Důchody a psychologie

28. srpna 2007, 13:38 - Michal Skořepa
28. srpna 2007, 13:38

Nedostatečné spoření na stáří řeší ekonomové i psychologové

Vývoj v posledních dnech naznačuje, že vláda je skutečně odhodlána probudit ze zimního spánku již jednou slibně rozjetou debatu o reformě penzijního systému. Než usnula, vyvrcholila tato diskuse takzvanou Bezděkovou zprávou, v níž byly simulovány dlouhodobé důsledky představ, které o českém penzijním systému měly jednotlivé parlamentní politické strany. V křesle ministra práce a sociálních věcí dnes sedí člen ODS Petr Nečas, a tak lze očekávat, že vládní představy budou vycházet především z toho, co do propočtů Bezděkovy komise zadala ODS.

Individuální odpovědnost.

Pomineme-li první fázi reformy, jejímž obsahem budou jen nepříliš kontroverzní parametrické změny nynějšího průběžného penzijního systému, jádrem důchodové reformy dle ODS je postupná redukce současného stavu do podoby, která bude na jedné straně vyžadovat od pracujících nižší povinné odvody do něho, na druhé však zajistí v budoucnu penzistům pouze nevelký „rovný důchod“. Komu se bude zdát nízký, bude si muset ušetřit aspoň část ze sumy, která mu zůstane po uvedeném snížení povinných odvodů.
Takový systém je evidentně posunem k individuální odpovědnosti za rozložení vlastního blahobytu v čase. Zvýší se svoboda rozhodnutí, zda se chci mít nyní dobře a ke stáru živořit, nebo se mít stále stejně, nebo dokonce teď šetřit a důchod trávit třeba na své jachtě. Každé aspoň trochu liberálně založené srdce by tedy nad těmito návrhy mělo zaplesat.

Funkční recept existuje.

Méně už budou plesat ta srdce, která mají podezření, že člověk je od přírody nenapravitelně nedočkavý. To se projevuje jeho nutkáním každou volnou korunu promrhat, pokud možno okamžitě, a na „potom“ začít myslet, až když to nastane. Tato obava z nedostatečné síly vůle k dobrovolnému spoření na stáří byla možná v pozadí názoru ostatních parlamentních stran, že do oblasti dobrovolného spoření bychom se neměli pouštět.
Lze problém slabé vůle nějak elegantně překonat, aniž bychom s vaničkou vylili i dítě, to znamená, aniž bychom se vrátili ke zcela povinnému důchodovému spoření? Zkušenosti z jiných oblastí a zemí světa ukazují, že to možné je. Recept je dokonce velmi primitivní a přitom překvapivě funkční.

Případ dvou států USA.

Inspirativní je v tomto ohledu zdánlivě nesouvisející případ povinného automobilového ručení v USA, na který upozornili v devadesátých letech 20. století američtí psychologové. Dva sousední státy americké federace, Pensylvánie a New Jersey, začaly nabízet dvě varianty ručení: dražší a z hlediska pokrytí škod širší versus levnější s užším pokrytím. V obou státech si každý řidič mohl vybrat vlastní variantu. V Pensylvánii si výrazná většina řidičů vybrala dražší a širší možnost, zatímco v New Jersey jich stejná část zvolila opak. Režim povinného ručení se v obou srovnávaných státech lišil jen v jediné „maličkosti“ - ve stanovení výchozí varianty. V Pensylvánii byla jako výchozí stanovena dražší a širší varianta, v New Jersey naopak levnější a užší. Náklady na změnu z výchozí na alternativní možnost byly v obou státech zanedbatelné - stačilo podepsat příslušný formulář. Přesto valná většina řidičů v daném státě přijala variantu, která jim byla navržena příslušným zákonem jako výchozí.

Liberální paternalismus.

Psychologové nalezli i další významné oblasti života, v nichž lidé dávají systematicky přednost variantě, která je jim nabídnuta jako výchozí, přestože je možné s minimálními náklady přejít k alternativě. Tento efekt se jasně projevuje například v otázce předchozího souhlasu nebo nesouhlasu s darováním orgánů v případě vlastní smrti při autohavárii.
Nabízí se tedy jednoduchá myšlenka: Nastavit důchodový systém tak, aby výchozí variantou bylo spoření v určitém „rozumném“ rozsahu, přičemž by však každý měl možnost rozhodnout se pro menší rozsah. Jde o příklad takzvaného liberálního paternalismu. To znamená přístupu, v němž stát jemně tlačí občany jistým směrem, ale ponechává jim velmi snadný způsob, jak se z tohoto tlaku vysvobodit a vydat se vlastní cestou podle hesla „každý svého štěstí strůjce“.

Dobrovolné spoření.

Není bez zajímavosti, že nedostatečné dobrovolné spoření na důchod je již řadu let považováno za významný problém například v USA, kde se k této věci proto vyslovuje i řada amerických psychologů a ekonomů. Jedním z často zmiňovaných návrhů na konkrétní zlepšení tamějšího vnitropodnikového penzijního spoření - takzvaného typu 401(k) - je právě možnost využít výše popsaného efektu výchozí varianty. A řada amerických firem už k ní skutečně přistoupila.
Snížení povinného spoření na stáří podle představ ODS by tedy bylo možné formulovat tak, aby jisté dobrovolné spoření - vedle zredukovaných povinných odvodů - bylo nastaveno ze zákona jako výchozí varianta. V jejím rámci by si každý mohl vybrat, jak přesně chce své dobrovolně ukládané peníze investovat. Každý by však také měl možnost tuto variantu odmítnout a hospodařit s uvolněnými penězi zcela podle svého uvážení. Využitím efektu výchozí varianty by se výrazně zvýšila naděje, že lidé skutečně začnou spořit více než jen povinné minimum, a chystaná reforma by tak možná získala aspoň trochu na průchodnosti i u těch stran českého Parlamentu, které mají o síle lidské vůle jisté pochybnosti.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče