Ekonomika pro mazlíčky

03. srpna 2007, 22:28 - Christopher Megerian
03. srpna 2007, 22:28

Američané utrácejí za své huňaté kamarády ohromujících 41 miliard dolarů ročně

Panují-li ještě nějaké pochybnosti o tom, zda se hýčkání domácích mazlíčků vymyká kontrole, měl by tuhle debatu jednou provždy uzavřít Neuticles, patentovaný implantát varlat, který se prodává za 919 dolarů. Cílem je, jak uvádí vynálezce Gregg A. Miller, „umožnit lidem, aby u svých zvířecích kamarádů obnovili přesnou anatomii“ po kastraci, a tím jim umožnili udržet si přirozené vzezření a hrdost. „Když jsem před třinácti lety začínal, lidé si mysleli, že jsem se zbláznil,“ vzpomíná podnikatel z města Oak Grove v Missouri. Od té doby však prodal přes 240 000 párů (z nichž některé byly implantovány i prérijním psům, vodním buvolům a opicím). „Kastrace budí hrůzu, ale díky Neuticles to vypadá, jakoby se nic nestalo.“ Nic, až na to, že tam, kde bývala přirozená část těla, visí napodobenina.
Američané vynakládají v současnosti na své zvířecí kamarády 41 miliard dolarů ročně – víc než činí hrubý domácí produkt téměř 64 zemí na světě. Podle Packaged Facts, společnosti z marylandského Rockvillu zabývající se spotřebitelským výzkumem, je to dvojnásobek částky, jež se za domácí mazlíčky vydávala před deseti lety, a očekává se, že v příštích dvou letech dosáhnou roční výdaje 52 miliard. Každoroční výlohy na nákup a krmení domácích mazlíčků a na péči o ně tudíž převyšují to, co Američané utrácejí za filmy (10,8 miliardy dolarů), hraní videoher (11,6 miliardy) a poslech nahrané hudby (10,6 miliardy) dohromady. „Lidé se už nespokojují s odměňováním svých domácích mazlíčků jako zvířat,“ prohlašuje Bob Vetere, prezident Amerického sdružení výrobců zboží pro domácí mazlíčky (APPMA), „chtějí své mazlíčky odměňovat jako lidi.“ To znamená hotely místo psích útulků, rovnátka na křivé zuby a zřasené psí plesové šaty. Majitelé domácích mazlíčků se stávají stále náročnějšími zákazníky, kteří se nespokojí s nestandardními výrobky, s fádním prostředím nebo fušerskou službou pro své miláčky. Ovšem vzrůstající objem a cena služeb, zvláště ve sféře zdravotní péče o zvířata, nastoluje etické otázky o tom, kam až by všechna láska měla zacházet.
Není tomu dávno, kdy slovní spojení „psí život“ znamenalo spaní pod širým nebem, snášení přírodních živlů, zažívání bolesti a sezení pod stolem v naději, že na podlaze přistanou nějaké zbytky. Dnešní pes je na tom mnohem lépe. APPMA hlásí, že 42 procent psů spí na stejné posteli jako jejich majitelé - proti 34 procentům v roce 1998. Jejich jídelníček odráží každou módu v lidské stravě – od ekologického masa z místních zdrojů a vegetariánských přesnídávek až po gurmánské lahůdky vylepšené řekněme glukosaminem, aby se odvrátilo nebezpečí ztuhnutí kloubů. Polovina majitelů psů tvrdí, že při nákupu automobilu zvažují pohodlí svého mazlíčka, a téměř třetina z nich kupuje dárky, když má jejich pes narozeniny. Richard G. Wolford, předseda a vrchní výkonný ředitel společnosti Del Monte Foods, dokonce odmítá používat slovo MAJITEL. „Každý, kdo má domácího mazlíčka, chápe, kdo vlastní koho,“ prohlašuje Wolford, jehož mají pod palcem dva Jack Russell teriéři. Podnikání jeho podniku v oboru domácích mazlíčků začalo od nuly a dosáhlo čtyřiceti procent celkových prodejů přes akvizice značek, jako jsou Meow Mix a Milk-Bone, v posledních pěti letech.
Zlepšující se postavení zvířátek odstartovalo nebývalou vlnu podnikání v odvětví, jež kdysi symbolizovaly jen plstěné myši a gumové míče. Dnes jsou k mání pokojové záchody za 430 dolarů, parfém za 30 dolarů za unci a trenčkoty za 225 dolarů určené výhradně pro čtyřnohé spotřebitele a jejich společníky s peněženkami. I ti, kteří se vyhýbají krejčovskému umění pro zvířata, stále ochotněji utrácejí tisíce za léky na depresi a fobie domácích mazlíčků, dále za psychoterapii, operace rakoviny s využitím špičkové technologie, kosmetické procedury a za péči na sklonku života. Podle APPMA byly v posledním roce podávány léky asi 77 procentům psů a 52 procentům koček, což znamenalo nárůst o přibližně 20 procentních bodů proti roku 1996. Možná že některé výdaje podněcují veterináři, pro které jsou takové služby lukrativnější než injekce nebo skončení života domácího mazlíčka, když dostane bolestivou nebo smrtelnou a nevyléčitelnou chorobu (viz Kdy je nechat odejít).

LEHCE VYDĚLANÉ PENÍZE Zvířecí společníci, kteří byli kdysi získáváni jako kumpáni pro děti, jsou dnes oblíbenější u opuštěných rodičů, svobodných kvalifikovaných pracovníků a párů, které oddalují založení rodiny. Tyto nesourodé demografické skupiny spojuje to, že mají nazbyt času a prostředků. Vzhledem k tomu, že více lidí pracuje z domova nebo žije odděleně od rodiny, domácí mazlíčci rovněž hrají větší roli při zmírňování izolace moderního života. Asi v 63 procentech amerických domácností neboli 71 milionech domů je alespoň jeden zvířecí kamarád v porovnání se 64 miliony před pouhými pěti lety. A věda začíná potvrzovat všechny ty vřelé city výzkumem, který dokládá hloubku pout mezi člověkem a zvířetem.
Člověk nemusí být vědec, aby přišel na to, že v tomto prostředí se dají vydělat peníze. Společnosti, počínaje firmami Procter & Gamble a Nestlé a konče módními značkami včetně Polo Ralph Lauren a tisíci malými podnikateli, slídí po nových příležitostech v sektoru domácích mazlíčků. Péče o přátele v domácnosti je po spotřební elektronice nejrychleji rostoucí kategorií v maloobchodě se zhruba šestiprocentním růstem ročně. V prvním pololetí loňského roku bylo uvedeno na trh více výrobků pro zvířecí parťáky než za celý rok 2005. A to se nezapočítávají způsoby, jakými jsou předělávány existující výrobky, aby navábily milovníky zvířat. Firma Del Monte nově pojala základní krmení, aby vypadalo více jako lidské občerstvení – od snídaňových pochoutek Snausages tvarem připomínající slaninu s vejci až po žebírka, která vypadají tak chutně, že Wolford musel zabránit televiznímu moderátorovi, aby si při vysílání nenacpal porci do úst. Dokonce i krmivo pro kočky Meow Mix se teď prodává v plastových pohárcích, a ne v plechovkách.
Typickým adresátem takových výrobků je milovník zvířat jako Graham Gemoets, dodavatel jídla v Houstonu, který zahrnuje přepychem svého milovaného Bradforda, křížence čivavy s jezevčíkem. „Je to můj nejlepší přítel a nejhýčkanější kamarád,“ uvádí Gemoets, jenž Bradfordovi neváhá pořídit například obojek a vodítko značky Hermès za 1200 dolarů ani perly značky Chanel za 500 dolarů. „Vím, že je to bláznivé, ale mám ho pět let, a kdyby se rozpočítalo, na kolik mě vyjde měsíčně, bude to jako účet za telefon.“
Díky takovým náruživým spotřebitelům rychle mizí kvalitativní rozdíl mezi dvounohými a čtyřnohými savci v odvětvích jako potravinářství, odívání, zdravotní péče a služby. Teď se soutěží o to, aby se zvířatům poskytovaly výrobky a služby těsněji modelované dle výrobků a služeb prodávaných lidem. Většina pozornosti světa byznysu s domácími mazlíčky se soustředí na 88 milionů amerických koček a 75 milionů amerických psů. Důvod je prostý. Jak vysvětluje Philip L. Francis, vrchní výkonný ředitel společnosti PetSmart, což je největší firma světě specializující se na zvířecí kumpány: „Člověk nemůže trénovat rybu nebo hřebelcovat hada.“
Společnost PetSmart, přední prodejce krmení pro mazlíčky, posunula poslání do oblasti pomoci spotřebitelům, aby z nich byli lepší „rodiče“. Francis stojí za zútulňováním všech 928 maloobchodních prodejen firmy a pořádá slavnosti pro zvířata a zároveň v obchodech uvádí na trh „hotely pro mazlíčky“ (zvířecí útulky) s modrými šindeli. Jsou v nich privátní apartmány s postelemi na vyvýšených plošinách a televizory vysílajícími pořady kanálu Animal Planet za 31 dolarů za noc, dále „kostěné kabiny“, kde zvířata mohou odpovídat na telefonáty svých majitelů, a porézní podlahy z oblázků, kde psi mohou čurat. Kočky dostanou akvária se živými rybami, aby se na ně mohly dívat v pokojíčcích, plus zvláštní soupravy na filtraci vzduchu, aby psi nešíleli z jejich pachů. Hotely spolu se službami, jako jsou péče o vzhled, cvičení a nemocnice přímo na místě, pomohly společnosti PetSmart rozšířit podnikání ve službách prakticky z ničeho v roce 2000 na 450 milionů dolarů neboli deset procent celkových prodejů v letošním roce. Majitele zvířecích kamarádů dnes nemotivuje ani tak cena jako spíše „emoce a zanícení“, tvrdí Francis, který spí na jedné posteli s manželkou a s jejich voříškem Méďou Béďou.
Jsou to tytéž prvotní impulzy, které jsou hnací silou světa módy. Mario DiFante, který loni v srpnu uspořádal v New Yorku první Týden módy pro mazlíčky, se domnívá, že psi a kočky mají v rodinné hierarchii vysoké postavení. Tvrdí: „Mnozí z nás považují mazlíčky za malé děti.“ To znamená, že chlupáčky oblékají do stále větší škály svetrů, pláštěnek, kožených bund a šatů. Pro Laru Alameddinovou, spoluzakladatelku firmy Little Lily, by lepším slovem mohl být výraz „nemluvňata“. Její čtyři roky stará společnost má čistý roční zisk milion dolarů z prodeje psích trepek, bikin, a dokonce i psích verzí šatů pro oscarové večery. Je oblíbená u majitelů psů, jako je Paris Hiltonová, která často nastrojuje svou čivavu Tinkerbell. „Bereme v úvahu smysl majitele pro styl,“ prohlašuje Alameddinová, „na našich šatech nejsou kosti.“
Výrobky pro miláčky ze živočišné říše jsou teď zaměřené tak, aby měli lidé pocit, že se ke svým drobečkům chovají mimořádně dobře – podobně jako výrobci hraček dlouho vedli rodiče k tomu, aby rozmazlovali děti. Kromě psích lázní existují nákladní vozy určené k pojízdné péči o vzhled zvířecích kamarádů, služby pedikúry, lidé, kteří se profesionálně věnují venčení psů, i masážní terapie pro zvířata. Cvičitelé typu Cesara Millana – kterého miliony lidí znají lépe jako Zaříkávače psů – zjišťují, že po jejich odborných znalostech je najednou větší poptávka. Vedle toho, že Millan má na kanálu National Geographic špičkový seriál, chlubí se i knižními bestsellery, DVD disky, sérií výrobků a slavným Psím psychologickým centrem v Los Angeles, které si velmi oblíbila hollywoodská klientela.
Vzrůstající ochota majitelů nešetřit na zvířatech učinila rychle se rozvíjející byznys z outsourcingu nevábných aspektů chovatelství. Přes 350 servisních agentur s názvy jako Doody Duty, Scoopy-Poo a Pooper Trooper vzniklo výhradně proto, aby zprostily majitele nutnosti dokonce i sbírat výkaly svých lásek na zahradě, a sbírají je za ně. Toto odvětví sběru hovínek, jehož roční nárůst se blíží 50 procentům, „se teď velmi upevňuje“, uvádí Jacob D'Aniello z agentury DoodyCalls, která má 20 servisních středisek po celých Spojených státech.
Je však málo oborů tohoto podnikání, kde byla zaznamenána taková diverzifikace a expanze jako u krmení pro domácí parťáky. Stejně jako u lidí i v této oblasti vzrůstá zájem o výživu, chuť, a dokonce i etické normy toho, co se dostává zvířatům do žaludku. Majitelé si při krmení mazlíčků často berou příklad z vlastních preferencí – pro vegetariánskou kuchyni, košer jídla, a dokonce i pro potravu z místních zdrojů. A když se objeví chyba, reakce je stejně výbušná, jako kdyby obětí byly děti. Spotřebitele rozzuřilo hromadné stažení krmení pro zvířata kontaminovaného melaninem, který zapříčinil otravu nebo onemocnění tisíců amerických koček a psů. Protože domácí mazlíčci jsou dnes tak ceněnými členy rodiny, „mělo to větší dopad, než by to mělo třeba před deseti lety“, míní Duane Ekedahl, prezident Institutu krmiv pro domácí zvířata (PFI). Vzhledem k tomu, že otázka stravy má v očích lidí větší emocionální náboj, majitelé mají větší sklon přistupovat emocionálně k tomu, co je na jídelníčku jejich němých kámošů. Svědčí o tom vzrůst toho, čemu jeden řídící pracovník z branže říká „zluxusnění“ stravy, protože je poptávka po typech masa vhodných pro lidskou spotřebu, po viditelných druzích zeleniny a po doplňcích stravy. Stalo se běžnou záležitostí sáhnout po psí nebo kočičí obdobě kečupu, jako je oblíbená „pikantní omáčka“ firmy Iams pro psy, která se prodává s příchutí selského kuřete, pikantní slaniny a rostbífu – což jsou druhy, jež jsou vlastnímu spotřebiteli pochopitelně lhostejné.

DŮKLADNĚ VETERINÁRNĚ PROVĚŘENO Exkluzivní potravinářské výrobky jsou snadným terčem pro kritiky benevolentních majitelů mazlíčků. Avšak daleko polemičtější otázkou je veterinární medicína, zvláště v době, kdy v USA probíhá naléhavá debata o humánní zdravotní péči. Američané utrácejí 9,8 miliardy dolarů ročně za veterinární služby, přičemž do toho nejsou započítány volně prodejné léky a další potřeby, které zvyšují výdaje o 9,9 miliardy dolarů.
Celkové tempo růstu základních veterinárních služeb činilo v posledním desetiletí zhruba deset procent ročně a škála nabízených služeb je každý měsíc propracovanější. Inflace v péči o zvířata je z velké části způsobena pokrokem v medicíně, který vede lidi k tomu, že důkladně zvažují všechno, počínaje zubními operacemi na záchranu zubů stárnoucích koček a konče operacemi rakoviny u králíků. „Došlo k vývoji celé profese,“ uvádí Tom Carpenter, prezident Americké asociace veterinárních nemocnic (AAHA), „kapesní mazlíčkové a zvířata, s nimiž by nikdo nešel ani k veterináři, teď absolvují pravidelné prohlídky.“
Suzanne Kramerová z Chicaga utratila téměř 380 dolarů za prohlídky u veterináře a za přípravky na léčbu tumoru svého křečka Biffyho, dokud loni nezemřel. „Někdo by mohl říct: 'Hm, vždyť je to jen křeček,' ale já jsem ho milovala,“ prohlašuje Kramerová. Barbara Miersová z Rochesteru ve státě New York rovněž šla s křečkem Jindrou, který patřil jejímu synovi, k veterináři a koupila mu na nádor antibiotika, přestože se blížil konec normální délky zvířecího života. Brzy po závěrečné léčbě křeček zemřel. Miersová v této záležitosti viděla paralely s lidským zdravím. Vyjadřuje se k tomu takto: „Copak se neposkytne zdravotní péče starým lidem, protože jsou staří?“
Není divu, že „pro naši profesi je to dobrá doba“, pochvaluje si Carpenter. Práce veterináře se stala rozmanitější, a tudíž výnosnější. Existují dokonce i specializovaní poradci, kteří pomáhají rodinám vyrovnat se s úmrtím milovaných zvířecích kamarádů. Nejenže je dnes v maloměstských laboratořích k dispozici špičková technologie, například magnetická rezonance, kde jedna prohlídka stojí kolem 1500 dolarů, ale proměnilo se i očekávání spotřebitelů v souvislosti se zdravotní péčí. Pro své mazlíčky chtějí tutéž nejkvalitnější péči, jakou chtějí pro sebe.
To vytváří trh pro nové výrobky, jako je lék Slentrol na psí obezitu od firmy Pfizer, jehož užívání stojí jeden až dva dolary denně. Základem nového léku Reconcile, který vyrábí společnost Eli Lilly proti „strachu psů z odloučení“, jsou aktivní látky Prozaku. Společnost Lilly nenavrhla pro reconcile maloobchodní cenu a veterináři mají široký prostor pro rozhodování, kolik si za něj účtovat. Celkové prodeje výrobků určených pro zdraví domácích mazlíčků vzrůstaly v posledních letech úhrnným ročním tempem 8,8 procenta, což je víc než dvojnásobek proti konci 90. let.
Není téměř pochyb, že péče o zvířata v kvalitě odpovídající péči o lidi pomohla zásadně prodloužit délku života domácích mazlíčků. Psi se dnes běžně dožívají dvanácti až čtrnácti let, což znamená velký skok v porovnání s průměrem před několika desetiletími. John Payne, dočasný vrchní výkonný ředitel řetězce zvířecích nemocnic Banfield, se rád chlubí, že jeho kocour Gizmo byl čilý až do smrti – zemřel loni v listopadu v pokročilém věku 23,5 roku! Přes 60 procent nových zákazníků tohoto řetězce, který má více než 600 provozoven po celých Spojených státech, zapisuje mazlíčky do programů dobrého zdraví. Jedním z důvodů je, že standardní pojištění domácích zvířátek často nezahrnuje preventivní péči. Ačkoli je pojištění zvířat pořád ještě v plenkách, protože jej uzavřelo jedno procento majitelů, počet klientů každým rokem vzrůstá dvojciferným tempem. Jamie Wardová uzavřela pojistný plán u Veterinary Pet Insurance (VPI), který představuje měsíční investice 25,77 dolaru, pro svého amerického staffordshirského teriéra Lokiho, ale zjistila, že nepokrývá nic ze dvou tisíc dolarů, jež vynaložila na léčbu poranění čéšky. (Pojišťovna VPI tvrdí, že dodržela podmínky smlouvy.)
Neustále obsáhlejší seznam léků a druhů léčby může představovat výdaje ve výši desítek tisíc dolarů, čímž pro majitele vzniká dilema. Stevu Zaneovi z Hobokenu ve státě New York se mírně sevřelo hrdlo, když jemu a jeho manželce Lily veterinář předložil odhad, že léčba selhání jater jejich kocoura Koogla přes Vánoce bude stát 3700 dolarů. „Podívali jsme se na sebe a řekli jsme si: 'No, je to člen rodiny,'“ vzpomíná Zane, grafický návrhář, který dosud splácí fakturu za vyléčení kocoura, „kdyby to bylo patnáct tisíc, myslím, že bychom asi museli říct ne.“
Antropomorfizace domácích zvířat rovněž vyvolala dojem, že mají lidské problémy, jako je strach z odloučení a deprese. Řada veterinářů sice tvrdí, že takové problémy jsou reálné, zvláště těsně poté, co zemře nějaký čtyřnohý kamarád psa nebo se feně odeberou štěňata, ale jiní uvádějí, že to prostě vytváří další příležitosti pro nové výrobky. Očekává se, že Američané letos vynaloží o 52 procent více na léky pro němé tváře, než kolik vydali před pěti lety. Výrobci léků tuto kategorii milují, protože v porovnání s lidskými léky je u ní menší riziko odpovědnosti, menší konkurence a menší tlak na předepisování generických léků, protože zvířata pojišťuje tak málo spotřebitelů. Přesto Dawn M. Boothová, profesorka klinické fyziologie a farmakologie na fakultě veterinární medicíny Auburnské univerzity, prohlašuje, že „vracení nákladů“ farmaceutických společností může trvat dlouho, protože lidé mohou nad drahou léčbou domácích mazlíčků ohrnovat nos.
Hodně pozornosti se věnuje rostoucímu problému zvířecí obezity. Odhaduje se, že až 40 procent psů trpí nadváhou nebo obezitou a podobně vysoké procento je to u koček díky benevolentním zvykům jejich majitelů. Pro žádné zvíře není ideálním životním stylem, když se mu celý den vnucují bonbony ze svatojánského chleba při procházkách ve sportovním kočárku (maloobchodní cena asi 210 dolarů). Lidé, kteří se přejídají nebo dostatečně necvičí, mají tendenci vnucovat svým mazlíčkům stejné chování, tvrdí veterináři, a vzrůstající sklon zahrnovat mazlíčky pochoutkami má dopad na jejich linii. Kromě toho, že to vytváří zájem o nové léky proti obezitě, podněcuje to i zájem o dietní krmení. Rovněž to vytvořilo trh pro procedury, jako jsou liposukce pro zvířata, která se stává běžnější ve městech typu Los Angeles, kde jsou sami majitelé zvyklí na plastické operace.
A pro některé milovníky mazlíčků není žádná léčebná procedura příliš extrémní. Plastičtí chirurgové nabízejí operace nosu, lifting očí a další kosmetické procedury, aby pomohli ztlumit určité psí rysy od povadlých očí až po mopslí čumáky. Populárnějšími se stávají zubní operace na záchranu zubů, rovnátka, a dokonce i korunky na odštípnuté zuby.
Někteří lidé by se mohli ptát, zda všechno tohle parádění a hýčkání domácích mazlíčků nepřipomíná bublinu, jež majitele přiměje, aby Fidovi řekli, aby si vzal tu svou zatracenou kost, jakmile v ekonomice dojde k obratu. Paola Freccerová nakonec přiznává, že když vyrůstala v Massachusetts, „mazlíčci byli mazlíčky, neoblékali se, nekrmili se zvláštním žrádlem, nebrali se na námluvy“. Avšak díky radám svého veterináře a tomu, co četla na internetu, by svou Lucy, křížence mopse a beagla, nekrmila ničím jiným než tím nejlepším včetně porcí pohoštění po dvou dolarech. A od chvíle, co Eric Olander zaplatil 500 dolarů za letenku, aby si odvezl zatoulaného křížence čau-čau z Atlanty domů do Los Angeles, je tento pes ústředním bodem jeho života. „Mluvím o něm jako o svém penzijním spoření s tlapkami,“ podotýká, „protože do něj jdou všechny moje peníze.“

Proč Punťu tolik rozmazlujeme Lidé od přírody milují psy. Anebo psi cvičí nás, abychom je milovali?

Když newyorská psycholožka Irene M. Deitchová brala svého boxera Kaya s sebou na psychologické porady, Kayo její klienty zdravil tím, že se stavěl na zadní nohy a s mlasknutím jim dával pusu na rty. Brzy se tento pes stal stejně ceněným zdrojem terapie jako sama Deitchová. Co mu dalo takovou léčivou moc? Zvířata nabízejí lidem „bezvýhradný pozitivní respekt“, vysvětluje Deitchová, dnes důchodkyně a emeritní profesorka na College of Staten Island, „bez ohledu na to, jak se cítíme, naši mazlíčci si nás vždycky budou vážit.“
Od té doby, co lidé před staletími domestikovali psy, vědci se snaží vysvětlit intenzivní lásku, kterou lidé cítí ke svým zvířatům. Někteří se domnívají, že naši mazlíčci prožívají stejné emoce jako my, takže se s nimi sbližujeme, jako kdyby to byli lidé. Na opačném pólu jsou ti, kteří tvrdí, že zvířata vycvičila nás, abychom jim byli oddáni. Avšak na jedné věci se shodnou všichni: čím větší odloučení je mezi námi navzájem z důvodu životních stylů vyznačujících se e-mailem, iPody a prací z domova, tím hlubší vazby se utvářejí mezi námi a našimi zvířátky.
Jádrem vztahu lásky mezi člověkem a zvířetem je dětský půvab domácích mazlíčků. Vezměte si psy. Soudě dle různých způsobů chování, jako je jejich schopnost rozumět asi tak 160 slovům a gestům, vědci určili, že dospělý pes se mentálně vyrovná - zhruba - dvouletému batoleti. Vzhledem k tomu, že lidé jsou pevně fixováni na to, aby pečovali o děti, tak automaticky pociťujeme sympatie k psům. Jenže psi nikdy nevyrostou ani nezpůsobují potíže nebo hoře jako děti. „Neexistují žádné podvody, žádné úskoky, žádné kritiky,“ prohlašuje James A. Serpell, šéf oddělení pro chování a interakce mezi lidmi a zvířaty na fakultě veterinárního lékařství Pensylvánské univerzity, „zvířata takové věci nedělají.“
Lidé považují takovou věrnost za neodolatelnou. Psi jsou potomci vlků. Ačkoli už nežijí v divočině, udržují si instinktivní potřebu pohybovat se ve smečce. Takže, jak tvrdí někteří experti, jsme se jejich novou smečkou stali my. Proto psi naříkají, když odcházíme do práce, čímž v nás vzbuzují pocit viny, potom vrtí ohonem a slintají po nás, když vejdeme do dveří. „Odešli jste od smečky, a když se vrátíte, dávají najevo: 'Díky bohu, že jste zpátky,'“ uvádí Jeffrey M. Masson, autor několika knih o chování zvířat.
Skeptikové tvrdí, že mazlíčci jsou fakticky jen mistrní podfukáři a my jejich nešťastné oběti. Poukazují na rostoucí haldy důkazů, že si vlci připravili půdu pro domestikaci, jakmile lidé začali zakládat osady a vyhazovat zbytky jídla. Studie naznačují, že čím více se vlci přibližovali k lidem, aby získávali zdarma potravu ze smetiště, tím více krotli. Někteří vědci se domnívají, že ještě dnes s námi psi manipulují, abychom si mysleli, že nás milují, takže ten cit opětujeme a krmíme je. Tito morousové tvrdí, že jestliže Buster pláče, když jeho pán odchází, není to proto, že je smutný z jeho odchodu, ale proto, že jej trápí, že se právě zavřely dveře za jeho chlebodárcem.
Přestože většina odborníků na zvířata chlebodárcovskou teorii odmítá, existuje všeobecná shoda, že lidé promítají do domácích mazlíčků své vlastní emoce. To se často děje, když pes roztrhá gauč a jeho majitel mu dá antidepresiva, aby vyléčil jeho strach z odloučení. „Nad touto láskou ztrácíme racionální nadhled,“ míní Jon Katz, jenž napsal několik knih o svých zážitcích při vedení ovčí farmy, naposledy Dog Days (Psí dny), kde vystupuje jeho borderkólie Rose. Katzovi fanouškové poznamenávají, že Rose by bez něj byla ztracena. Avšak ten důvěrně říká své manželce, že kdyby se s ním něco stalo, měla by jen přehodit Rose přes plot sousední ovčí farmy a pes by byl naprosto šťastný. „Zvířata neprovádějí volby,“ argumentuje Katz, „reagují na situace, kdy se o ně pečuje.“

Kdy je nechat odejít Znamenají radikální zásahy přínos pro mazlíčky? Stejně jako u lidí i u zvířat vyvstávají nejobtížnější a nejdražší problémy zdravotní péče, když se blíží konec života. Než aby se rozhodovali pro eutanazii, kdysi považovanou za ten nejhumánnější způsob, jak zbavit domácí miláčky jejich trápení, čím dál více majitelů volí léky proti bolestem, chemoterapii, výživové trubice, rozsáhlé operační zákroky, a dokonce i hospicovou péči. „Veterinářům dříve vyhovovala praktická péče o zvířata, ale dnes uznávají, že mazlíčci jsou opravdu zvláštními společníky,“ prohlašuje Alice Villalobosová, odbornice na zvířecí onkologii a zakladatelka kliniky Pawspice, která se specializuje na poskytování paliativních služeb na sklonku života, „lidé si skutečně váží existence mazlíčků a chtějí, aby jejich poslední měsíce byly příjemné.“
Náklady na péči mohou během posledních měsíců rychle narůstat. Michael Tam ze Seattlu přiznává, že utratil tisíce za léčbu rakoviny u své sedmnáctileté kočky Cleo, protože „prostě jsem nebyl připraven na to, abych ji nechal odejít“. Mari-Lou Powellová z Bramptonu v kanadském Ontariu si za 2000 dolarů koupila Spudse, čtyřměsíčního bulteriéra, jenomže zjistila, že pes má nemocné ledviny. Protože na něho byla příliš fixována, aby se snažila o refundaci, použila své důchodové spoření na zaplacení přes 7000 dolarů za léky a na další výdaje, než se nakonec rozhodla Spudsův život skončit. A přiznává: „Nic z toho bych neměnila.“ Žádný z veterinářů, kteří ošetřovali smrtelně nemocné štěně, nikdy nenaznačil, že by bylo laskavější nechat ho umřít. Když to udělala ona, „všichni plakali také“, jak sama uvádí.
Promítání lidských potřeb do domácích kumpánů v záležitostech oblékání nebo terapie je jedna věc. Prodlužování jejich života pomocí rozsáhlých chirurgických zákroků a léků je věc druhá. Arthur Caplan, ředitel Centra pro bioetiku na Pensylvánské univerzitě, zastává názor, že u domácích mazlíčků by neměly být prováděny mimořádné zásahy, jež majitelům zachovají jejich zvířecího společníka o několik měsíců déle. „To, co mně dělá starosti, je schopnost veterinářů přimět lidi, aby se vyhnuli pocitu viny tím, že utratí spoustu peněz za marginální přínosy,“ podotýká Caplan. Odmítá analogie se starými lidmi se smrtelnými a nevyléčitelnými chorobami. „Babička může být schopna sebereflexe a užít si narozeniny. Kočka jen trpí,“ konstatuje. A říká: „Jsou to přece zvířata. Nejsou morálním ekvivalentem dětí.“
I ti lidé, kteří zasvětili život zvířatům, tvrdí, že by takovéto druhy léčby měly být používány uvážlivě. „Prodloužení života nemusí vždycky být v nejlepším zájmu zvířete,“ poznamenává Roger Mahr, prezident Asociace amerických veterinárních lékařů (AVMA). Jestliže zvíře trpí, jestliže už nemá radost z toho, že je psem nebo kočkou (či dokonce křečkem nebo králíkem), možná nastal čas nechat ho odejít. Daphna Nachminovitchová z vedení organizace Lidé pro etické zacházení se zvířaty (People for the Ethical Treatment of Animals – PETA) uvádí: „Spousta dobrých lidí v současnosti nechává domácí mazlíčky podstupovat procedury, které zvířeti působí jen víc bolesti.“ Tím, kdo má lepší pocity, přestože je chudší, bývá majitel.

Diane Brady. BusinessWeek

Copyrighted 2007 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče