Druhý Mnichov nehrozí

25. září 2009, 13:09 - Petr Nováček
25. září 2009, 13:09

Odstoupení USA od vybudování radaru na českém území bylo interpretováno falešně

Američané přijeli do Prahy sdělit, že jejich radar v Brdech nebude. Dle senátora Alexandra Vondry, exvicepremiéra pro evropské záležitosti a budovatele transatlantické spojenecké vazby, prostě „zvláštní vtahy s Amerikou narazily na svoje limity“. Ano, přesně tak! Naše „zvláštní vztahy s Amerikou“ narazily na svoje meze, nicméně se nezhroutily. Nenastane „druhý Mnichov“ ani konec státní suverenity České republiky. Pro některé intelektuály to však byl šok, když byli z krásného dlouhého snu o radaru náhle vytrženi. Však také dle toho reagovali! S koncem projektu amerického radaru se prý o ČR možná naposled psalo ve světových strategických souvislostech. Prý jsme spadli na úroveň vojensky téměř bezvýznamných států a v důsledku „překopání“ plánů v USA a naší vlastní neschopnosti dohodnout se jsme se stali „pátým šestým kolem u vozu“. Možná nám a Polákům USA časem opravdu nabídnou umístění mobilních raket a senzorů nové generace na našem území. Ale kdo ví, kdy to bude a budeme-li na takový špás mít, kdybychom si na něj na rozdíl od radaru museli připlatit z vlastního rozpočtu.
Přitom ve vážném ohrožení jsme už nyní, tvrdí skeptici. A argumentují: Jen co Američané oficiálně „odpískali“ radar, generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen ihned ohlásil „počátek nové éry vztahů“ Aliance s Ruskem. Dle Rasmussena dokonce vzájemná „spolupráce není věcí našeho výběru, ale nezbytnosti. Potřebujeme větší míru realismu…“ a „musíme uznat, že Rusko je velkou evropskou zemí s vlastními zájmy“, pravil srozumitelně. V nevelké ČR hned mnohým naskočila husí kůže a ruský velvyslanec při NATO Dmitrij Rogozin už ani nemusel dodávat, že „Aliance nám musí přiznat naši sféru odpovědnosti“. Česky si to překládáme jako „sféru vlivu“ – na 42 let jsme v ní uvízli a víme, zač je toho loket. Předtím jsme měli historickou zkušenost sice kratší, nicméně „vydatnější“ s Hitlerovou „Velkoněmeckou říší“. Proto jaksi není divu, že jsme přecitlivělí na řeči o „velké evropské zemi s vlastními zájmy“ nebo o „sférách odpovědnosti“. Přecitlivělí tím spíš, týkají-li se Ruska či Německa. Ostatně „jako na potvoru“ právě sjednotitel Německa, „železný kancléř“ Otto von Bismarck, kdysi prohlásil, že „kdo má Čechy, má klíč k Evropě“.
Přirozená přecitlivělost, daná historickým zážitkem českého národa, však ztrácí preventivní funkci, ocitne-li se mimo realitu. To nastane téměř vždy, nepoučuje-li se z dějin někdo buď z vlasteneckého rozhorlení, anebo sveden politickou účelovostí či třeba jen zmožen okamžitými emocemi, nýbrž se z nich – řečeno s historikem Vilémem Prečanem – „obsluhuje“. Když v září 1817 „objevil“ Václav Hanka údajně staročeský Královédvorský rukopis, byl sice veden šlechetným úmyslem podpořit emancipaci českého národa, ale v „rukopisných bojích“ koncem století, kdy už byl národ pevný v kramflecích, to od Masaryka jako falzifikátor schytal. Z dějin se dle svého „obsluhovala“ před listopadem 1989 KSČ a v následujících dvaceti letech, byť nikoli natolik podvodným a primitivním způsobem, v tom pokračují i demokratické elity. Kolem výročí Mnichova, patnáctého března, konce druhé světové války, „Vítězného února“ či jiných příležitostí to vždy bylo, je a bude snadné. A poněvadž „současné dějiny“ začínají už včerejškem, falešně interpretováno bylo i „odmávnutí“ amerického radaru.
Co si budeme nalhávat, většina našich občanů jej nechtěla a většina stran a politiků od „středu“ doleva se s „hlasem lidu“ ztotožnila. Vřelých přátel USA, jakým je bývalý prezident Václav Havel, není mnoho. Proto nebude ani mnoho těch, kteří se stydí za to, že především my sami jsme selhali, protože jsme radaru ještě za bývalého amerického prezidenta George Bushe ruče neřekli: „Ano!“ Mimochodem argument, jenž zazněl – že jsme byli USA přátelskou vstřícností povinováni, protože v první i ve druhé světové válce a také po únoru 1948 se nejvíc zasazovaly a zasloužily o naši svobodu a samostatnost – má také k historické realitě daleko. Nebyly to přece jen USA, ale i československé legie, Dohoda, druhý a třetí odboj, Masaryk, Beneš, další osobnosti a plejáda bezejmenných, kdož se zasloužili o náš stát a o naši svobodu! Zasloužili se – na prvním místě včetně Václava Havla – také o to, že když přestal být svět bipolárně rozdělený, ČR rychle zakotvila v NATO a Evropské unii. I bez amerického radaru, neřku-li aniž bychom se stali 51. státem USA, s kterýmžto spanilým nápadem přišel kdysi jako první dnes už bývalý poslanec a člen ODS, nám díky tomuto zakotvení nehrozí ani „druhý Mnichov“, ani jiná katastrofa. Ano, naše vztahy s USA přestaly být zvláštní. Tím spíš bychom měli být jako ony pragmatičtí, a jak trefně podotkl Alexandr Vondra, ještě si to nerozházet se spojenci v Evropě, aby nám nakonec „nezbyli jen Rusové v Karlových Varech“. Oddalováním ratifikace „Lisabonu“ nás však prezident Václav Klaus a senátoři ODS, kteří mu pomáhají, směrují právě tam.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče