Důchody: Lepší už to nebude

27. září 2004, 00:00 - PETR BÝM
27. září 2004, 00:00

Pojišťovny a penzijní fondy bubnují na poplach. Poselství je jasné: Kdo z budoucích důchodců nebude pamatovat na zadní kolečka v podobě komerčního připojištění, ten ve stáří spláče nad výdělkem. Tedy nad penzí. Tak trochu to ale vypadá, že dělají účet bez hostinského.

Penze vyměřuje stát a snad každý ví, že už dlouho naši politici chystají jejich reformu. A ikdyby se žádná nekonala, současný stav zase tak hrozný není. Průměrný důchod sice představuje pouze necelá 43 procenta průměrné mzdy (7227 oproti 16 917 korunám), což je méně než ve většině našich unijních partnerů, ale žít se za to pravděpodobně dá. Koneckonců nemálo lidí pobírá stejnou nebo i menší mzdu. Nejde tedy pojišťovnám a fondům jenom o vlastní byznys? Pochopitelně, že hájí především vlastní zájmy, jenže zároveň mají pravdu. Státní rozpočet je totiž už dnes důchodovými výdaji přetížen a jejich další nárůst prostě neunese. A ten další nárůst nás čeká: populace totiž stárne docela rychlým tempem a na tom ani proimigrační opatření (navíc nesmělá) nic nezmění. Stále méně zaměstnaných bude živit stále větší počet penzistů. Logika dovoluje jen jediný závěr. „Státní“ penze budou muset být menší. Možná takové jako v anglosaských zemích, kde pro jejich úroveň existuje hezké slovo „záchovné“. O to méně ovšem stát od svých poplatníků vybere. Občané tedy mohou více spořit na stáří ve vlastní režii - takže každý Brit na životní pojištění dává ročně částku 2700 dolarů. Je to ostatně zvykem i tam, kde je penzijní systém (obvykle tzv. průběžný) štědřejší - například v N ěmecku připadá na jednoho obyvatele životní pojistné zhruba ve výši 750 dolarů, v Rakousku 650. Nějaké přilepšení k penzi si prostě zajišťují všude. I to je ponaučení. Nelze totiž předpokládat, že bychom se v této oblasti mohli nějak vyhnout sociálním a ekonomickým standardům vyspělých tržních ekonomik. Přitom nelze říci, že by stran svého materiálního zajištění ve stáří byli obyvatelé České republiky nějak zvláště lehkověrní. V penzijních fondech jich ke konci loňského roku spořilo 2,662 milionu, životních pojistek jsou statisíce a loni do nich lidé investovali nezanedbatelnou sumu 41 miliardu korun. Nutno konstatovat, že kromě zdravého rozumu tomu napomohl i stát, který jedno i druhé podporuje buď příspěvky či daňovými úlevami. Státní podpora nepochybně akcelerovala zájem o penzijní připojištění - při pětisetkorunové měsíční úložce stát pojištěnci věnuje 150 Kč, což spolu s úročením, které je výsledkem investičních aktivit fondů, nakonec vytvoří velmi atraktivní výnos. U životního pojištění se sice jedná o podporu méně viditelnou, protože odečet pojistného z daňového základu se provádí jen jednou za rok, ale zato je to podpora na více adres. Pokud totiž pojistné platí zaměstnavatel, na daních či odvodech ušetří zase on. Tato motivace zjevně funguje. Problém je ale jinde: Spoříme málo. Na životní pojištění se u nás dávají v průměru na osobu nějaké tři tisícovky ročně, do penzijních fondů putují další čtyři. V dolarech to dělá necelé tři stovky. V porovnání s výše uvedenými údaji jde o dosti nízké částky. Jenže právě tady je kámen úrazu. Podle statistických údajů u nás průměrná domácnost disponuje měsíčně sumou 20 tisíc korun a jen tři procenta domácností ušetří měsíčně více než pět tisíc korun. To jsou nepřekonatelné mantinely. Drtivá většina obyvatel Čech, Moravy a Slezska prostě nějaké podstatnější částky stranou odkládat nemůže a ani nechce. Nejspíš do té doby, dokud před sebou nebude mít jasnou představu o tom, jaké důchody ji vlastně čekají. Bylo by tedy na čase takovou perspektivu alespoň načrtnout.

K tématu důchodového pojištění viz také rozhovor na str. 18.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče