Ekonomie nelže

27. dubna 2010, 14:53 - Pavel Kohout
27. dubna 2010, 14:53

Během dvaceti let dostaly správné hospodářské politiky z chudoby osm set miliónů lidí

Domníváte se, že je ekonomie zbytečná? Myslíte si, že ekonomové zklamali, protože nedokázali předpovědět finanční krizi, a měli by tedy „jít k lopatě“? Máte pocit, že všechno je špatně a že vědecký obor ekonomie by se měl vrátit na stromy a začít znovu? Popřípadě být bez náhrady zrušen?

Skeptická reakce

Pokud vás někdy něco takového napadlo, přečtěte si knihu Economics Does Not Lie: A Defense Of The Free Market In A Time Of Crisis (Ekonomie nelže. Obrana volného trhu v době krize) od francouzského ekonoma Guy Sormana. Pokud to učiníte, podobné hloupé myšlenky vás opustí. Dokážete-li změnit názor, pokud zjistíte, že je chybný.
Finanční krize a následná globální hospodářská recese musely mít dopad na ekonomické myšlení a až budoucnost ukáže jeho skutečný rozměr. Obrovská skepse vůči ekonomii jako vědeckému oboru však byla první reakcí. Jak to, že ekonomové nic nepředvídali? Od čeho vlastně jsou? „Ekonomie je věda, jež má rozlišit mezi dobrými a špatnými politikami,“ tvrdí Sorman hned v první větě předmluvy. A dodává: „Pod tlakem veřejného mínění a mediální hysterie mají političtí lídři sklon jednat jako neználkové. Postupovat však, jako by ekonomie nebyla vědou, je receptem na katastrofu. Během 20. století zničily špatné hospodářské politiky některé národy a měly na svědomí víc obětí než epidemie.“ Jako důkaz uvádí ruskou a čínskou kolektivizaci.

Důležitý úkol

Zajímavější je však dle Sormana Indie, v níž v letech 1949 až 1991 byrokratický režim zmrazil vývoj. Za její bídu mohou především indické úřady a politické vedení: „Klíčová odvětví – průmysl, energetika a doprava – byly znárodněny a řízeny dle sovětské vzoru. Výroba byla drahá a zaostalá, ale národní. Západ obdivoval Nehrúa a jeho povýšeneckou a pokryteckou dceru Indíru Gándhíovou, ale v Indii byli hodnoceni i záporně. Socialistická Indie unikla nejhoršímu jen proto, že její vůdci neznárodnili pozemky.“
Na rozdíl od tohoto fiaska „správné hospodářské politiky během posledních dvaceti let dostaly z chudoby osm set milionů lidí – zejména v Indii po roce 1991 a v Číně. Civilizacím, jež se dříve považovaly za stagnující – Japonsko, Jižní Korea, Turecko – správné ekonomické strategie přinesly prosperitu.“ A Sorman dále tvrdí, že během posledních deseti let racionální hospodářské politiky výrazně zmírnily chudobu ve třinácti afrických státech, že neexistují civilizace apriori odsouzené k chudobě a nerostné bohatství není nutnou podmínkou prosperity.
K překonání bídy jsou třeba jen správná ekonomická rozhodnutí. Ekonomové nejsou od toho, aby si hráli na „hospodářské meteorology“. Jejich úkol je mnohem důležitější než se pokoušet uhádnout růst HDP v příštím čtvrtletí. Mají informovat politiky i voliče, která hospodářská rozhodnutí jsou správná a která povedou ke stagnaci, problémům, nebo dokonce ke katastrofám. „Ekonomové dokáží předpovědět,“ domnívá se Sorman, „že špatná politika povede ke katastrofě.“

Socialismus a kapitalismus

Sorman rozeznává jen dva ekonomické systémy. Socialismus, v němž je vlastnictví státní, konkurence potlačená a produkce plánovaná. A tržní systém, ve kterém vládne spontánní řád. V souladu s maďarským ekonomem Jánosem Kornaiem nepřipouští možnost třetí cesty. Otázka, který z obou systémů je, či není životaschopný, je mimo diskusi. Znamená to, že ekonomie již vše vyřešila a zná univerzální odpověď? Nikoli. Především proto, že volný trh nebyl nikde dosud plně uskutečněn, neboť má mnoho nepřátel – od utopistů přes lobbisty až po ekonomickou nevzdělanost nejen populace, ale i zákonodárců. Druhým důvodem je, že na mnoho otázek nelze jednoduše odpovědět. Je ekonomicky výhodné kácet amazonské pralesy a namísto nich pěstovat sóju? Ano, odpoví podnikatel, v žádném případě ekolog. Za daných znalostí nelze rozhodnout, krčí rameny ekonom.
Nedokládá však růst Číny možnost třetí cesty? Dle ekonomických kriterií přijala čínská komunistická strana kapitalismus, a nikoli třetí cestu: „Západní perspektivu zkreslila rétorika, jež je marxistická, ale vztahuje se k realitě, která již marxistickou není.“ Čínští komunisté sice stále drží moc, ale řídí kapitalistickou ekonomiku. Sorman upozorňuje, že kapitalismus může fungovat v různých politických režimech včetně diktatur, socialismus však pouze v tyranii. Neexistuje žádný krátkodobý vztah kapitalismu a demokracie: „Z dlouhodobého hlediska kapitalismus směřuje k demokracii, ale kauzalita není ani jistá ani automatická.“

Čína

Sorman věnuje Číně velkou pozornost. Uznává úspěchy čínského kapitalismu, ale krotí naivní nadšení mnoha povrchních pozorovatelů: „Příčina úspěchu Číny není žádným zázrakem, protože funguje jako zdatný montér. Výrobek s označením made in China bývá málokdy v Číně vymyšlen.“ Montáž vyspělých produktů vyžaduje spolehlivou pracovní sílu, ale nepromění Čínu v technologickou velmoc: „Všudypřítomný iPod perfektně ilustruje čínskou roli v mezinárodní dělbě práce. Z průměrné maloobchodní ceny iPodu na světových trzích 150 dolarů činí čínský příspěvek jen čtyři na montáž a balení.“
Sorman také upozorňuje, že zhruba třetina čínské exportní produkce vzniká v továrnách vlastněných zahraničním kapitálem. Obrovský obchodní přebytek není úspěchem Číny, ale globálního kapitalismu, který také inkasuje většinu ziskových marží. Navzdory tomu jde ve srovnání s hladomorem v temné době Mao Ce-tunga o obrovský pokrok a o podstatné zlepšení životní úrovně Číňanů. Je paradoxní, že za to vyjadřují vděčnost komunistické straně, která v letech 1949 až 1979 Čínu totálně zbídačila. A zahraniční pozorovatelé bývají často ještě servilnější.

Poučení z chyb

Čínští komunisté se však poučili z chyb a zhruba od začátku osmdesátých let kapitalismus tolerují a dokonce podporují. Pro jeho fungování je důležitý pořádek, který nekompromisně udržují. „Legislativa podporuje vykořisťování – rolníci nemají stejná práva jako městská populace. Jejich původ označený v dokladech totožnosti (hukou) jim diktuje osud a činí je naprosto závislými na zaměstnavateli. Zakazuje jim najít si bydlení ve městě bez povolení, zajistit si lékařskou péči a posílat děti do školy,“ tvrdí Sorman.
Systém hukou – vnitřní apartheid – pochází z feudalismu. Byl sice částečně uvolněn, ale nadále slouží jako nástroj k udržování nízkých mezd. Kombinace nevolnického systému registrace obyvatel, komunistické tvrdé ruky a kapitalistického trhu je účinná z hlediska masové výroby založené na levné pracovní síle. „Velikost čínské levné pracovní síly zpomaluje pokrok ve znalostní ekonomice. Současná recese odhalila křehkost čínského modelu,“ konstatuje Sorman.

Známé důsledky

Sorman zkoumá kromě Indie a Číny i ekonomiky západní Evropy, USA, Turecka, Jižní Koreje, v níž působil jako poradce prezidenta, a Japonska. A jednu kapitolu věnuje soupeření Evropy a USA. Na konci druhé světové války dosahovala západní Evropa jen 42 procent hospodářské výkonnosti USA. Na začátku osmdesátých let se však Evropané dostali na 80 procent: „Evropský model byl tehdy považován za příkladný kvůli produktivitě a sociální kohezi, kdežto americký postupoval od krize ke krizi a sužovaly jej sociální problémy. Po dosažení 80 procent americké výkonnosti však spadli Evropané na 70 jako v sedmdesátých letech.“ Evropané celkově nezchudli. Stále si žijí dobře, ale stagnují, což jim zatím příliš nevadí. A za finanční krize v roce 2008 navíc začali být vůči USA ještě skeptičtější. Proč však ztratili dřívější hospodářskou dynamiku?
Ekonom Alberto Alesina z Harvardovy univerzity pro to má vysvětlení: „Náklady na práci včetně daní jsou v Evropě vyšší než v USA, a proto automatizace zajímá evropské podniky víc než americké. Proto je v ní menší odvětví služeb. Evropa je více automatizovaná a v jistém smyslu i modernější, ale nezaměstnanost nekvalifikované pracovní síly je endemická.“ Evropa podporuje investice do výrobního vybavení prostřednictvím extrémně zrychlených odpisů, náklady na pracovní sílu jsou však zatíženy vysokými daněmi a odvody. To postihuje nejen nekvalifikované pracovníky, protože jejich práci snáze a levněji nahradí automatizace, ale i vysoce kvalifikované. Ti jsou klíčoví pro znalostní ekonomiku, která inovace nepoužívá, ale vymýšlí a vyvíjí. Evropská znalostní ekonomika zaostává, a proto se ekonomický náskok USA stále zvyšuje.
Sormanova kniha by se měla stát povinnou četbou pro české politiky a zákonodárce. Inteligentní čtenář-neekonom si z ní může odnést poznatek, že existuje vědecký obor ekonomie, který umožňuje lidem vyvarovat se mnoha nákladných chyb. Platí obecně a jeho poučky lze aplikovat na celém světě s podobnými výsledky. Anebo je ignorovat. Důsledky jsou známé.

Box:
ECONOMICS DOES NOT LIE: A DEFENSE OF THE FREE MARKET IN A TIME OF CRISIS
(Ekonomie nelže. Obrana volného trhu v době krize)
AUTOR
Guy Sorman
VYDAL
Encounter Books New York – Londýn 2009
ROZSAH
336 stran

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče