Dzeržinskij ano, Klaus ne

17. června 2009, 18:29 - (red)
17. června 2009, 18:29

Kapitola 182

Školství, zisk a populismus * Schwarzenbergova nesnesitelná lehkost * Velikonoční dohoda * Portréty v pracovně * Dánská inspirace

Školství, zisk a populismus

Pokračuje pokus tunelovat, tentokrát školství. Státní maturity by znamenaly zavedení kvalitativního etalonu do vzdělávacího systému. Ten je třeba z hlediska dobrého hospodáře, který neuvažuje krátkozrace v rámci volebního období, ale generací. Potřebuje, aby prostředky na vzdělávání byly vynakládány efektivně. V protisměru je komercializace vzdělávacího systému, jehož integrální, leč nemorální součástí je zisk. (To z něj dělá vzdělávací průmysl.) Cílem takto nasměrovaného systému je prioritně chrlit absolventy a tím vydělávat peníze, nikoli vzdělávat studenty. (A občas nějakého „klienta“ pro udržení kvality absolventů i zcela nekomerčně vyhodit!) Celosvětově i historicky je zcela evidentní klíčová úloha kvalitního vzdělávání, nikoli bezchybného chodu vzdělávacího průmyslu. Proti zavedení státních maturit se proto spikly všechny zpátečnické síly, tedy doslova postaru „reakcionáři“! Je to stejně odporný název jako jejich postoj, motivovaný buď ziskem nebo populismem. V horším případě obojím.
Lze jistě namítnout, že existuje mnoho pochybností o dokonalosti přípravy státních maturit, spousta slabých míst, nelze dobře odhadnout odolnost tohoto systému proti korupci a tak dále. Ladit však lze existující, nikoli odložený systém. A v rámci opozice proti zavedení tohoto systému zaznělo, že „studenti neznají maturitní otázky“. Studenti nemají nárok znát maturitní otázky, ale témata. Stejně jako je tomu v životě. Otázku po smyslu státních maturit jim však můžeme položit hned, aby jej sami hledali, neboť jim prý není zřejmý. Měli by se o to zajímat sami, jinak je zbytečné se jich účastnit. Spíše než hloupost těchto studentů však lze za tímto ignorantstvím cítit hájení něčích zájmů. Zavedení etalonu, umožňujícího objektivizovat srovnávání výsledků vzdělávacího procesu, bude totiž „ach a ouvej“ pro mnohé „vzdělávací ústavy“. Odtud zřejmě vítr vane.

Schwarzenbergova nesnesitelná lehkost

Nejnenápadnější bývají přirozené věci. Má to něco společného s rychlostí a snadností, s níž Karel Schwarzenberg změnil své politické angažmá? Ještě ani nevyzelenal a už je z něho samotný „tip ťop 09“. Nebo je to tak, že zelenáč rychle dozrál do modročerna? Nepřezrál však náhodou?
Možná je to však skrytá, jen špatně pochopená věrnost zeleným až za hrob. Schwarzenberg co do stylu nemusí mít daleko od republikána Miroslava Sládka, který vtipně odhalil svou perfidní motivaci, proč kandiduje do Evropského parlamentu: Kam jsem vstoupil, všechno šlo do loje. Podobně rafinovaný, skrytě destruktivní záměr může mít i Schwarzenberg. A když kalouskovce pozře nebytí, kníže se zjeví třeba zase u zelených. Se samozřejmým zdůvodněním. Potřeboval jsem – ve vší skromnosti, prostřednictvím své osoby – vás zelené udržet v mediálním povědomí!
Jsme zvědaví, nakolik bude k jeho změně politického angažmá, přirovnatelné k mávnutí motýlích křídel, tolerantní naše mediální prostředí. To jiným nezapomíná a politickým turismem nazývá i změny politického angažmá, které od sebe dělí deset let.

Velikonoční dohoda

Novináři v souvislosti se vznikem TOP 09 píšou, že nová strana může být hrozbou pro ODS. Vážně? Co když celou akci vymyslel Mirek Topolánek? Věřte nebo nevěřte, ale týdeník EURO už mnohem dříve, než Martin Bursík a další kamarádi Karla Schwarzenberga tvrdili, že není možné, aby se kníže přidal k Miroslavu Kalouskovi, získal od vysoce postaveného a důvěryhodného zdroje hodnotnou informaci. Klíčovou částí tohoto sdělení byla následující věta: Schwarzenberg dal na to, že novou stranu povede, ruku Topolánkovi už o Velikonocích.

Portréty v pracovně

Exministr vnitra Ivan Langer nechal na zeď místnosti, která byla vedle jeho pracovny, pověsit obraz zakladatele sovětské tajné policie Felixe Edmundoviče Dzeržinského, jenž má na svědomí tisíce lidských životů. Langer obraz našel na ministerstvu a na jeho vyvěšení nevidí nic divného. Noviny už však nenapsaly, že Langer v ministerské kanceláři neměl standardní portrét Václava Klause. Je jen jedna horší věc než mít vyvěšený portrét Dzeržinského - nemít vyvěšený portrét Dzeržinského. Připomínat si ho může mít důvody oslavné nebo výchovné. Počátkem devadesátých let tvořily „ukořistěné“ busty Dzeržinských, Leninů, Stalinů a Gottwaldů jakési srandovní až oltáříčky v kancelářích nových vedoucích pracovníků silových resortů. Úcta v tom nebyla: trochu triumf, trochu memento. Nikdy to však nebylo na škodu. Vadilo to jen dogmatikům a těm, v nichž to ještě rezonovalo „po staru“.
Ivan Langrovič by však měl být namísto planých politických proklamací vybídnut, aby konečně osobnostně dozrál, a to hned. Jeho klackovských reakcí si už republika užila vrchovatě. Bylo by lépe, kdyby si z Dzeržinského nedělal šoufky, ale trochu se nad tím symbolem zamyslel, je-li to možné. A kdyby se dopracoval až k reflexi souvislostí, došlo by mu mimo jiné, že mít prezidentův obraz v ministerské pracovně bývá dobrým zvykem.
A také by mu došlo, že sociálnědemokratičtí ministři obraz Dzeržinského zdědili po jeho stranických kolezích. Ono totiž nikdy neuškodí mít po ruce nějakou vakcínu, jíž se posiluje imunita.
Jako třeba počátkem války Roubíček, když utíkal před Hitlerem, až se dostal do Jižní Ameriky. Tam narazil na svého přítele Kohna, který tam utekl již zavčasu. A Roubíček jen žasl, když ho Kohn prováděl po své honosné vile: „Mám se tady v podstatě velice dobře, žiji v nadbytku, téměř si nemám na co stěžovat. Až na ten stesk po domově, po češtině, po Praze.“ V Kohnově pracovně Roubíčka zaujal závěs spuštěný v rohu místnosti. Kohn si toho všiml, šel k závěsu, odhrnul ho a šokovanému Roubíčkovi ukázal skrytý obraz Adolfa Hitlera. „A toto mám pro případ, když je stesk už nesnesitelný.“

Dánská inspirace

Premiér Jan Fischer se hlásí k judaismu. „Dospěl jsem od nevěřícího člověka až tam, kde jsem dnes,“ svěřil se Fischer nedávno v MF Dnes. Jeho syna, praktikujícího žida, nyní hlídá policie. Zřejmě i proto, že jeho otec nastoupil razantní kurz proti extremismu. Míří-li neonacisté tímto směrem, nezbude než jim jejich cíle zmnožit, a tím redukovat nebezpečí pro jednotlivce. Jako to udělali dánští občané za druhé světové války, kteří se v čele se svým králem rozhodli nosit žluté hvězdy přikázané židům nacisty.
Jako to udělal Jiří Komorous, když kdysi jeho jednotka slavila úspěšnou protidrogovou operaci a přítomný spolupracující policista z jedné spřátelené země se v opilosti začal vyjadřovat ostře antisemitsky. Modrooký blonďák Komorous se k němu nahnul přes barový pult a z několikacentimetrové vzdálenosti a přímo do tváře mu řekl: „Ale já jsem žid.“ Onen cizí policajt nevěřícně zamrkal, rychle si to v ožralé palici porovnal, zařadil zpátečku a začal se raději bavit o něčem, co více odpovídalo jeho IQ. Toto je cesta. Šalom alejchem.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče