Druhá šance muzea z betonu

30. května 2012, 12:00 - Kristýna Balajová
30. května 2012, 12:00

Hanácká metropole ještě nepohřbila naděje na vybudování Středoevropského fóra. Olomouc možná přece jen získá novou galerii, kterou by jí mohla závidět nejen Praha

Naděje stále žije. Kromě centra staré duchovní kultury by se Olomouc mohla stát velmi významnou křižovatkou moderního a současného umění střední Evropy. Už šest let tam z iniciativy Muzea umění Olomouc vzniká Středoevropské fórum, které by chtělo shromáždit pod jednou střechou ukázku z toho nejlepšího, co vytvořili umělci v Česku i v okolních zemích od konce druhé světové války.
Navzdory nepříznivé finanční situaci ve státních galeriích se muzeu podařilo dát dohromady úctyhodnou sbírku českého, slovenského a maďarského umění. Nyní olomoučtí kunsthistorici pracují na sbírce reprezentující Polsko, Německo a Rakousko. A stále doufají, že přes všechny potíže a nezajištěné financování vznikne jeden z hlavních pilířů Středoevropského uměleckého fóra: nová stavba, která by rozšířila nedostačující prostory ve stávající budově muzea na Denisově ulici.
Přestože úředníci pod vedením bývalého ministra kultury Jiřího Bessera loni v lednu projektu nepřidělili požadovaných 470 milionů korun z prostředků evropského Integrovaného operačního programu, výrazná novostavba by v centru Olomouce přece jen mohla vzniknout. „Jednáme nyní s ministerstvem kultury o tom, že by se projekt alespoň částečně financoval přímo z jeho rozpočtu. Projekt Středoevropského fóra je stále aktuální. Snad se stane zázrak a podaří se i ta plánovaná výstavba,“ uvádí Pavel Zatloukal, ředitel Muzea umění Olomouc.

Ven z národního ghetta

Olomoucké muzeum dosud utratilo za umělecká díla do středoevropské sbírky kolem 32 milionů korun a nemá je kde vystavit. Kromě toho po pěti letech konečně dořešilo problematický výkup všech osmi potřebných pozemků pro novou výstavbu a zaplatilo za ně 23 milionů korun. Nejde ovšem pouze o promrhání vynaložené energie a peněz. SEFO, jak se Středoevropskému fóru zkráceně říká, by nabídlo vůbec první ucelenou expozici poválečného středoevropského umění. První svého druhu by bylo také tematicky zaměřené badatelské centrum a rozsáhlá knihovna.
Jeden z největších muzejních projektů posledních desetiletí získal značný ohlas za hranicemi. Některým umělcům se dokonce myšlenka zalíbila natolik, že olomouckou iniciativu podpořili darem svých děl do vznikající sbírky. „Střední Evropa podle nás v minulosti tvořila a stále tvoří kulturně značně homogenní celek. Odehrával se tu v umění podobný vývoj, aniž by o tom ti umělci často vůbec věděli. Právě to naše sbírka dobře ukazuje. Její přínos spočívá v tom, že přesahuje obvyklé, ovšem nesmyslné vymezení státními hranicemi,“ vysvětluje Pavel Zatloukal.
Běžný Olomoučan si patrně spolu se slovem SEFO vybaví především návrh nové stavby, jež podle plánů měla vyrůst na volných parcelách vedle dnešní budovy muzea. Jak tomu v případě provokativních architektonických návrhů bývá, rozdělil olomouckou společnost na nadšené příznivce na straně jedné a zatvrzelé odpůrce „bunkru“ na straně druhé. Masivní betonová budova natěsno vsazená do okolní zástavby, která na první pohled téměř postrádá okna, se opravdu vymyká tomu, co lze v dnešním centru Olomouce vidět. Nicméně se nedá říct, že by charakter okolí popírala.

Postmoderna i středověk

Návrh nové galerie je vystavěn na hledání optimální polohy mezi mohutnými stavbami na východě a středověkým městem, jež by s novostavbou sousedilo na západě. Na parcele, kde kdysi stálo pět středověkých domů, navrhli architekti Jan Šépka a Václav Derner stavby podobných rozměrů. Uvnitř jsou ale vzájemně propojeny, aby vznikly dostatečně velkorysé prostory pro výstavní sály nebo knihovnu. Zároveň je celý dům jedním z galerijních prostorů organicky provázán se sousední klasicistní budovou muzea.
Plánovaná stavba vychází současné budově muzea vstříc v několika směrech. „Opakováním stejné výšky říms i střech u pěti nových domů se řada sceluje, a vzniká tak dojem jednoho areálu. Ten navazuje na přilehlý objekt Muzea umění, tedy na velké měřítko,“ vysvětluje svoji vizi architekt Šépka. Autoři návrhu se snažili vystihnout magický genius loci starobylého města také dalšími prvky. Objekt zakryli valbovými střechami tradičního tvaru, které nahoře seřízli a zasklili. Tudy do objektu proniká světlo. Úzké a vysoké vnitřní prostory zalévá shora a dodává jim nádech mystiky, která je v historickém jádru Olomouce téměř všudypřítomná.
V architektonické obci se studie setkala jak s nadšenými reakcemi, tak kritikou. „Novostavba kolegy Šépky je jasná, soudobá a moderní. Je to abstraktní dům rozčleněný na drobné celky, připomíná tvary historického města, má měřítko svého okolí a velmi vtipnou dispozici,“ napsala architektka Alena Šrámková, autorka budovy ČKD na pražském Můstku nebo vestibulu pražského hlavního nádraží.
„Šépkův projekt je výtvarně velmi zajímavý, i když nevím, zda zcela praktický – rozbití objemu na menší hmoty znamená ztrátu plochy. Nejraději bych viděl ještě další konkurenční řešení pojatá jinak, aby se to dalo vyhodnotit. Proto mne mrzí, že neproběhla slibovaná soutěž,“ podotýká k Šépkovu návrhu historik architektury Zdeněk Lukeš. Jak ale Lukeš dodává, chyba je v tomto případě spíše na straně České komory architektů než olomouckého muzea. To chtělo z finančních důvodů soutěž bez odměn pro druhé a třetí místo, na to ovšem profesní organizace architektů nepřistoupila. Peníze prostě nebyly, takže Olomoučtí oslovili pouze Jana Šépku, s nímž už v minulosti spolupracovali na vzniku Arcidiecézního muzea.

Zlatá éra olomouckých muzeí

Muzeum umění Olomouc se v roce 2000 pustilo do rekonstrukce a úpravy areálu někdejšího olomouckého hradu, kde během staletí sídlili biskupové a moravská přemyslovská knížata. O šest let později se tam otevřelo Arcidiecézní muzeum, kulturní instituce, která ve střední a východní Evropě nemá obdoby. Díky dohodě církve, státu a muzea vznikla vzácná expozice moravské duchovní kultury, do níž arcidiecéze zapůjčila sbírku starého malířství, gotické a barokní sochy, ale také liturgické předměty nebo mešní textilie.
Stejně jako v případě SEFO stál i u vzniku Arcidiecézního muzea ředitel Muzea umění Pavel Zatloukal se svým týmem. Významný český historik umění, který za svou knihu o moravské a slezské architektuře obdržel před devíti lety literární cenu Magnesia Litera, je vůbec nejdéle působícím ředitelem kulturní příspěvkové organizace. V čele olomouckého muzea je už od roku 1990 a během té doby se instituce proměnila k nepoznání. Galerie, která měla před revolucí k dispozici výstavní prostor o pouhých sto metrech čtverečních, získala nejdříve vlastní budovu na Denisově ulici. Tu se podařilo v průběhu devadesátých let částečně rekonstruovat a hned poté se vedení galerie vrhlo na plánování Arcidiecézního muzea.
Myšlenka na Arcidiecézní muzeum nebyla nová – poprvé se objevila už v devatenáctém století. Pár let po sametové revoluci ale nastala příhodná chvíle pro dohodu mezi státem, který poskytl prostředky na opravy, církví a hlavní olomouckou galerií. Muzeum a kulturní památka v jednom dokáže přilákat kolem dvou stovek tisíc návštěvníků ročně a oceněno bylo i jeho architektonické řešení. Jan Šépka, Petr Hájek a Tomáš Hradečný za něj získali v letech 2004 a 2006 nominaci za Českou republiku na cenu Miese van der Rohe.

Litujeme, jste moc dobří

Myšlenka na Středoevropské fórum se objevila v roce 2007. Tehdy ministerstvo kultury vyzvalo své příspěvkové organizace, aby se přihlásily do soutěže o peníze z Integrovaného operačního programu. A Pavel Zatloukal dostal nápad, jak pozvednout olomoucké i české muzejnictví na evropskou úroveň. SEFO si rychle získalo další zastánce, podpořili ho také ministři kultury Slovenska, Polska a Maďarska, a záhy se stalo dokonce kulturní prioritou české vlády. Nicméně za bývalého ministra kultury Jiřího Bessera, kdy se o dotaci rozhodovalo, vůle k podpoře půlmiliardového projektu ochabla.
Soutěž byla nakonec vypsána s ročním zpožděním až v létě roku 2010. Namísto původně předpokládaných 900 milionů zbylo v kategorii, v níž se o dotace ucházelo také SEFO, pouhých 470 milionů. Nový dům měl stát 350 milionů, na dokončení rekonstrukce klasicistní budovy muzea podle projektu Michala Sborowitze se počítalo se 120 miliony.
Olomoucké muzeum nakonec stejně v soutěži neuspělo. Odmítnutí z ledna loňského roku se opřelo o expertní posudek usvědčující SEFO z takzvané nedovolené veřejné podpory. To v hantýrce úředníků ministerstva znamená, že by z veřejných zdrojů byl podpořen vznik instituce, která by konkurovala jiným muzeím v Evropské unii. Proč se úředníci rozhodli posuzovat kulturní neziskový projekt zrovna takovou optikou, není známo. Vysvětlení exministrova mluvčího větší jasno nevneslo. „Podle Evropské komise je pořádání významných výstav ekonomickou činností. Žadatel sám v projektu uvádí, že počítá s pořádáním významných výstav,“ zněla jeho verze.
Někteří zúčastnění se domnívají, že šlo o to, aby v dané kategorii dotací z unie pár desítek milionů korun zbylo. To se také nakonec stalo. Namísto 470 milionů bylo mezi jiné dva projekty rozděleno celkem 384 milionů korun. Expertní posudek, který obvinil SEFO z přílišné konkurenceschopnosti s evropskými muzejními institucemi, nikdo z Olomouce dosud neviděl. Dnes už se k němu nehlásí ani na ministerstvu a vůle k jednání o projektu, který by si podle nejnovějšího investičního záměru vyžádal už „jen“ 430 milionů korun, existuje: stará budova by mohla být opravena za pomoci norských fondů a dál se bude jednat o tom, jak rozfázovat státní příspěvky na celkovou investici do několika let. „Tato varianta existuje, nicméně o podrobnostech se v současné době jedná a jednat nadále bude. Projekt považuje ministerstvo kultury za odůvodněný a jeho perspektivu spatřuje v dohodách zemí Visegradu a v dohodách s územními samosprávami, které projekt chápou jako významný impulz pro rozvoj regionu, tolik potřebný zejména v severní oblasti Olomouckého kraje,“ uvádí tisková mluvčí úřadu. Pokud by přece jen Středoevropské fórum dostalo zelenou, podle těch nejodvážnějších odhadů by jedinečné centrum umění mohlo stát už za čtyři roky.

Program Muzea umění Olomouc Bude se slavit

Od konce října v Muzeu umění vypuknou oslavy šedesátého výročí od založení této kulturní instituce. Ze zámku v Kroměříži, jehož sbírky muzeum také spravuje, budou do olomouckého Arcidiecézního muzea převezeny ty nejvzácnější kusy. Vystaven tam bude Tizianův obraz Apollo a Marsyas, portrét anglického královského páru od Anthonise van Dycka, vzácný obraz Madona se zvířaty od neznámého následovníka Albrechta Dürera nebo nádherně iluminovaná Bible burgundská ze třináctého století. V budově muzea na Denisově ulici pak bude vystaveno to nejlepší, co olomoucké sbírky skrývají z devatenáctého a dvacátého století.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče