Ekologizace a humanizace konzumu

24. června 2009, 16:20 - Vladimír Špidla
24. června 2009, 16:20

Jedním z politických úkolů bude za civilizačně obtížného přechodu soudržnost společnosti

Perex: Ekonomové, sociologové, filozofové a politici, kteří zkoumají příčiny současné ekonomické krize, se prakticky rozdělili do dvou táborů. Přitom nelze tvrdit, že jde o spor mezi pravicí a levicí, kapitalismem a komunismem. Jedni říkají, že příčinou krize byla ztráta důvěry a nedostatek regulace finančních trhů. Druzí tvrdí, že je vyústěním neustálého tlaku na růst firem a spotřeby obyvatel. První se domnívají, že zavedeme-li přísnou regulaci a obnovíme-li důvěru, krize skončí a nastane opět trvalý ekonomický růst. Druzí naopak mají za to, že globální ekonomika musí opustit cestu trvalého růstu konzumu a namísto toho by měl nastoupit jistý zelený „new deal“, o němž již zhruba 30 let hovoří různí ochránci přírody a životního prostředí. Tato alternativa preferuje model, který šetří přírodu a její – zejména – energetické zdroje. Bývalý český premiér a současný eurokomisař Vladimír Špidla napsal pro týdeník EURO článek o důvodech krize a o možných východiscích z ní. Nejde o oficiální stanovisko Evropské komise, ale o osobní zamyšlení zkušeného českého a zároveň evropského politika.

Současná krize, která je svým rozsahem velmi neobvyklá, klade naší generaci mnoho otázek. Nalezení uznávaných odpovědí bude nepochybně ještě vyžadovat velkou analytickou práci. I současné pokusy o rozbor však mají smysl. Už jen proto, že rozsah krize nás nutí reagovat. Správné pochopení podstaty jevu totiž může pomoci při volbě nástrojů a vhodné strategie.
Přirozeně že má krize i finanční důvody. Lze je jen těžko podceňovat. Pokud ji chceme zvládnout a ekonomiku dlouhodobě stabilizovat, musíme se finančními prvky krize zabývat a jednat velmi aktivně. Finanční krize však má své příčiny. Nespadla z nebe. Byla pouhým prvním projevem hlubších procesů.
Současná krize se často srovnává s krizí v letech 1929 až 1932. Existuje pro to mnoho důvodů. Nejčastějšími z nich jsou rozsah a hloubka. Taková srovnání mohou přinést mnoho poznatků – navzdory metodickým problémům, které se vynoří vždy, pracujeme-li s analogiemi. Jak svého času konstatoval John Carr, jeden z klasiků historické metodologie, na adresu používání analogie: „Velryba není ryba, i když se jí značně podobá.“ Přesto se vydejme touto riskantní cestou.

Zhroucení pseudologiky

Krize roku 1929 i ta současná narazily na jistou saturaci poptávky. Společnost oné doby, sociálně ostře rozdělená, neměla již kapacitu pokračovat v dalším růstu konzumu – chudí z důvodu své chudoby a bohatí z důvodu reálné saturace. Důsledkem bylo přehřátí ekonomiky, jednoduše řečeno nadprodukce. Tuto nadprodukci i tehdy zastírala spekulativní bublina. Čteme-li dobové burzovní zprávy, překvapí nás, jak se podobají současným. Také v roce 1929 ztratily finanční trhy jakoukoli racionalitu. Nikdo nedokázal správně ocenit hodnotu akcií a finančních produktů obecně. Vše se řídilo zdánlivě racionálním předpokladem, že následujícího dne trh určitě poroste. Nikdo nepracoval s reálnou hodnotou operací, hrálo se gigantické kasino.
Jednoho krásného dne se tato pseudologika zhroutila. Nikdo v tom okamžiku vlastně neznal hodnotu svých cenných papírů. Je-li ještě solidní, nebo nulová. Je příznačné, že součástí tehdejší atmosféry bylo i zhroucení trhu s nemovitostmi, které těsně předcházelo. Typickým příkladem, jenž se v této souvislosti často studuje, je trh s nemovitostmi na Floridě.
V případě srovnávání obou krizí je třeba zmínit další zajímavou okolnost. Ekonomika oné doby nebyla příliš vzdálená první světové válce. Byla do jisté míry ve stavu demobilizace. V obecném smyslu je charakteristickým rysem demobilizace oslabení veřejné poptávky určené pro válku a její nahrazení soukromou spotřebou závislou na kupní síle obyvatel. Tuto demobilizaci se nepodařilo zvládnout. Ani ve smyslu sociálním. Vykořenění veteráni oné doby byli dobrým politickým prostředím pro autoritativní politické koncepce. Krize třicátých let plně rozvinula osudovou dynamiku finanční krize, krize reálné ekonomiky, sociální krize a obecné politické krize.

Biofilní a nekrofilní varianta

Odpověď tehdejší společnosti byla založena na novém posílení veřejné poptávky. Biofilní variantou tohoto přístupu byl Nový úděl (New Deal) Franklina D. Roosevelta, míněný jako skutečně nový začátek, respektive nové rozdání karet. Jeho charakteristickým rysem byly rozsáhlé veřejné práce a rozvoj systémů sociálního zabezpečení. V zásadě proto lze konstatovat, že se v USA stala hledanou odpovědí koncepce sociálního státu. Různé prvky systémů sociální ochrany již v moderních společnostech určitě existovaly. V této souvislosti nelze například zapomenout na kancléře Bismarcka. New Deal však byl prvním důsledným uplatněním tohoto přístupu v rámci ucelené politické koncepce. Podstatou je mimo jiné přerozdělení hrubého domácího produktu prostřednictvím systémů sociální ochrany a zvýšení konzumu širokých vrstev obyvatel.
Nekrofilní variantou byl militarismus. Na jeho konci byla válka, která zasáhla celý svět včetně USA. Nevíme tudíž, jak by se New Deal svou přirozenou dynamikou vyvíjel. V ekonomickém smyslu válka opět znamenala silný průnik veřejné moci do ekonomiky. Produkční schopnost se zaměřila na válku, nikoli na trh. Ve válce nerozhoduje ekonomická racionalita, nýbrž její vlastní metalogika. Cílem není vydělat, ale zvítězit. Letadla, munice, letadlové lodě, tanky a podobně nejsou produkovány pro trh. Miliony mužů se nemobilizují pro práci, nýbrž pro boj. Trh není měřítkem.

Zlatý věk

Poválečná rekonstrukce a studená válka zachovaly určitou míru militarizace. Demobilizace v plném smyslu se neuskutečnila. Paralelně s tím se v Evropě důsledně rozvinula myšlenka sociálního státu, jejíž první společenskou aplikací byl New Deal. A evropský sociální stát, stejně jako New Deal zásadně změnily rozsah a strukturu konzumu. Tím vznikla poválečná stabilita a prosperita – epocha často vnímaná jako zlatý věk. Pokrok byl hmatatelný a každá generace mohla předpokládat, že se bude mít lépe. Pád železné opony v zásadě ukončil epochu, jež začala ve třicátých letech, možná již v roce 1914. Ale určitě teprve v roce 1989 fakticky skončila druhá světová válka.
Naše společnost se obdobně jako ta ve třicátých letech nachází v jisté formě demobilizace, již charakterizuje hledání nové rovnováhy mezi soukromým a veřejným v ekonomice. Neoliberalismus naší doby vytvořil falešnou představu, že ekonomika je samoregulativní autonomní systém, který nepotřebuje žádnou vnější regulaci veřejnou mocí. Navíc podstatnou linii této konstrukce tvořila představa, že lidské hodnoty jsou pouze vedlejším produktem zisku. Odtud silná tendence ke komodifikaci veškerých aspektů lidského života, penzí, zdravotnictví a tak dále.

Saturace

Nacházíme se podobně jako ve třicátých letech v určitém stavu saturace konzumace. Sociální stát se podílel na masivním rozvoji konzumu. Zdá se však, že se v současné době ocitáme na hranici dané možnostmi individuálního konzumu. Snaha o její rozšíření vedla k tvorbě nových sofistikovaných finančních produktů – natolik komplikovaných, že se vzpíraly a vzpírají jakémukoli racionálnímu rozhodnutí. V daném okamžiku při složitosti produktů a rychlosti transakcí neexistuje šance produkty správně hodnotit. Opět jsme v situaci, kdy zůstává jediná logika – naděje, že cena poroste. V době počítačů rozhodují vteřiny a minuty. Ekonomika finančních trhů tím opět vstoupila do kasina. A právě snaha překročit dané hranice pomocí sofistikovaných produktů a marketingu vedla k finanční bublině. Tato bublina tedy byla důsledkem, nikoli příčinou.
V moderní společnosti saturace potřeb stanovuje hranice konzumu. Nutnost a ochota lidí konzumovat mají přirozené hranice. Jako dobrý příklad může posloužit automobil. Málokdo si koupí třetí auto, pokud již má dvě. V takovém okamžiku se dostáváme do stavu saturace. Růst prostřednictvím růstu konzumu se zastavuje. Západní společnost se ve smyslu tradičního konzumu blíži situaci saturace a v některých oblastech již této hranice dosáhla. Co s tím? Jak dlouhodobě obnovit růstovou trajektorii?

Čtyři oblasti

Zdá se, že je namístě rozšířit prostor veřejného konzumu. To znamená posílit v produkci neekonomické aspekty rozhodování. V historii byly velkými oblastmi veřejné práce a zbrojení. Obě zmíněné sféry se neřídí jen ekonomickou logikou. Ekonomická logika veřejných prací je nepřímá. Čistírny odpadních vod nebudujeme z ekonomických důvodů. Logikou zbrojení je strach.
Z tohoto hlediska se domnívám, že musíme posílit pozici nekomodifikovaných aktivit. Řečeno jinak, prostřednictvím veřejných statků – ve svém důsledku produkovaných na základě politických rozhodnutí a konzumovaných společně. Prostor budoucnosti představují například výroby a služby spojené s ekologií. Ty svou podstatou překračují klasický konzum. Jejich motivy jsou širší než uspokojení individuální potřeby. Odpovídají naší transcendentální touze po zachování života, která nemá hranice, přičemž si uchovávají i velký tržní prostor. Tato oblast navíc vyžaduje technicky i organizačně vyspělá řešení. Má tedy velký inovační potenciál – navíc s inovacemi uplatnitelnými i mimo vymezenou oblast působnosti. Přitom nehrozí riziko nekrofilní dynamiky – to je ve zbrojení vždy přítomné, což snad nejlépe dokresluje staré ruské rčení „je-li někde hodně pušek, začnou samy střílet“.
Druhou zjevnou oblastí je věda. I v ní jsou rozhodující jiné než ekonomické motivy. Mezi hlavní patří zvědavost. Ta je také projevem transcendentální úzkosti, respektive bojem proti strachu. Toho, co známe, jsme se zmocnili. V tomto smyslu ani věda nemá meze dané úzkou ekonomickou racionalitou.
Třetí oblast souvisí se stárnutím populace, ale nejen s ním. Do této kategorie patří zdravotnictví a obecně sociální služby veřejného zájmu směřované k podpoře lidí, jejichž lidská kapacita je oslabená.
Čtvrtou oblastí je přechod k ekonomice s nízkou energetickou spotřebou. I v ní je zřejmé, že nenastane bez mimořádného vlivu veřejné moci. Námi stanovené cíle ani zde nejsou primárně ekonomické.

Nová struktura

Současná krize není jen fluktuací cyklu. Je zároveň také výraznou strukturální krizí. A právě nyní hledáme nový stabilní model. Svět po krizi bude trochu jiný než před ní. Krize vždy znamená diskontinuitu. Mezi mnoha změnami to bude nepochybně znamenat posílení veřejného zájmu, tedy aktivit nemotivovaných primárně ekonomicky. Díky tomu posílí motiv dlouhodobé udržitelnosti na úkor motivu zisku.
Nová struktura konzumu bude tedy podstatně ekologizovaná a humanizovaná. Aspoň v to doufám. Přechodné období bude určitě dlouhé a komplikované. Jedním z hlavních politických úkolů bude během civilizačně obtížného přechodu udržet soudržnost společnosti.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče