Dvacet sedm centů za Terezín

25. července 2008, 13:17 - Michal Kučera
25. července 2008, 13:17

Německá sociální správa zvýšila důchody obětem nacismu

Asi žádný důchodce si nebude příliš stěžovat, pokud mu stát jeho penzi o něco zvýší. Jsou ale případy, kdy tato valorizace působí dojmem nechtěného špatného vtipu. Tak jako když bývalý poradce prezidenta Václava Havla Frank Reiss, který prošel za druhé světové války dvěma koncentračními tábory, obdržel dopis od správy sociálního zabezpečení Spolkové republiky Německo. Ta mu za asi roční práci, kterou jako dítě vykonával v koncentračním táboře Terezín, měsíčně vyplácela náhradu ve výši 24 eur a 78 centů, tedy necelých šest set korun. Podle nových právních předpisů ale bude Frank Reiss a jiní lidé, kteří jsou v obdobné situaci jako on, dostávat o dvacet sedm eurocentů, tedy asi šest korun měsíčně, více. Vzhledem k tomu, že pro dopis do České republiky, kde pan Reiss bydlí, představuje poštovné více než půl eura, má toto zvýšení penze hodnotu menší než polovina známky na listině, kterou byla valorizace oznámena. Cesta k této částce byla ale přesto velmi složitá a vyžadovala léta neuvěřitelných úředních a soudních tahanic.

Dítě nemůže pracovat

V devadesátých letech se Německo rozhodlo, že kterýkoli z bývalých vězňů v koncentračním táboře, který si tam sám našel práci a vykonával ji, má právo na odškodnění. Žádost o tento důchod si podal i Frank Reiss, aby byl odmítnut s tím, že byl za války malý kluk a je „nicht Glaubhaft“, tedy nevěrohodné, že by dítě mohlo pracovat. „Mám pocit, že ti úředníci nežijí na stejné planetě jako já,“ říká Reiss s poukazem na miliony dětí, které pracovaly a pracují v mnoha chudých zemích. Po odvolání proti tomuto rozhodnutí přišlo další odmítnutí, tentokrát proto, že koncem války byl každý člověk starší deseti let již povinen pracovat a důchod se vztahoval pouze na ty, kteří pracovali dobrovolně. „Mně ale bylo deset až v dubnu 1945,“ říká Reiss. Po dalších sporech nakonec soud rozhodl, že někdejší vězeň má na důchod nárok. Jeho výše je ovšem pouze oněch dvacet pět eur.

Německo-česko-americký důchodce

„Jsem německý důchodce, přestože jsem nikdy nepracoval v Německu pro Němce, ani pro jakoukoli německou firmu,“ říká Frank Reiss a začíná vypravovat svůj životní příběh. Narodil se v roce 1935 v Berlíně do bohaté židovské rodiny. Jeho rodiče před Hitlerem utekli nejprve do Rakouska a poté na Slovensko. V průběhu války Němci chlapce připravili o oba rodiče. Tehdy devítiletý Frank byl na přelomu let 1944 a 1945 převezen do Terezína. Ten byl, v duchu propagandistického hesla „Vůdce daroval Židům město“ jakousi Potěmkinovou vesnicí, která měla navenek vyhlížet jako místo, kde se Židům daří dobře. Fungoval tam zvláštní orgán zvaný Židovská rada starších, která byla jakousi samosprávou ghetta. Její povinností bylo ale především pomáhat nacistům se špinavou prací, jako bylo vyplňování listin pro převoz lidí do vyhlazovacích táborů nebo odklízení mrtvých. A pro tuto radu malý Frank pracoval – dělal poslíčka, nosil dříví na oheň nebo pomáhal s vařením. „Ta práce mi zachránila život. Do tábora jsem přijel v půlce zimy bez bot a bez kabátu. Tady mi dali boty a oblečení a byl jsem v teple. Měl jsem také ohromné štěstí, protože v lednu 1945 již neprobíhal převoz terezínských Židů do Osvětimi, kam už se blížili ruští vojáci,“ vzpomíná Reiss. Po válce zůstal v Československu, vystudoval práva a živil se jako právník. V době Pražského jara emigroval i s manželkou a dětmi do Spojených států amerických. Tam působil jako odborník v oblasti mezinárodních vztahů, emigrace a otázkách uprchlíků. Později se stal viceprezidentem nadace miliardáře Ronalda Laudera. Dnes opět žije v Praze.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče