Dva rytíři Commonwealthu

05. října 2011, 14:17 - Tomáš Plhoň
05. října 2011, 14:17

Bývalé britské kolonie si úspěšně poradily s ekonomickou krizí. Základem byl střízlivý přístup za lepších časů

Ačkoli leží prakticky na opačném konci planety, Austrálie a Kanada mají jeden nezanedbatelný společný rys. Obě země jsou totiž shodně označovány za vítěze finanční krize, alespoň v rámci skupiny vyspělých ekonomik. V době, kdy se hovoří hlavně o Číně, případně ostatních státech skupiny BRICS, to může znít překvapivě, ale dvojice bývalých britských kolonií bývá čím dál tím častěji dávána za vzor správně zvolené cesty. A co víc, obou zemí si začínají všímat také investoři a přesouvají své finance právě do kanadských a australských aktiv.

Obezřetní seveřané

„Všichni teď chceme být Kanaďané,“ zaznělo v televizní stanici BBC krátce po nedávném zasedání G20, z kterého jasně vyplynulo, že na rozdíl od svého většího jižního souseda či od zadlužené Evropy je na tom Kanada více než dobře. I země javorového listu sice prošla krátkým obdobím recese v průběhu roku 2009, propad však jen mírně přesáhl dvě procenta HDP. Dnes už je Kanada opět zpátky na cestě k růstu. Nezažívá přitom žádné velké potíže s nezaměstnaností (ta dosahuje sedmi procent, před krizí to bylo šest) ani s křehkým bankovním sektorem či s těžko udržitelnými státními financemi. „Kanadský charakter je tak trochu fiskálně konzervativní. Pokud jde o to, jak moc si jsou ochotní půjčit a jak velké riziko jsou schopni podstoupit, považují se Kanaďané spíše za opatrné lidi,“ říká o „svém“ národu dlouholetý ministr financí Jim Flaherty, který si kromě respektu v minulosti vydobyl také několik ocenění za nejlepší správu státní pokladny na světě (v roce 2009 například od časopisu Euromoney). Mohou za kanadskou stabilitu skutečně charakterové rysy seveřanů? Rozhodně na tom něco je. Zřetelné prvky opatrnosti totiž najdeme zakotvené v kanadském bankovním systému, který tři předchozí turbulentní roky přežil bez sebemenších potíží. Pravidla kapitálové přiměřenosti jsou zde natolik přísná, že banky si nemohly vytvořit vysoké zadlužení v poměru k financím, kterými disponují. Když v září roku 2008 padla americká investiční banka Lehman Brothers a následně se začala šířit finanční nákaza, kanadské banky fungovaly spíše jako ochranný polštář než jako další přenašeč. Pravdou také je, že kanadské finanční domy se nikdy do větší míry nezapojily do obchodování s toxickými hypotékami. „V Kanadě rozhodně nemůžete získat větší hypotéku, než jakou má hodnotu váš majetek. Ve skutečnosti je to dokonce tak, že pokud financujete půjčkou více než 75 procent hodnoty nemovitosti, musíte si zařídit pojištění. Nikoli pro sebe, ale pro banku, od které si půjčujete,“ vysvětluje Flaherty. Expozice vůči takzvaným subprime hypotékám, oněm půjčkám pro nejchudší, které stály v počátku celé krize, tak v případě kanadských bank dosáhla méně než tří procent (ve Spojených státech to bylo asi patnáct procent).

Inspirace pro ostatní

Kanadský příklad nás navíc může naučit mnohé o původu krize samotné. Ti, kteří tvrdili, že jádro problému leží v příliš velkých bankách, jejichž manažeři si mohli dělat prakticky cokoli, by při pohledu na zemi javorového listu mohli být překvapeni. V celém státě totiž působí jen pět velkých bankovních skupin, což je velmi málo i ve srovnání s Českou republikou.
„Pravdu nemají ani ti, kteří obviňují americkou centrální banku z toho, že držela úrokové sazby nízko příliš dlouho. Jak jinak si vysvětlit, že například Kanada měla v uplynulých letech v podstatě stejné úrokové sazby jako Spojené státy. Co je tedy ono kanadské tajemství? Regulace, regulace, regulace,“ vysvětluje na svém blogu známý ekonom Paul Krugman.
Není to ale jen opatrný naturel a dobře nastavený systém, co Kanadu uchránilo od hospodářských potíží. Nedílnou součástí bytelné ekonomické architektury byla také politická prozřetelnost při spravování veřejných financí. Zatímco USA se vyčerpávaly vedením válečných konfliktů v Iráku a Afghánistánu a Evropa se v letech hojnosti dál spokojeně zadlužovala, Kanada udržovala rozpočty v přebytku a vytrvale snižovala svůj dluh. Začala s tím už na konci osmdesátých let a pokračovala v průběhu devadesátých, díky čemuž snížila vysoké zadlužení ze 101,7 procenta HDP až na 65 procent HDP v roce 2007. Výrazně se snížily také vládní výdaje z původní poloviny HDP na 39,1 procenta. Z dnešního pohledu jde o jednu z nejdrastičtějších fiskálních konsolidací v historii, navíc doprovázenou ekonomickým růstem. Právě proto nyní bývalí kanadští politici objíždějí všechny světové vlády a vysvětlují jim, jak se Kanadě v minulosti podařilo utáhnout opasky. V poslední době se k jejímu příkladu přihlásila například britská vláda Davida Camerona, která s programem vládních úspor vyhrála volby.

Šetřiví protinožci

„Jsem přesvědčen, že Austrálii čeká velký ekonomický boom, který bude trvat možná i celou dekádu.“ Slova australského ministra financí Waynea Swana mohou na první pohled působit nabubřele. Nicméně v jeho případě je třeba dodat, že má nejeden důvod připadat si opravdu nad věcí. Jedním z nich je fakt, že byl podobně jako jeho kanadský protějšek zvolen nejlepším šéfem tohoto resortu. Ten druhý, a o dost podstatnější důvod je skutečná ekonomická pozice jeho země. Také v Austrálii se v uplynulých dekádách prováděly tvrdé reformy, které navíc cílily na diferenciaci hospodářství (do té doby zaměřeného na export surovin). Zrušila se tarifní omezení, provedla se rozsáhlá privatizace, a především se podařilo od konce devadesátých let udržet rozpočet v přebytku. Díky tomu má dnes Austrálie jedno z nejnižších zadlužení mezi vyspělými zeměmi, pouze 25,3 procenta v poměru k HDP. To dalo vládě natolik rozsáhlý manévrovací prostor, že v bezprostřední reakci na krizi mohla zavádět podpůrná opatření.
„Od našeho příchodu vzniklo 750 tisíc nových pracovních míst, díky kterým mohou Australané donést domů platební pásky. A to je to, co by vláda měla dělat v takových dobách,“ řekl Swan v bezprostředním komentáři na obdržení letošního ocenění. To navíc nezískal jen díky fiskální podpoře ekonomiky, ale také díky tomu, že onu podporu dokázal včas ukončit a naordinovat úspory, v současnosti čítající 42 miliard australských dolarů. Je třeba připomenout, že Austrálie má jednu nezpochybnitelnou výhodu. Ne každá země má to štěstí, že v její relativní blízkosti leží ekonomický kolos rostoucí deseti procenty ročně. Jde pochopitelně o Čínu, která odebírá většinu australského exportu nerostných surovin. Faktem ale zůstává, že Austrálie dokázala svou příležitost plně využít. Stejně jako Kanada utrácela i v lepších časech jen za to, na co skutečně má. Kéž by si toho všimli čeští politici před deseti lety.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče