Eliška Junková, královna volantu

12. května 2011, 16:25 - Robert Šimek
12. května 2011, 16:25

Legendární česká automobilová závodnice patřila ve 20. letech minulého století k absolutní světové špičce. Triumfovala na německém Nürburgringu a bodovala i v obávaném závodě Targa Florio na Sicílii. Po skončení kariéry se věnovala organizační práci v motoristickém sportu a roku 1969 stála také u zrodu prvního českého automotoklubu žen.

Foto: Wikipedia.org

Eliška Junková byla rozvážnou jezdkyní s vytříbenou technikou řízení a fotografickou pamětí, která jí pomáhala v obtížných úsecích tratí. Během krátké, ale velmi úspěšné závodní kariéry si získala obdiv mnohých fanoušků i profesních kolegů. Dlouholetý vedoucí týmu Mercedes-Benz Alfred Neubauer o ní například napsal: „Na Elišku Junkovou nikdy nezapomenu. Stále ji vidím před očima s jejími popelavě plavými vlasy, něžnou postavou a měkkým zpěvným hlasem. Nedostatkem ženskosti rozhodně netrpěla. Seděla-li za volantem své žlutočerné bugatky, byla vždy velmi elegantní.

Od Alžběty po Elišku

Eliška Junková se narodila 16. listopadu 1900 v Olomouci jako Alžběta Pospíšilová do rodiny zámečnického mistra. Měla sedm sourozenců, dospělosti se ale kromě ní dožili už jen dva bratři a sestra. Bětka, které doma říkali Smíšek, popisovala později své dětství jako bezstarostné. Navštěvovala ústav hraběte Pöttingea, který byl kombinací rodinné, obchodní a vyšší školy dívčí. Od dětství snila o cestování, oblíbila si proto hlavně jazyky, které se učila s velkou lehkostí. Po dokončení školy nastoupila v 16 letech do nové filiálky Pražské úvěrní banky jako korespondentka. Zřízení pobočky měl na starost tehdy dvaadvacetiletý Čeněk Junek. Když po půl roce práci dokončil, byl pověřen otevřením další pobočky banky v Brně. O blízké spolupracovníky ale nechtěl přijít, proto jim nabídl, ať odejdou s ním.

Mezi těmi, kteří nabídku přijali, byla i Alžběta, která se v Brně věnovala nadále studiu jazyků a zapsala se také do Janáčkovy hudební školy. Junek jí vycházel všemožně vstříc, vzájemný vztah ale nebyl zpočátku vyloženě romantický. Oba byli silné osobnosti a cestu k sobě teprve hledali. Z Brna později odešli za prací do Prahy, kde Alžběta složila státní zkoušku z angličtiny (k výborné znalosti němčiny ji vedl od malička otec) a pustila se do francouzštiny. Získat zkušenosti se přitom vydala přímo do Francie a později do Ženevy. Jejím snem bylo navštívit Cejlon, kam se chtěla dostat přes španělsko, Gibraltar, severní Afriku, Přední Asii a indický subkontinent. Nezískala ale potřebná víza a z cesty nakonec sešlo.

Pobyt v cizině byl přesto velmi přínosný a kromě zlepšení francouzštiny měl ještě jeden výsledek. Francouzi totiž jméno Alžběta vyslovovali Élisabeth, což se olomoucké rodačce velmi líbilo. Po návratu do Čech se proto už k původnímu jménu nevrátila a Élisabeth si počeštila na Elišku.

Manželé na startu

Během svého putování po cizině se občas dostala i domů a při jedné z návštěv Prahy se rozhodla pro složení řidičské zkoušky, což bylo tehdy pro ženu velmi neobvyklé. Je dost možné, že to udělala kvůli Junkovi, který byl pro automobily velmi zapálený a počátkem 20. let minulého století začínal sám závodit. Vztah obou bývalých spolupracovníků nabýval na intenzitě a v červnu 1922 si konečně řekli své ano. Alžběta Pospíšilová se tím definitivně stala Eliškou Junkovou.

Svatební cestu pojali originálně – přípravami na závod z Karlových Varů do Mariánských Lázní, kterého se chtěli zúčastnit. Čeněk ovšem při jednom z tréninků havaroval a zcela zničil svůj sportovní vůz Mercedes-Benz, s nímž předtím vyhrál na trati Zbraslav–Jíloviště. Manželé se ale závodění nechtěli vzdát. Hned na podzim téhož roku se proto vypravili na pařížský autosalon, aby si obstarali nový vůz. Nejvíc se jim zalíbil model Bugatti T30, který na veletrhu prezentoval sám majitel automobilky Ettore Bugatti. Ten zpočátku manželům Junkovým příliš nevěřil a jejich objednávku komentoval slovy: „Udělal jsem asi velkou hloupost. Slíbil jsem náš vůz dodat do nějaké nové asijské země.“ Československo tehdy existovalo pouhé čtyři roky, zásilka ale nakonec dorazila na místo a Junkovi mohli opět začít s tréninkem.

Na jaře roku 1923 si nechali vůz přestavět na závodní speciál a hned koncem dubna vyhráli už „tradičně“ závod Zbraslav–Jíloviště. Eliška byla tehdy ještě spolujezdkyní, s Čeňkem si ale i v autě velmi rozuměla a společně tvořili sehraný tým. Brzy si pořídili modernější vůz Bugatti 32 a vyhráli na něm například závody u Plzně či Rumburku.

Eliška Junková (1900—1994)

Narodila se 16. listopadu 1900 v Olomouci. Po škole začala pracovat jako bankovní korespondentka, proslavila se ale především jako automobilová závodnice. Jezdila na vozech Bugatti, nejdřív s manželem Čeňkem, od roku 1924 pak sama. Jejím největším úspěchem bylo páté místo v závodě Targa Florio, kterého dosáhla roku 1928. V reakci na smrt manžela ale závodnickou kariéru ukončila a dále se věnovala už jen organizační práci. Od 60. let psala motoristické sloupky do časopisu Za volantem a roku 1972 vydala i knihu Má vzpomínka je Bugatti. Zemřela 5. ledna 1994. Rekordy k čerchmantu V srpnu 1924 si Junkovi koupili další automobil, tentokrát Bugatti 35. Mnohem významnější událostí ale bylo to, že se Eliška konečně dostala i za volant. Dne 7. září 1924 startovala poprvé samostatně na mezinárodních závodech Lochotín–Třemošná a dojela si na voze Bugatti 30 pro své první vítězství ve třídě sportovních automobilů. Také její manžel bral první místo, ovšem v kategorii závodních vozů, kam patřilo jeho Bugatti 35. Podobný „double“ zopakovali Junkovi v květnu roku 1925 i na závodě Zbraslav–Jíloviště a také na většině dalších, v té době pořádaných závodů. Pro Elišku byl pak významný rok 1926, kdy Čeněk přesedlal na výkonnější Bugatti 35B a na ni „zbylo“ jeho Bugatti 35. S tímto vozem se jí přitom hned podařil husarský kousek, když na jubilejním 10. závodě Zbraslav–Jíloviště porazila celé startovní pole včetně manžela a získala tak své první absolutní vítězství. Jen o několik měsíců později se navíc zúčastnila jednoho z nejtěžších evropských závodů do vrchu ve švýcarském Klaussenpass, kde získala druhé místo. Mohla být možná i první, kdyby si před závodem nezapomněla v hotelu ochranné brýle. Celou dobu tak musela řídit jen jednou rukou a druhou si chránit oči před hustým sněžením. Dalším velkým úspěchem bylo vítězství na Grand Prix Německa roku 1927. Na známém Nürburgringu zajela Eliška rekordní čas a k triumfu jí blahopřál i Eduard Bass, který v Lidových novinách napsal: „Pro německou Velkou cenu stačilo nám vyslat ženu, arci když je taková jako paní Junková! Ta když sedne k volantu, rekordy jsou k čerchmantu!Sicilské kamení Nejvýznamnějších úspěchů však Junková dosáhla na Sicílii v tamním závodě Targa Florio, který byl v té době považován za nejtěžší na světě. Jel se na pět okruhů, z nichž každý měl délku 108 kilometrů. Převýšení bylo téměř 1 000 metrů, projíždělo se takřka 1 500 zatáčkami a většina trasy byla pokryta štěrkem. Při prvním startu roku 1927 zde sice česká závodnice musela kvůli poruše svého Bugatti T37 odstoupit z průběžného druhého místa, diváci i organizátoři byli ale z jejího výkonu nadšeni a prosili ji, aby se zúčastnila i další rok. Junková jejich přání vyslyšela a 6. května 1928 se opět objevila na startu obávaného závodu, tentokrát za volantem manželova Bugatti 35B. Stejně jako při předchozím pokusu se rychle zařadila mezi vedoucí závodníky. Ve druhém kole zajela dokonce nejrychlejší čas a na pronásledovatele měla náskok 20 sekund. Místo tehdy obvyklého projíždění zatáček smykem se snažila o čistou jízdu. Dřevěný volant jí na náročné trati rozdíral ruce do krve, dlouho to ale vypadalo na nečekaný triumf. Ve třetím kole nastaly problémy s přehřívajícím se motorem, které se ještě podařilo překonat. Eliška se po krátkém propadu na druhé místo dostala opět do čela, kde se držela i na konci pátého kola. V jedné z posledních zatáček se ovšem na trati objevilo kamení, které tam předtím nebylo. Defektu pneumatiky nešlo zabránit a následná oprava znamenala pro českou závodnici pád o čtyři pozice. Do cíle nakonec dojela na velmi pěkném pátém místě a kromě ocenění pro nejlepší ženu a amatérského jezdce získala i pohár za zmíněné nejrychlejší kolo. Po návratu domů ji navíc čekalo bouřlivé uvítání nejen od manžela, který se z pracovních důvodů nemohl závodu účastnit, ale i rodinných příslušníků, známých a velkého počtu fanoušků. Konec ve smyčce Radost ze skvělého výkonu ale záhy vystřídal smutek. V červenci 1928, pouhé dva měsíce po závodě Targa Florio, startoval Čeněk Junek na nové „severní smyčce“ Nürburgringu. Na rozměklém asfaltu dostal smyk, havaroval a na místě zemřel. Pro Elišku Junkovou to byla obrovská rána a nebylo divu, že se okamžitě vzdala dalšího závodění. Její kariéra tak trvala pouhé čtyři roky, za které ovšem dokázala víc než většina jezdců za mnohem delší období. Volantu se ale nezřekla úplně. Ve snaze vyrovnat se s manželovou smrtí uskutečnila svou kdysi plánovanou cestu na Cejlon. Ettore Bugatti jí k tomu poskytl zcela nový vůz a požádal ji, aby prozkoumala možnosti exportu vozů do Indie a na Srí Lanku. Po návratu se zapojila do organizace motoristického života v Československu. Spolupracovala s Československým automobilovým klubem pro Moravu a Slezsko, který začal na počátku 30. let minulého století s přípravou stavby brněnského Masarykova okruhu. Svým jménem pomohla pro tamní závody získat nejlepší jezdce, mezi kterými nechyběl ani Louis Chiron (roku 1928 skončil těsně před ní v závodu Targa Florio). Byla také známá jako dobrá organizátorka a díky své znalosti cizích jazyků působila i jako tlumočnice. Roku 1933 začala pracovat ve vedení prodejního úseku firmy Baťa, dodávajícího pneumatiky továrnám a velkým podnikům. V oboru zůstala až do odchodu do penze, i přes to, že měla výhodné nabídky ke změně místa. Po znárodnění firmy Baťa pracovala dál v gumárenství a poté na ministerstvu chemického průmyslu. Nesměla pouze opustit Československo, protože ve světě motorismu byla ještě řadu let známá a hrozilo, že by v cizině zůstala. Vycestovat mohla až roku 1966 na vzpomínkovou jízdu Targa Florio. Klub řidiček**

Krátce po druhé světové válce se Junková znovu provdala, tentokrát za motoristického novináře Ladislava Kháse. Sama pak začala koncem 60. let na popud redaktorky Aleny Havlíkové spolupracovat s časopisem Za volantem, ve kterém vycházela rubrika pro ženy-řidičky. Junková do časopisu psala sloupky, které měly mezi čtenářkami obrovský ohlas. Havlíková se proto brzy rozhodla využít její potenciál ještě víc. Společně sepsaly seznam automobilových závodnic, učitelek autoškol, lékařek a právniček, kterým rozeslaly pozvánku na společné setkání.

Návrh založit motoristický kroužek se setkal s pozitivní odezvou a v lednu 1969 došlo i k uspořádání první akce. šlo o cvičné jízdy na Letenské pláni, kde byly pro řidičky připraveny různé disciplíny, při kterých si mohly vyzkoušet svůj um. Bylo to něco nového, protože autoškoly nebyly tehdy ještě vybaveny cvičišti, kde by se dal trénovat třeba slalom nebo vjíždění do garáže. Po skončení akce se kroužek rozrostl o nové členky a vznikl i nápad uspořádat nějakou soutěž. Jako kroužek ovšem ženy nic takového udělat nemohly, musely se proto zaregistrovat ve svazarmu jako 1. český automotoklub žen. Eliška Junková se stala předsedkyní a hned roku 1969 pomohla zorganizovat soutěž nazvanou Eva. Ta se během krátké doby stala velmi populární, takže v dalších letech už bylo nutné omezovat počet startujících vozů. Vedle tradičních disciplín se zde brzy objevily i zcela nové, jako třeba slalom s předním sklem zakrytým dekou, s kápí na hlavě, jízda s kelímkem vody na střeše, jízda zúženým prostorem či první pomoc při fingované nehodě.

Junková se sice své funkce předsedkyně klubu vzdala už po jednom roce, na různých automobilových závodech se ale jako divačka objevovala ještě dlouho poté. Zemřela 5. ledna 1994 v nedožitých 94 letech.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče