Ekologické investice si v příštích letech vyžádají téměř tři sta miliard korun

30. června 2003, 00:00 - Dušan Šrámek
30. června 2003, 00:00

Téměř tři sta miliard korun bude muset Česká republika vynaložit do roku 2010, aby vyhověla všem ekologickým závazkům, které na sebe vzala smlouvou o připojení k EU. Podle ministerstva životního prostředí nejvíce z této částky - 180 miliard, ponesou na svých bedrech podnikatelé.

Téměř tři sta miliard korun bude muset Česká republika vynaložit do roku 2010, aby vyhověla všem ekologickým závazkům, které na sebe vzala smlouvou o připojení k EU. Podle ministerstva životního prostředí nejvíce z této částky - 180 miliard, ponesou na svých bedrech podnikatelé.

Podle vládního materiálu „Rámcová strategie financování investic na zajištění implementace právních předpisů ES v oblasti životního prostředí“, který nedávno předložilo ministerstvo životního prostředí (MŽP), půjde finančně nejnáročnější část investic na vytváření systému IPPC, tedy integrované prevence znečišťování životního prostředí. Celkem 136 miliard korun tak budou muset podniky vynaložit do roku 2007. Podle ekologického poradce ministerstva průmyslu a obchodu Jiřího Hanzlíčka mohou mít některé naše podniky s vynaložením tak velkých prostředků v tak krátké době problémy. Podniky budou mít kvůli vysokým ekologickým investicím i problémy s konkurenceschopností. To ostatně dokládá i vládní materiál. Vláda se obává, že nákladům na ekologické investice nebudou v jednotlivých letech odpovídat potřebné výnosy.

Problematická bude chemie a zemědělství

Ekologická náročnost nepostihne všechna odvětví národního hospodářství stejně. Největší problémy se podle předsedy sdružení Střední podnikatelský stav Zdeňka Somra mohou objevit v chemickém průmyslu a u zemědělských podniků. Svaz chemického průmyslu odhaduje, že přijetí směrnic IPPC přijde celý obor v příštích sedmi letech zhruba na 30-50 miliard korun. Na necelých šest miliard pak přijde zavádění ekologických směrnic do zemědělství. Na třetině území ČR, kde bude omezeno hnojení dusičnany, budou muset zemědělci používat speciální technologie, další prostředky spolkne vybudování bezpečných jímek. Náklady si vyžádá i přijetí směrnice EU o elektroodpadu, které v oblasti nahražení některých doposud používaných komponentů a materiálů, ale i z hlediska požadavků na recyklaci, bude znamenat malou revoluci v celém odvětví. Právě zavádění nových směrnic, které v současnosti vznikají, anebo budou v průběhu a těsně po přistoupení vznikat, si vyžádá další náklady již nad rámec vládou odhadovaných 285 miliard nákladů. V oblasti ochrany ovzduší se celkové náklady pro soukromý sektor uvažují okolo 18 miliard korun do roku 2010, přičemž investice půjdou především do spaloven komunálního odpadu, snižování emisí a modernizace rafinérského průmyslu. Nakládání s odpady si vyžádá 11 miliard korun, přičemž šest miliard z toho by měl nést soukromý sektor. Finančně nejnáročnější z tohoto pohledu budou směrnice o nakládání s odpady. Na 116 miliard pak přijdou ekologická opatření v oblasti čistoty vody. Většinu z této částky ale budou hradit obce. Zatím není jasné, zda a kde se všechny prostředky na implementaci ekologických směrnic najdou. Problémy má totiž nejenom soukromý sektor, ale i sektor státní, a především obce. U těch k problémům přistupují i loňské povodně, které zničily již řadu vybudovaných čisticích stanic. Škody v oblasti životního prostředí se odhadují téměř na čtyři miliardy. Některé obce jsou přitom často zadlužené, což bude znesnadňovat jejich možnosti při získávání úvěrů. Ministerstvo životního prostředí odhaduje, že samotné obce budou schopny financovat ekologické povinnosti pouze zhruba ze sedmdesáti pěti procent z vlastních zdrojů.

Z neplnění hrozí sankce

V případě, že by ČR nebyla schopna naplnit své závazky v oblasti životního prostředí, hrozí jí bezprostředně po vstupu do EU zahájení řízení, které při neodstranění škod k určitému datu mohou být provázeny až finančními sankcemi. Tak se to stalo například Řecku v případě jedné skládky. Podle předsedy Centra pro otázky životního prostředí UK Bedřicha Moldana je to až krajní případ. Nepříjemné je ale podle něj už sám fakt, že by se podobná věc v orgánech EU vůbec projednávala. Stát má přitom v rukou efektivní nástroje, jak způsobenou finanční újmu požadovat na soukromoprávním subjektu. V případě závažného porušení směrnic, které jsou už ostatně vtěleny do našeho právního řádu nemusí následovat jenom finanční a administrativní sankce, ale dokonce zavření neekologického provozu či celého podniku. Podnikatelé by si měli uvědomit, že již dnes, a o to více po vstupu, budou pod drobnohledem svých západních konkurentů, kteří je budou bedlivě hlídat, zda dodržují veškeré předepsané ekologické normy. V opačném případě by totiž mohli riskovat, že na ně budou konkurenti žalovat u Evropské komise. Tu samou možnost ale budou mít i oni sami.

Normy EU se dotknou i výrobců elektrospotřebičů

Čeští výrobci elektrospotřebičů by se již dnes měly začít připravovat na směrnici EU, která ovlivní budoucí nakládání s elektroodpadem. Jeho likvidace bude totiž záviset právě na nich, a ne na obcích či spotřebitelích, jako tomu bylo doposud. Výrobci elektrických přístrojů a zařízení v Evropské unii budou povinni postarat se o ekologickou likvidaci, což znamená především recyklaci či opětovné využití elektroodpadu (EO). V současné době obsahují elektrické přístroje ze škodlivých látek například rtuť, kadminum, šestimocný chrom, olovo či polybromované bifenyly a polybromovaný difenyléter. Podle statistik EU se objem elekroodpadu zvyšuje o 3 až 5 %, a vzhledem k stále se zrychlující inovaci je jeho růst trojnásobný v porovnání s komunálním odpadem. Přitom díky neexistenci separovaného sběru EO většina životu nebezpečných látek nyní končí v lepším případě na separované skládce, v horším případě na normální. Všechny nebezpečné látky by měly do roku 2006 z elektrospotřebičů zmizet, přičemž přípustné budou pouze výjimky, kdy nebude existovat souměřitelná náhrada. Zvláštní režim při uplatňování směrnice tak budou mít především lékařské přístroje a podobně citlivá elektronika. Zásadním problémem směrnice ovšem je, že především recyklovací technologie a technologie na další využití budou v podstatě vznikat direktivně, protože technologickým trendem je naopak využívání co nejlevnějších a tím i více méně pro další využití bezcenných látek. Směrnice nebude mít ani tak dosah ekonomický - z hlediska možného návratu druhotných surovin ale vysloveně pouze ekologický. Na druhé straně se dá předpokládat, že povinnost výkupu bude tlačit výrobce k vývoji takových technologií, aby se nejrůznější komponenty daly využít co možná nejefektivněji a s co největším ziskem. Od schopnosti uplatnit recyklované přístroje a zařízení na trhu budou totiž závislé i výše poplatků učených recyklačním agenturám.

ILUSTRAČNÍ FOTO: ARCHIV

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče