emila Kolbena, který byl spolu s dcerou Lilly, synem Hanušem a vnukem Jindřichem deportován do terezínského ghetta, kde o tři týdny později v nedožitých 81 letech také zemřel.

Už bez Kolbenova vedení byl jeho podnik počátkem druhé světové války přejmenován na Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG a vyráběl hlavně zbraně pro Wehrmacht, například tank Pz-38 nebo stíhač Hetzer. Stejně jako řada jiných průmyslových firem se proto stal obětí spojeneckého bombardování. Velká část provozů byla poničena při americkém náletu 25. března 1945.

Rozpuštěný a opuštěný

Podnik ČKD byl po válce obnoven a rychle znárodněn. Jeho struktura se postupně měnila a brzy sdružoval rozsáhlou síť závodů po celé republice. Výrobní sortiment tvořily především elektrické stroje, usměrňovače, velké průmyslové kompresory, jeřáby a mnoho dalších strojírenských výrobků. Mezi nejdůležitější a nejznámější výrobky koncernu patřila výroba motorových lokomotiv ve Vysočanech a výroba tramvají na Smíchově. Podnik se brzy stal dokonce největším výrobcem tramvají na světě a zaměstnával až 50 tisíc lidí. Přes velký objem výroby však jeho vedení příliš neinvestovalo do modernizace a výzkumu, což vedlo k postupnému zastarávání provozů.

S ekonomickým kolapsem zemí RVHP roku 1989 ztratilo ČKD svá největší odbytiště. Nová se najít nepodařilo, a vývoz tak nadále směřoval jen do některých rozvojových států. Roku 1994 získala při privatizaci kontrolní balík akcií společnost Inpro, která ČKD přeměnila na holding. K ozdravení ale nedošlo a roku 1998 se kdysi slavný podnik ocitl na pokraji bankrotu. To velice zkomplikovalo situaci při soutěžích o velké veřejné zakázky, jakými byly například rychlovlaky pro České dráhy nebo vozy metra pro Prahu.

Některé společnosti holdingu postupně zkrachovaly, jiné se prostřednictvím IPB vrátily státu. Ten část provozů prodal zahraničním investorům a zbytek, včetně ochranné známky, získala roku 2004 společnost 11Fite. Developeři mají nyní v plánu přeměnit bývalý výrobní areál ve Vysočanech na obchody, byty a nákupní zóny.

Slavná továrna je tedy minulostí a zapomenuté málem zůstalo i jméno jejího zakladatele Emila Kolbena. Za socialismu se o něm jako o kapitalistovi nesmělo vůbec mluvit, po roce 1989 se ale dočkal aspoň drobné satisfakce. Jeho jméno dnes nese jedna ze stanic metra B a také ulice v Praze 9. Obec Strančice mu in memoriam vrátila čestné občanství a v září 2006 byla odhalena i jeho pamětní deska na vysočanské radnici.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče