Eliška Hašková Coolidge: I prohra pomůže k úspěchu

03. listopadu 2010, 02:47 - Dalibor Dostál
03. listopadu 2010, 02:47

Potkali jsme se v jedné z kaváren v pražské Pařížské ulici. Naproti mně se posadila elegantní žena, která je nazývána první dámou společenské etikety. Kdo by ale čekal upjatý rozhovor, spletl by se.

Foto: Jakub Stadler

Paní Eliška Hašková Coolidge mluvila otevřeně o svých úspěších i neúspěších. I z toho, co se nepovede, si prý lze vzít mnoho dobrého. A platí to i pro podnikání.

Dlouho jste byla v emigraci, kde jste zažila mnoho úspěchů. S čím jste se vracela do Čech?

Rozhlížela jsem se zde a ptala se sama sebe, čím bych tu mohla přispět. Bankéřem, jako byl můj tatínek nebo dědeček, nejsem. Nejsem ani byznysmen, protože většinu života jsem pracovala ve státní službě. Ale přece jsem se poznala s mnoha úspěšnými podnikateli. Chtěla jsem tu pomoci. Já jsem velice hrdá na Českou republiku. Žila jsem ve Spojených státech dost dlouho a viděla, jak malinké Česko a zdejší lidé velice ovlivnili každou oblast života v Americe.

Máme na co být hrdí a je doopravdy škoda, že se podle toho mnohdy nechováme. Rozhodovala jsem se, jak se k tomu postavit. Tak se stalo i to, že někteří lidé zde za mnou přišli s tím, že bych měla kandidovat do Senátu.

Jaká to pro vás byla zkušenost?

Potěšilo mě to, protože jsem se velmi přiblížila k lidem. Mohla jsem pozorovat, co lidé vlastně chtějí, z jakých věcí jsou zklamaní, co chtějí změnit. Byla jsem hodně v kontaktu s lidmi i v malých vesnicích. Snažila jsem se mít k lidem vztah, protože jinak nemohou získat pocit, že kandidátovi na nich skutečně záleží.

Do Senátu jste se nedostala, jak jste se s tím vyrovnala?

Beru to tak, že každý neúspěch je cestou k jinému úspěchu. To je moje motto. Musí se začít s málem a pak i to málo narůstá a stává se větším. Napřed jsem napsala knížku svých memoárů, to mě vedlo ke kandidatuře do Senátu. Tato zkušenost mě zase přivedla k mým současným aktivitám. Připravuji kurzy etikety, hodně času věnuji výuce etiky na vysokých školách, spolupracuji s nadací Plaváček, která pomáhá rozvíjet talent dětí z dětských domovů, a mám i další aktivity.

Téma: Ženy v byznysu

Jste v kontaktu s řadou českých podnikatelek. Jak si stojí české ženy v byznysu?

Jsem jejich velkou obdivovatelkou. I proto jsem se stala patronkou programu, který se jmenuje MUŽ, což znamená Manuál úspěšné ženy. Jeho zakladatelkou je Eva Čejková Vašková. Program, který jsme vymyslely, slouží jako motivace pro ženy z nejrůznějších regionů republiky, které se chtějí pustit samy do nějaké aktivity. Účastní se ho ženy, které jsou například starostkami malých obcí či měst, některé jsou v domácnosti a zkrátka chtějí něco organizovat. Konference jim mají pomoci, aby k tomu našli odvahu a motivaci.

Eliška Hašková Coolidge (69)
Narodila se v Praze. Její rodina patřila ke společenské elitě z bankovního prostředí. Otec Elišky se po komunistickém převratu v roce 1948 již nemohl vrátit do země. Po roce se i zbytku rodiny podařilo emigrovat. Do USA za otcem se Eliška ale dostala až v roce 1950. To už bez matky, protože rodiče se mezitím rozešli. Eliška Hašková Coolidge v USA vystudovala diplomacii na prestižní univerzitě, v Bílém domě pracovala 18 let jako asistentka pro pět prezidentů. Založila zde Kancelář prezidentských zpráv, jejímž úkolem je zajišťovat styk s veřejností. Poté pracovala devět let ve vysokých funkcích na americkém ministerstvu zahraničních věcí. Než se vrátila do Česka, zastávala funkci alternující delegátky v Organizaci amerických států. V 35 letech se provdala za významného amerického bankéře a o tři roky později se jim narodila dcera Alexandra. Po 20 letech se manželství rozpadlo. O svých osudech napsala knihu Pět amerických prezidentů, česká babička a já. Je nazývána první dámou společenské etikety. Její aktivity zahrnují organizování státních společenských akcí, poradenství či přednášky o společenské etiketě a protokolu, ale i práci v dobročinných nadacích. Hovoří pěti jazyky a střídavě žije v Česku a v USA.

S kým se tam účastnice mohou potkat? Například na poslední konferenci jsme měli ženu, kterou velmi obdivuji. Je to paní Sonia Slavtcheva, finanční ředitelka společnosti Home Credit. To je úžasná žena, která začala od nuly a dokázala veliké věci. Přitom zůstala při zemi. Peníze a moc nezničily její vnitřní život a vztah ke společnosti.

Pracovala jste 18 let v Bílém domě. Neměla jste to tam jako žena někdy těžké?

Musím říci, že nikdy jsem se nesetkala s hrubostí. A to se týká prezidentů, asistentů prezidentů, lidí v Bílém domě obecně, ale i lidí na ministerstvu zahraničních věcí. Nesetkala jsem se u sebe ani u jiných třeba s komentováním určité části těla ženy. Myslím si, že české ženy tomu někdy trochu pomáhají, když chodí moc vyzývavě oblečené do práce. Čím krásnější žena, tím víc si musí dávat pozor, aby důraz byl kladený na její mozek a ne na její tělo.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Dceru Alexandru. Jsem na ni strašně hrdá. Věřím že ona a její rodina dají nazpět společnosti to, co dostaly od své rodiny. To je pro mě to nejvzácnější. Sama jsem měla dětství dost rozházené, ale vždy jsem dítě chtěla a byla jsem přesvědčená, že i když máte sebedůležitější práci, lze dítěti věnovat kavalitní čas.

Jak jste zvládala pracovat v náročné funkci a současně pečovat o rodinu?

Měla jsem skvělou chůvu, která s námi byla 25 let. Dnes je jí skoro 90 let a je to úžasná žena. Ta vedla domácnost a já jsem měla čas sednout si k snídani s dcerou a třeba prodiskutovat, co se bude ten den dít. Můj manžel pracoval v New Yorku, já ve Washingtonu. I tak jsme pravidelně při těchto snídaních a večeřích mohli probrat, co bylo ve škole, či co já jsem prožila v práci. Dcera si brzy osvojila, že má svoji zodpovědnost.

Jak často v současné době jezdíte do USA?

Moc ne, pětkrát, šestkrát za rok. Samozřejmě jezdím za dcerou, mám ve Washingtonu ještě byt. Trávím tam ale ročně nanejvýš čtyři měsíce. Tady mám totiž hodně aktivit. Pro mě není žít zhýčkaný důchodový život. Potřebuji být akční a musím dělat něco, v čem vidím nějaké výsledky. Není můj styl ležet na pláži a užívat si. Nedovedu to.

Zabýváte se společenskou etiketou. Je osvojitelná i u lidí v dospělém věku?

V prvé řadě musí chtít, pak to chce sebekázeň a také pokoru. Musí umět uznat, že jim něco chybí a že jsou věci, které se penězi nedají koupit.

Překvapil vás příjemně někdo z našich politiků v tomto ohledu?

Musím uznat, že většina mě nepřekvapila. Mám jeden zážitek. Kdysi po mém školení na zámku Štiřín za mnou přišel Karel Schwarzenberg: Víte, Eliško, děláte to dobře, ale jednu věc děláte špatně. Bála jsem se, že jsem vysvětlila špatně, jak se váže kravata nebo něco takového. On mi řekl: Vy předpokládáte, že jsme západní Evropa, ale my jsme Východ. Tak jsem mu tehdy odpověděla: Víte, já jsem myslela, že jsme v Evropě, že dělení na sever, západ, východ nebo jih už nemá žádný význam! To je jen historka, ale je v tom moje přesvědčení - jsme Evropané a musíme se chovat, oblékat a jednat jako ti nejlepší Evropané a ne ti nejhorší.

Jste nazývána první dámou etikety. Posuzujete vzhled, oblékání a vystupování všech kolem sebe?

Nikoho kriticky nesoudím. Ano, všechno vnímám očima, ale spíše mě zajímá vnitřek člověka. Na základě vnějšího vzezření určitě nikoho nepodceňuji ohledně jeho schopností. To mě naučili rodiče. Etiketu představuji nikoli jako něco, co se naučíme a pak s tím strojeně vystupujeme. Etiketa je věc nitra, pochází ze srdce. Je to soubor pravidel, ale pokud nejsou pevně zakotvená v morálce a etice, tak nejsou moc platná.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče