Dvakrát do stejné řeky

24. května 2011, 09:56 - Jaroslav Čech
24. května 2011, 09:56

Prezident americké centrální banky Ben Bernanke označil nedávnou krizi, s jejímiž zplodinami musíme stále žít, za „největší finanční krizi světa v celé historii včetně Velké krize 1929“ (Le Monde diplomatique, květen 2011).

Foto: Profimedia.cz

Vzhledem k objemu prasklých finančních bublin, které se mezitím přelily do státních deficitů, to jistě platí. Ale kde jsou politické dopady současného krizového poryvu, jestliže první Velká krize znamenala v tomto směru – nástupem fašismu, druhou světovou válkou a rozpadem světa na dva bloky – zásadní přelom? Nedejme se mýlit. I dnes je nastolována otázka (a právě v souvislosti s důsledky krize), zda demokracie ještě vůbec existuje. A zda se dějinotvorné události nezačínají odvíjet mimo tradiční instituce moderního liberálního státu, který se stal synonymem západní civilizace.

V televizní debatě o penzijní reformě se předseda opoziční ČSSD Bohuslav Sobotka zeptal, zda je demokratické měnit důchodový systém v nový, „který už bude nevratný“. Ministr financí, vynálezce i faktický lídr TOP 09 Miroslav Kalousek replikoval s poukazem na příští volby, které pravděpodobně vyhraje opozice: „Já předpokládám, že se některé parametry reforem změní, ale ten systém, ten už nezměníte. Vy to dobře víte. A ani se o to nebudete snažit.

Totalitní demokracie

Jenže změny pouhých parametrů jsou typické pro totalitní nebo autoritářské systémy (50. léta se v této zemi významně parametricky odlišovala od normalizačních let 70.), aniž se mění povaha těchto systémů, podstata autoritářského nebo totalitního ovládání společnosti. Libovolný počet stran v „národní frontě“, které musely uznat vedoucí úlohu „vědeckého světového názoru“, nevytvářel ani stín opravdového pluralismu ani náznak podmínek pro volbu alternativ.

Současný pluralismus je však ve skutečnosti rovněž pouhou – ovšemže mnohem působivější – fikcí. Jestliže všichni „dobře vědí“, že svobodné volby nemají sílu jakkoli pohnout s mantrou ekonomických expertů, „vědeckým světovým názorem“ kmotrů a šibalů, pak je liberální demokracie vytunelována. I když disponuje účinnou ideologií „zdravého rozumu“, účetních knih, nezadlužených generací a hrozeb „internacionálních pomocí“ z velkého světa, kde byl SSSR nahrazen agenturou

S & P. A taky ratingy.

Otázka je, jestli je demokratické, aby menšina blokovala většinu… To už je filozofická otázka,“ řekl také Sobotkovi Kalousek, nová tvář české filozofie. Ale blokování většiny menšinou je právě to, co politická elita dělá. A nikoli především tak, že elita vládní blokuje „kontraelitu“ opoziční (obě hlavní „alternující“ strany mají vždycky alespoň v záloze velkou koalici). Veškerá elita – pravá, levá i středová, ta okoukaná z minulého režimu, ta „neokoukaná“ z ABL i ta recyklovaná z padlých lidovců nebo zelených – veškerá tato elita moci a vlivu přehrazuje cestu k tvorbě státní politiky moderním „masám“, hustému tkanivu občanské společnosti.

Politikové, partaje a jejich členové, příznivci, přispěvatelé, sponzoři i političtí či ekonomičtí žurnalisté představují úhrnem menšinu společnosti. A všude na světě se zmenšuje i počet voličů. Dovolávat se většiny je proto nebezpečné; jde totiž o spícího obra, jenž čím dál méně důvěřuje volební strategii „menšího zla“. A probudil se – alespoň u nás – zatím jen proto, aby „vykroužkoval“ profláklé politiky, nadchl se pro bodrého knížete anebo volil proti „dinosaurům“ – šavlozubé tygry! V povolební frustraci může se však vzbudit i s kocovinou o poznání agresivnější.

Na palubě Titaniku

S těmito starostmi se už svěřila profesorka politologie Vladimíra Dvořáková. Děsí se toho, až „lidé vyjdou do ulic“. Má strach z těch, kteří říkají, že „všichni politici jsou špatní“. Obává se – tak to řekla – „širokých všeobčanských hnutí přebírajících moc“. Přitom však „dobře ví“ – tak jako Kalousek anebo Sobotka, že systém změní i „dobří politici“ nanejvýš v parametrech a ani se „nebudou snažit“ změnit jej od základů. Jejími vlastními slovy vyjádřeno: „Problém spočívá v tom, že i samotné vedení hlavních politických stran je pod strašlivým tlakem regionálních lídrů a kmotrů a politický prostor k zásadním změnám je tak velmi omezený.“ Kdyby jen regionálních kmotrů! Kdyby jen omezený prostor! Jsou tu přece i globální lídři (a kmotři) a totalitní struktury planetárního rozsahu.

V tuzemských diskuzích politologů a sociologů překvapí odkazy na současnou rázovou vlnu arabských revolucí, kde vzpoury proti despotům a kašírovaným demokraciím přiživil i cenový šok – významná zplodina finanční krize, vyvolaná obrovskými objemy zachráněných kapitálů, které si vylizují rány na komoditních burzách. „Nemyslím, že Praha zažije mubarakovské bouře,“ prohlásil sociolog Ivan Gabal. Předtím však zdůraznil, že „klesá předvídatelnost vývoje“ a stoupá ohrožení sociálních skupin, způsobené tlakem na legitimní solidaritu státu se starými, nemocnými a sociálně potřebnými. „Zabývám se revolucemi a vím, že nejsme v Tunisku a Egyptě,“ ujistila Vladimíra Dvořáková. Předtím však poznamenala: „V podpalubí roste nespokojenost, ale na palubě Titaniku se tančí.“

Uplynulo mnoho let, než se z velkého finančního krachu 1929 rozpoutala mela. Možná máme ještě čas tomu čelit. Ale ne vždycky platí, že opakovaný vtip přestává být vtipem. Že co se jednou odehrálo jako tragédie, může být podruhé už jenom fraška. A že do stejné řeky opravdu nelze vstoupit dvakrát.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče