Ema má mísu

10. února 2012, 06:18 - Robert Šimek
10. února 2012, 06:18

První slabikáře v mateřském jazyce vznikaly s rozšířením městských škol v 16. století a obsahovaly abecedu i jednoduché texty ke čtení, základy náboženství, případně básně. Nejstarší český slabikář s názvem Slabikář Czeský vyšel roku 1547 v Prostějově.  

Foto: Profimedia.cz

Se vstupem do školy je neodmyslitelně spojena knížka pro nejmenší čtenáře – slabikář. Její používání přitom není jen česká nebo slovenská výsada, podobné knihy existují i v dalších zemích: Italové mají Il Sillabario, Francouzi Le Syllabaire, Němci Fibel nebo Erstes Lesebuch, Angličané First Reader nebo Primer. Východní Slované nazývají slabikáře Bukvary, Poláci Elementarz, Řekové Alfabitario a Židé Alef-Bet. Také české slabikáře mají dlouholetou tradici. Pro tutéž knihu se ovšem často používaly i jiné názvy, například Abeceda nebo Čítanka.

Prostějovský primát

První česky psané slabikáře vznikly podle německých vzorů a byly vydány v Prostějově u tiskaře Jana Günthera. Roku 1535 vyšel Isagogicon Beneše Optáta, který ale učební pomůckou v pravém slova smyslu ještě nebyl. Za nejstarší český slabikář je proto pokládán až Slabikář Czeský z roku 1547.

Z dnešního pohledu se jednalo spíš o brožurku, která ani neměla pevné desky. Na její přípravě se pravděpodobně podílel známý teolog Jan Blahoslav a použita byla takzvaná Husova abeceda, která původní český pravopis výrazně zjednodušovala. Roku 1557 byl pak v pražské tiskárně Daniela Adama z Veleslavína vydán ještě latinsko-

-český slabikář Alementarius Liblellus a o tři roky později také spis Summa catechismi, který zahrnoval abecedu, slabikář a mravně výchovný list.

Všechny tyto slabikáře využívaly slabikovou metodu, čtení podle nich bylo ale dost obtížné. Žák se totiž nejdřív učil jména hlásek (á, bé, cé, dé) a jejich všechny možné kombinace. Pak se názvy zase odnaučil a začal číst písmena tak, jak se skutečně vyslovují (a, b, c, d).

Kohoutek na prkně

Pozdější hlásková metoda od pojmenování hlásek upustila a děti začínaly číst písmena hned tak, jak se vyslovují. Tuto metodu rozpracoval ve své Velké didaktice už Jan Ámos Komenský. Ve spisu Schola ludus vytvořil navíc Živou abecedu (u každého písmene je obrázek zvířete, jehož hlas se podobá zvuku písmena) a podle jeho obrázkové knihy Orbis pictus z roku 1658 se učili žáci na základní i střední škole.

Na přelomu 17. a 18. století však vinou válek a nejisté hospodářské situace úroveň českých slabikářů výrazně poklesla. Z úsporných důvodů se často používala jen takzvaná „lístková abeceda“ vytištěná na dvou listech, které se lepily na karton nebo kus dřeva. Na titulním listě byl vyobrazen kohout, proto se tato didaktická pomůcka nazývala „kohoutkem“.

Situace se začala zlepšovat teprve koncem 18. století díky Johannu Ignazi Felbigerovi, který dostal od Marie Terezie na starost reformu školství. V letech 1781 a 1782 vyšly slabikáře, které se svým obsahem zaměřovaly na budoucí povolání dětí a byly rozdílné pro školy městské a venkovské.

Genetická Poupata

Ještě ve druhé polovině 19. století se nicméně vyžadovalo stále stejné hláskování a slabikování. Tento zažitý systém změnila až nová analyticko-syntetická metoda, která se v podstatě používá dodnes. Děti se při ní učí jednotlivá písmena, ta spojují do slabik a poté do slov. Naráz se přitom seznamují s tiskací i psací abecedou, s velkými i malými písmeny.

Tato metoda je založena na drilu, použití slov je až druhotné. Počátkem 20. století ale vznikl i alternativní proud. S takzvanou genetickou metodou přišel roku 1913 Josef Kožíšek ve slabikáři s názvem Poupata. Na rozdíl od analyticko-syntetické metody se zde děti zpočátku učily jen jediné písmo – velké tiskací. Nácvik probíhal velmi rychle, žák proto už po několika týdnech dokázal číst a textu navíc rozuměl. Genetická metoda se tak stala jakýmsi předstupněm metody globální, jejímž základem už není abstraktní slabika, ale konkrétní slovo užité ve větě.

Po druhé světové válce a příklonu k sovětskému školství byl nicméně tento systém označen za škodlivý a jedinou povolenou metodou zůstala analyticko-syntetická. Z té pak vycházela například První čítanka od Juraje Brťky z roku 1949.

České slabikáře

Roku 1547 vydal prostějovský tiskař Jan Günther první český slabikář s názvem Slabikář Czeský a jiných náboženství počátkové, kterýmžto věcem dítky křesťanské hned z mladosti učeny býti mají. Následovala řada dalších slabikářů, založených na metodě slabikové, hláskové a analyticko-syntetické. Zajímavostí byl slabikář Poupata z roku 1913, který využíval takzvaný genetický systém. Po druhé světové válce došlo ke sjednocení a povolena byla pouze metoda analyticko-syntetická, která je používána dodnes.

Kdo mlel maso?

Teprve počátkem 70. let se začalo české vzdělávání postupně odpoutávat od východních vzorů a slabikáře dostávaly opět český ráz. Roku 1973 vyšel například slabikář od Jarmily Hřebejkové a Ireny Fabiánové, který obsahuje první klasické věty o mámě, tátovi a Emě (ta zde jásá nebo láme). Roku 1983 ho pak nahradil zřejmě nejznámější socialistický slabikář s kresbami Oty Janečka. V něm už Míla mele (neznámo co), my máme maso a máma má mísu. Ema solí.

Po revoluci v roce 1989 se trh s učebnicemi otevřel úplně. Toho využil jako první Jiří Žáček, který roku 1990 vytvořil Slabikář s ilustracemi Heleny Zmatlíkové. Máma v něm už nemá mísu, ale sedí u počítače a poté cvičí, zatímco táta prostírá stůl. Na 115. straně této knížky, která dostala roku 1993 Zlatou stuhu a Cenu za nejlepší učebnici, pak dokonce přijde do třídy nová holčička. Jmenuje se Liu a je z Číny.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče