Dva proroci

18. listopadu 2010, 13:52 - Pavel Kohout
18. listopadu 2010, 13:52

Na Johna Maynarda Keynese navázal Hyman P. Minsky tezí o nestabilitě finančních trhů

Během finanční krize v letech 2007 a 2008 i následné hospodářské recese více než dříve zaznívalo jméno ekonoma, který zemřel v roce 1946 – Johna Maynarda Keynese. Mohly by jeho recepty pomoci lépe překonávat podobné krize? Anebo jim dokonce předcházet? Tato otázka je centrálním tématem knihy Keynes – The Return of the Master: Why, Sixty Years After His Death, John Maynard Keynes Is the Most Important Economic Thinker for America (Keynes – Návrat Mistra. Proč je John Maynard Keynes i 60 let po smrti pro USA nejvýznamnějším ekonomickým myslitelem), kterou napsal emeritní profesor politické ekonomie Robert Skidelsky, autor třídílného Keynesova životopisu. Co Keynes dle Skidelského říká o finanční krizi?

Omyl

„Posledních nejméně dvacet let učili ekonomové hlavního proudu, že trhy se samy nepřetržitě čistí. Hlavní myšlenkou bylo, že pokud mzdy a ceny jsou úplně flexibilní, zdroje budou plně využity. Jakýkoli šok v systému bude mít za následek okamžité přizpůsobení cen a mezd nové situaci,“ začíná Skidelsky. Náležitá systémová odezva však může nastat, pouze pokud mají trhy dobrou představu o budoucnosti. Ta vyžaduje dostatečné informace, které by propůjčily ekonomickým projekcím dostatečnou dávku reality. Jsou-li trhy racionální a dostatečně dobře informované, uplatňuje se teorie efektivních trhů jak na burze cenných papírů, tak na trhu zboží, komodit nebo práce. „Před sedmdesáti lety Keynes poukázal na tento omyl. Nastane-li šok, účastníci trhu nemají tušení, co se stane. Tváří v tvář nejistotě nepřizpůsobí své chování, ale totálně omezí nákupy, dokud se mlha nerozptýlí, čímž pošlou ekonomiku do sestupné spirály,“ píše Skidelsky. V krizi přestanou trhy reagovat racionálně a šíří šok systémem. Podnikatelé v panice omezují nákupy a horečnatě propouštějí. Vláda zasedá a ministr financí oznamuje, že jeho analytici nejsou schopni nic spočítat, neboť jejich ekonometrické modely selhávají. Šéfové rizikového managementu v bankách vydávají zákazy obchodovat s nebezpečnými protistranami, což jsou téměř všechny ostatní banky. Mezibankovní trh zamrzá a hrozí řetězový pád systému, protože tváří v tvář naprosté nejistotě ustává normální obchodní činnost. Investoři se v panice zbavují akcií za výprodejové ceny, jelikož se obávají, že za měsíc, týden nebo den je nebudou moci prodat vůbec.

Nejšílenější tvrzení

Nedostatek informací plodí paniku, která má za následek rozvrat systému. Racionálně fungující efektivní trhy přestávají fungovat. Nedávno jsme to zažili na vlastní kůži, ale úplný rozvrat systému nenastal. Keynes, respektive Skidelsky, tvrdí, že vláda má v takové situaci dva úkoly: „Napumpovat do ekonomiky vzduch, když uchází. A ještě předtím hlavně minimalizovat riziko vážných šoků.“ Skidelsky se domnívá, že hlavní příčinou nedávné krize je intelektuální selhání ekonomie v poslední době. Považuje za ně deregulaci finančních trhů, jež vedla k úvěrové expanzi, jejímž konečným důsledkem byla finanční krize: „Nejšílenějším tvrzením je, že účastníci trhu mají v průměru správné názory na to, co se stane s cenami v nekonečné budoucnosti.“ Oproti tomu centrálním bodem Keynesovy teorie je existence neodstranitelné nejistoty ohledně budoucnosti. „Brát nejistotu vážně – což dnes dělá jen málo ekonomů – má závažné důsledky nejen pro ekonomii a její aplikace, ale i pro porozumění prakticky veškeré lidské činnosti,“ píše autor. Keynes byl odpůrcem přehnané matematizace ekonomie. Nikoli proto, že by byl špatným matematikem, ale protože nevěřil ve schopnost matematiky zachytit celou složitost hospodářského mechanismu. Však také modely spojené s Keynesovým jménem nejsou ve skutečnosti jeho dílem, ale následovníků.

Zjednodušující mýty

Je to možná i jejich vina, že je dnes Keynes považován bezmála za socialistu. „To je omyl,“ píše Skidelsky, „Keynes nebyl ani znárodňovatel ani regulátor. Nebyl propagátorem kapitalismu, ale nechtěl jej ani pohřbít. Myslel si, že navzdory defektům jde o nejlepší systém, jenž je k dispozici.“ Keynes bývá mylně považován za otce permanentních rozpočtových deficitů. Ve skutečnosti zastával názor, že za normálních okolností by státní rozpočet měl být v přebytku. Nebyl dokonce ani zastáncem politiky „danit a utrácet“. A Skidelsky dodává: „Ke konci svého života pochyboval, že je dobré, aby vláda brala lidem víc než 25 procent z jejich příjmů.“ Dle populárního názoru byl Keynes myšlenkovým soupeřem Miltona Friedmana. „Levicový“ keynesianismus jako protipól „pravicového“ monetarismu je však další mýtus. Keynes nebyl zastáncem inflace. Pouze se domníval, že politika úmyslné deflace po první světové válce kvůli dosažení předválečné cenové úrovně byla tragicky chybná. Tuto politiku mimochodem ve stejné době praktikoval britský ministr financí Winston Churchill i jeho československý kolega Alois Rašín. V obou zemích vedla deflační politika k těžké (a zbytečné) hospodářské krizi.

Zastánce cenové stability

Kritikem podobných deflačních politik byl však i Friedman! Ten byl stejně jako Keynes zastáncem cenové stability a nevěřil v inflaci ani v deflaci. Keynes dokonce uznával, že kvantitativní teorie peněz platí za podmínek plné zaměstnanosti. Friedman souhlasil, ale s modifikací. Namísto plné zaměstnanosti pracoval s její takzvanou přirozenou měrou. Skidelského portrét přináší Keynese v jiném světle. Původní Keynes se totiž značně liší od svých myšlenkových následníků, kteří mnoho jeho myšlenek zvulgarizovali a zkazili. „Keynesovské“ matematické modely byly příliš hrubé pro praktické použití. Jejich jediný sporný užitek dnes spočívá v trápení studentů prvních ročníků ekonomických fakult. Myšlenka, že stát nemá dodržovat vyrovnaný rozpočet během krize, byla zploštěna do formy, že to činit nemusí vůbec. Keynesova vysoká míra zdanění 25 procenty dnes vypadá jako sen o daňovém ráji. A na Keynese jako zastánce cenové stability se zapomnělo vůbec.

POKRAČOVATEL TRADICE Jedním z nejvěrnějších pokračovatelů Keynesovy tradice byl Hyman P. Minsky (1919–1996). Navázal na ni tezí o přirozené nestabilitě finančních trhů. Během prosperity, kdy zisky podniků rostou, nastává euforie, která má za následek spekulativní horečku. Ta se promítá nejen do cen akcií na burze – což je méně důležité – ale především do objemu úvěrů. Banky půjčí podnikům i domácnostem částky, které jsou teoreticky splatné, jen pokud trvá hospodářská konjunktura. Jakmile však boom skončí a dostaví se recese a soukromá sféra začne mít problémy se splácením. Takový vývoj může dospět až do stadia bankovní krize, kdy banky přestávají půjčovat a ekonomika se hroutí. A nastává takzvaný Minského moment, kdy je třeba, aby do hry vstoupila vláda a centrální banka a sestupnou spirálu zabrzdily. Přesně to se stalo v roce 2008, kdy se jméno Minského objevilo po desítkách let ve světle reflektorů. Proč na tohoto ekonoma svět skoro zapomněl, když se nakonec ukázalo, že měl pravdu? Minsky byl považován za „socialistu“, protože oponoval deregulaci bankovnictví v osmdesátých letech. Pravdou však je, že během přísné regulace bankovní činnosti od roku 1934 do přibližně poloviny osmdesátých let se počet bankovních selhání v USA počítal v desítkách. Během padesátých let bylo dokonce možné zkrachovalé banky spočítat na prstech obou rukou. Také v poválečné západní Evropě krachy bank téměř zmizely. Naopak od osmdesátých let do současnosti bylo bankrotů několik set ročně. Uvolnění podmínek pro banky skutečně vedlo k nestabilitě dle Minského cyklu. Bankovnictví se však od ostatních odvětví kapitalistické ekonomiky – v nichž sledování vlastního zájmu v duchu Adama Smithe vede k užitku všech – liší. „Vlastní zájem bankéřů může vést ekonomiku do inflačních expanzí a kontrakcí, které způsobují nezaměstnanost,“ píše Minsky ve své knize Stabilizing an Unstable Economy (Stabilizace nestabilní ekonomiky) z roku 1986. Oživení zájmu o Minského vedlo k jejímu novému vydání v roce 2008.

Utopie, nebo inspirace?

Kromě ideologických výhrad upadl Minsky do relativního zapomnění kvůli módě a snobství v oblasti ekonomické teorie. I akademické prostředí podléhá těmto vlivům. Během šedesátých let sílil trend, který trvá dosud – matematizace ekonomie. Akademičtí ekonomové trpěli mindrákem vůči exaktním vědám, který si kompenzovali stále intenzivnějším využíváním matematiky. Čím více vzorečků, tím více „vědy“. Výsledek? Ekonomie hlavního proudu založená na takzvané neoklasické syntéze se stala náročnou disciplínou, která na první pohled budí dojem exaktní vědy. Co do množství a složitosti vzorců může směle soutěžit s fyzikou. V praxi však nebyli akademičtí ekonomové hlavního proudu schopní rozpoznat krizi, ani když je praštila do nosu. Ještě na jaře roku 2008 například mnozí pochybovali, že se americká ekonomika nachází v recesi. Pointa nespočívá v tom, že byli hloupí. Matematický aparát moderní ekonomie je ostatně dost hustý filtr, který propouští jen značně inteligentní lidi. Pokud však ekonomický model hlavního proudu nepočítá s natolik důležitými proměnnými, jako je objem a rychlost růstu soukromých úvěrů, je veškerá matematika k ničemu.

KEYNES – THE RETURN OF THE MASTER: WHY, SIXTY YEARS AFTER HIS DEATH, JOHN MAYNARD KEYNES IS THE MOST IMPORTANT ECONOMIC THINKER FOR AMERICA (Keynes – Návrat Mistra. Proč je John Maynard Keynes i 60 let po smrti pro USA nejvýznamnějším ekonomickým myslitelem) AUTOR Robert Skidelsky VYDAL PublicAffairs New York 2009 ROZSAH 222 stran

STABILIZING AN UNSTABLE ECONOMY (Stabilizace nestabilní ekonomiky) AUTOR Hyman P. Minsky VYDAL McGraw Hill New York 2008 ROZSAH 396 stran

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče