Ekonomická slepota

13. července 2010, 12:03 - Josef Šíma
13. července 2010, 12:03

Hospodářství

Podtitul: Jen na odpolitizovaných trzích se neplýtvá

Cesta k bohatství je představována strastiplným úsilím zabránit plýtvání. V malých společnostech, například v rodinách, se lze plýtvání vyhnout rozvážnými nákupy, pečlivým investováním a náležitou péčí o vlastněná aktiva. Velmi dobře totiž rozumíme tomu, co děláme – známe své bližní, jejich zájmy i potřeby, stejně jako zdroje, jež máme k uspokojení těchto potřeb k dispozici. Chyby jsou snadno a rychle rozpoznatelné, a tudíž existuje silná motivace k jejich nápravě a především k jejich neopakování. Rodinná ekonomika na základě těchto přímých znalostí může bez problémů fungovat. Jakmile však překročíme hranice rodiny, svět začíná fungovat jinak. V čem je rozdíl?

Ceny jako oči Ve velké společnosti, v národní či globalizované ekonomice nevíme přesně, pro koho vyrábíme, ani nemáme přesnou představu o dostupnosti zdrojů, jež k produkci potřebujeme. Základní problém však zůstává i zde nezměněn. Je nutné vyhnout se plýtvání, tedy s co nejmenším množstvím vstupů dosáhnout maximálního uspokojení (spotřebitelů). Jak se ale pozná, kdy naše činnost představuje plýtvání, a kdy jde naopak o skvěle odvedenou práci, když přímou znalost o světě nemáme a ani mít nemůžeme? Ekonomové nabízejí jednoduchou odpověď. Zajistit koordinaci v komplexních velkých společnostech lze pouze na základě nepřímé znalosti o hodnotě vstupů a výstupů naší činnosti, a tu nám mohou dodat ceny. Konkurenční prostředí vygeneruje ceny na vstupu naší výroby (což nás bude informovat o vzácnosti zdrojů), konkurenční prostředí na výstupu dá vzniknout cenám výstupů (což nám poskytne informaci o užitečnosti našich produktů pro ostatní). Ceny nám zkrátka umožní vidět ekonomický svět okolo nás – úspěšnému podnikateli ve formě zisku „oznámí“, že zvolil dobrý způsob vyhýbání se plýtvání; podnikatele ve ztrátě nutí k tomu, aby změnil to, co dělá, protože jeho současná činnost přetváří hodnotné věci v produkty mající hodnotu nižší.

Sektorové plánování Dopady ignorování poznatku o koordinačních schopnostech cen jsme poznali v dobách reálného socialismu. Jeho ekonomická slepota by způsobovala masivní plýtvání, i kdyby v pozicích centrálních plánovačů byli lidé dobří a vzdělaní. Dnes je bráno téměř jako samozřejmost, že ceny jsou nutným základem našeho tržního hospodářství. Přesto není argument koordinace na základě cen pouhou kapitolou do učebnic historie. Dnes máme sice mnohdy formálně „ceny“ – číselné ukazatele – za něž se směňuje, avšak tyto kvantitativní ukazatele v žádném případě našima opravdovýma očima nejsou. Nezprostředkovávají nám totiž informaci o vzácnosti zdrojů ani preferencích spotřebitelů; říká se jim mnohdy ceny, ale jsou to administrativní – politická či byrokratická – rozhodnutí. Zasedne-li bankovní rada a vyhlásí-li aktuální úrokové míry, je to takový případ. Rozhodne-li vláda o placení u lékaře nebo dohodnou-li se strany koalice na výši školného, je to totéž.

Administrativní poplatek Úlohou ceny není danou věc zatížit platbou, ale poskytnout informaci. A tu může obsahovat pouze v případě, že se na jejím vzniku podílejí kupující a prodávající, kteří mohou říci „ano“ i „ne“; tedy není administrativní, nýbrž konkurenční. Tento argument nestojí na jakési posedlosti trhem, ale hlubokém pochopení problému koordinace komplexních systémů – nutnosti neplýtvat; uvědomění si, že například cenu a kvalitu služeb dnešních restaurací nemáme proto, že by někdo z ústředí rozhodl, jaká je maximální politicky přípustná a sociálně ohleduplná cena obědu státního podniku Restaurace a jídelny. Kvalitu zde máme proto, že poskytování veledůležitých služeb stravování byla odpolitizována. Místo jednoho státního molochu máme tisíce konkurujících si podnikatelů – dochází tudíž k experimentování ve prospěch spotřebitele, který dnes a denně říká „ne“ a vykazuje některé z podnikatelů, kteří svět vidí skrze ceny, z trhu. Naproti tomu například při poskytování též veledůležitých služeb vzdělávacích zůstane silné sektorové plánování i po zavedení dnes tak diskutovaného školného na veřejných vysokých školách. Nikdo se totiž prozatím nechystá toto odvětví odpolitizovat. Školné v takovém systému není cenou (nositelkou informací), ale obyčejným administrativním poplatkem (daní) za přístup do státních škol. A jelikož není výsledkem konkurence, k řešení problému plýtvání v tomto sektoru nikterak zásadně nepřispěje. Ekonomická slepota bude totiž nutně přetrvávat, a to navzdory poctivé snaze školských reformátorů.

Graf: Bohatstvím ke svobodě Pozitivní vztah mezi HDP na obyvatele a svobodou tvořit ceny Země; Svoboda tvořit ceny (10 = maximální svoboda dle Indexu ekonomické svobody); HDP na obyvatele v USD Rakousko; 9; 39 774 Brazílie; 7; 5 526 ČR; 8; 14 233 Egypt; 4; 1477 Německo; 7; 35 893 Chile; 10; 8 215 Čína; 2; 2 163 Japonsko; 5; 35 060 Nový Zéland; 9; 25 514 Rusko; 1; 6 521 Singapur; 8; 30 412 Slovensko; 3; 10 651 Velká Británie; 6; 38 815 USA; 6; 43 363 Zimbabwe; 0; 33 Pramen: Economic Freedom of the World: 2009 Annual Report, ERS International Macroeconomic Data Set

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče