Dva pilíře

05. prosince 2008, 12:32 - Petr Nováček
05. prosince 2008, 12:32

ODS by mohla přestat být jednou z nosných opor politického systému po listopadu

Kdyby se nyní konaly volby do Poslanecké sněmovny, zhruba s patnáctiprocentním náskokem by v nich před ODS zvítězila sociální demokracie. Těsně by atakovala magickou stovku mandátů, a pokud by ji překročila, mohla by ČSSD sama vytvořit jednobarevnou vládu. V poměrném volebním systému by to byl téměř zázrak. Soudě z prozatím posledních, listopadových průzkumů volebních preferencí STEM i CVVM, jej však nelze vyloučit. I kdyby se ODS po víkendovém kongresu měla stát jinou a lepší, náskok ČSSD, jenž narůstal od loňského léta, hned tak nedožene. A pokud bude Jiří Paroubek trpělivý a zároveň opozičně důrazný a nedopustí se nějaké kardinální chyby, do příštích „velkých“ voleb si ČSSD náskok udrží a bude po nich sestavovat vládu.
Velký problém by však nastal, pokud po 19. kongresu ODS nebude jiná a lepší, nýbrž stejná, čili bude-li se dál pohybovat po sestupné trajektorii. Jak ukázala analýza příčin podzimních volebních porážek ODS, strana přišla o podporu středních vrstev. Není to poprvé. Totéž se jí přihodilo před dvanácti lety po sterilní předvolební kampani vedené pod heslem Dokázali jsme, že to dokážeme! Lékaři, právníci, intelektuálové, podnikatelé či živnostníci se od ODS nedočkali seriózní programové nabídky a vrtli se jinam. Tehdy zejména k ODA a letos - dost možná hlavně z trucu - k ČSSD. Poněvadž „střední stav“ sestává z osobností, jež v okruhu své působnosti ovlivňují veřejné mínění a tedy i volební chování spoluobčanů, ztráta jeho náklonnosti je pro každou stranu velmi citelná.
Pokud se ODS morálně a programově nezrevitalizuje, po „středním stavu“ ji opustí i pravicově vyhranění voliči, jímž dojde trpělivost, a to zejména vznikne-li nějaká alternativní, „opravdu pravicová“ strana. Petr Havlík, někdejší blízký spolupracovník Václava Klause, není sám, kdo pro její založení pléduje, vidě v ní do budoucna „dvacetiprocentního“ partnera ODS. Na čí konto by však taková strana získala oněch prý dvacet procent voličů? A na čí konto by je získala euroskeptická Libertas.cz, pokud bude její česká odnož ustavena? Samozřejmě, že z valné části na účet ODS! Sociologické výzkumy přece potvrzují, že česká společnost zůstává většinově levicová. Napravo od středu nemůže být k dispozici tolik potenciálních voličů, aby kromě ODS dokázali náležitě „zaopatřit“ jednu či dvě další pravicové strany. Namísto partnerské spolupráce ODS s alternativní pravicovou stranou, neřku-li stranami, by výsledkem „diferenciačního procesu“ na pravici mohla být její atomizace. ODS by přestala být jedním ze dvou nosných pilířů polistopadového politického systému. Ten by se sesul ke straně, podobně jako když dům přijde o jednu nosnou zeď.
Totéž platí v opačném gardu o ČSSD, která je levým nosným pilířem polistopadové konstrukce. Jejich plus minus 40 procent volebních preferencí zčásti tvoří protestní hlasy, které v dvojích podzimních volbách dostala nejen proto, že si ČSSD počínala natolik dobře, nýbrž z toho důvodu, že se ODS jevila značně nevábně. Pokud si však sociální demokracie v čele třinácti krajů a posílena v Senátu nepovede kompetentně a jako „strana slušných lidí“, což měla na jaře 1946 na volebních plakátech, v příštích volbách může ona část jejích příznivců, kterou přetáhla ODS, protestovat pro změnu proti ČSSD. Kromě „šafářování“ v krajích bude veřejnost pečlivě vnímat, jak a kam povede Jiří Paroubek sociální demokracii v situaci, kdy si de facto menšinová Topolánkova vláda koleduje o vyslovení nedůvěry a Českou republiku zároveň čeká předsednictví Evropské unie.
ČSSD přitom bojuje na dvou frontách. A to, co možná čeká na pravici ODS, si na levici už bezmála 90 let prožívá s komunisty. V letech 1919 až 1921 Šmeralova „marxistická levice“ uzmula sociální demokracii zhruba polovinu členstva a kolem deseti procent voličů. S výjimkou obecních voleb na jaře 1919 nevyhrála pak už levice v předmnichovské ČSR žádné volby. Nedobrovolné sloučení obou stran po únoru 1948 oddálilo vyřešení historického sporu mezi reformistickým a radikálním proudem české levice na dobu po listopadu 1989, kdy byla činnost ČSSD na domácí půdě obnovena. Dnešní KSČM, nikoli pouhá kopie, ale zajisté pokračovatelka KSČ, na sebe váže zhruba patnáct procent levicových voličů. Opět by jich přibylo, kdyby se Paroubek „spustil“ s pravicí. KSČM by na tom vydělala na úkor ČSSD, jež by coby levicový pilíř polistopadové konstrukce povolila a ta by se sesula jako v případě selhání ODS. Pravda, v prvním případě by bylo zbořeniště tónováno „do ruda“ a ve druhém „do modra“, demokratické uzance a mechanismy by však postupně vzaly za své tak jako tak. Lidovci, zelení a straničky mezi pravicí a levicí nejsou totiž natolik nosní, aby v případě zhroucení pravého či levého pilíře unesli bortící se konstrukci na svých zádech.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče