Drahé střízlivění z lihu

17. dubna 2008, 14:00 - Táňa Králová
17. dubna 2008, 14:00

Lihovarník chce v Bruselu napadnout údajnou podporu své konkurence

Zavřel cukrovar ve Vrdech na Čáslavsku, prodal cukerní kvótu a za bezmála miliardu korun postavil lihovar, který za rok může z obilí a kukuřice vypálit asi sedm set tisíc hektolitrů bioetanolu. Letos nová fabrika nevyrobila ještě ani kapku, přitom od ledna se v Česku biolíh povinně přimíchává do benzinu. „Zaměstnanci natírají zábradlí a ptají se, kdy rozjedeme výrobu. Za daných podmínek to nejde, na každém litru lihu bych dělal ztrátu nejméně tři koruny,“ má spočítáno Otakar Moťka, majitel lihovaru Ethanol Energy. Od vlády chce slyšet jasné slovo, zda výrobce biopaliv v České republice chce, nebo nechce. „Pak propustím lidi a továrnu pošlu do šrotu,“ prohlašuje podnikatel, který investici založil na proklamovaných cílech o podílu biopaliv v dopravě. „Vozit bioetanol přes půlku světa je zločin. Než používat taková biopaliva, to raději nic,“ naráží na záměr státního Čepra nakupovat biolíh v Brazílii. EURO: Ceny obilí nejspíš nespadnou natolik, aby vám ekonomika vycházela podle propočtů, s nimiž jste do stavby lihovaru šel. Na co tedy budete čekat? MOŤKA: Politici nás přece nemohou nechávat v takové nejistotě. Řekli „A“, což letos v únoru znovu potvrdili schválením unijního cíle mít do roku 2020 deset procent biopaliv v dopravě, ale už neřekli „B“, tedy jak se k podílu dopracovat. Biopaliva se dnes nedají řešit na úrovni České republiky, jsme součástí velké EU. V Německu také stojí všechny lihovary, přitom další se budují. Je to totální schizofrenie. Přiletím do Ameriky, kde je 150 lihovarů o průměrné velikosti dvakrát větší než náš, dalších třicet se staví, a vše funguje. Protože stát tam dotuje každý galon bioetanolu a biopaliva se nezatracují jako tady. EU bude asi muset vytvořit nějakou státní plánovací komisi, protože když se do biopaliv pustí tržní síly, nikdy program nebude fungovat. EURO: Ceny jsou nevyzpytatelné, co chcete naplánovat? MOŤKA: Konečně by se mělo spočítat, kolik obilí se spotřebuje na jídlo a krmení, a vyčlenit třeba deset procent půdy na biopaliva, podobně jako se dosud ponechávalo deset procent pozemků ladem. Pořád se opakuje, jak biopaliva zdražují jídlo a ubírají obilí, ale neříká se, že většina se ho zkrmí zvířatům. Také z výroby bioetanolu se více než třetina obilí vrací přes krmivo do potravinového řetězce. Když se vyrábí biolíh z cukrovky, žádné krmivo jako vedlejší produkt nevzniká, i v tom jsou rozdíly mezi jednotlivými surovinami. Pokud jde o cenu obilí, u níž došlo k dějinnému zvratu, v tom hlavní problém nevidím. EURO: Kvůli drahému obilí ale přece nevyrábíte… MOŤKA: Mohl bych zemědělcům zaplatit za tunu obilí místo tří tisíc klidně pět a půl tisíce korun. S cenou suroviny musí ovšem korespondovat cena konečného výrobku, a to se neděje. Je jasné, že brazilský líh z cukrové třtiny bude vždycky levnější, ale vozit ho přes půlku světa je zločin proti lidem. To raději dovážejme ropu z Ruska, což vyjde nejlevněji. Je postavené na hlavu vozit z takových dálek dotovanou bionaftu z USA a brazilský bioetanol, z nichž ekonomika v Evropě nemá žádné další efekty. Budeme tím podporovat vlastníky půdy a lihovarů v Brazílii, rejdaře se sídlem v daňových rájích, místo abychom podrželi české a evropské zemědělce a výrobce biopaliv, odvádějící daně do českého, respektive evropského rozpočtu. EURO: Biopaliva jsou i soupeřením o to, jaké suroviny jsou pro ně vhodnější. Na obilí se přitom pohlíží jako na nejméně vhodné a obilní lihovary se už pomalu odepisují… MOŤKA: Ať už se konečně spočítá, kolik energie se spotřebuje a kolik se získá z té které plodiny. Je nesmysl pomlouvat obilí, kukuřici a cukrovku a vyzdvihovat řepku pro výrobu metylesteru. Výtěžnost se musí přepočítávat na půdu, ne na tunu získané energie. Pak vychází, že z jednoho hektaru řepky získáme 1200 litrů metylesteru řepkového oleje, z hektaru obilí téměř 2200 litrů lihu, z hektaru kukuřice a podobně cukrovky už skoro čtyři tisíce litrů lihu. Plodiny ale nemají v Evropě stejnou pozici, její zemědělská politika je dvousměrná. EURO: Co tím myslíte? MOŤKA: Cukrová řepa na výrobu bioetanolu má v EU nepřiměřenou podporu, na rozdíl od obilí nebo kukuřice. Zemědělec totiž dostává dotovanou cenu řepy na výrobu cukru, na cukrovku bere navíc speciální platbu a do cukrovaru - lihovaru TTD v Dobrovici díky tomu prodává řepu za dumpingovou cenu. Ve finále, když se pěstitel na prodanou cukrovku dívá jako na celek, bez rozlišení na cukr a biolíh, dostane za tunu řepy na biolíh podstatně víc než kolem 700 korun na tunu. Ale pro lihovar je tato surovina velmi levná. Mám už několik právních názorů, že jde o nedovolenou podporu v porovnání s výrobci biopaliv z jiných surovin. Uvažujeme o tom, že podáme žalobu k Evropské komisi (z cukrovky dělá bioetanol jediný lihovar, Agroetanol TTD, jako jediný z tuzemských lihovarů také vyrábí, biopalivo prodává v Česku i vyváží – pozn. red.). EURO: Jak dlouho vydržíte lihovar „konzervovat“ a z čeho platíte zaměstnance? MOŤKA: Fabriku jsme postavili z vlastních zdrojů, takže naštěstí nemusíme splácet úvěr. Nyní představuje ztráta asi šedesát milionů korun za rok. Kdybychom vyráběli biolíh z pšenice, přesáhla by dvě stě milionů. Nevím, jak dlouho vydržíme čekat. Některé lidi jsme ale museli propustit, teď jich zaměstnáváme asi 55. Lihovar jsem schopen sanovat z jiných aktivit, ale ne donekonečna. Vyrábíme také paliva a maziva, takže když stát opravdu oddaní směs E 85, můžeme ji začít vyrábět a přímo distribuovat. EURO: Spíše se teď spoléhá na biopaliva druhé generace, nebyl jste s investicemi do první generace příliš rychlý? MOŤKA: Druhá generace biopaliv je mýtus, u kterého se směšují různé věci. Technologicky nejschůdnější je celulózový etanol, jehož poloprovozní výroba už běží v USA. Výchozí surovinou může být například sláma či zbytky dřeva, které se díky enzymům štěpí na glukózu. Na tuto technologii můžeme upravit i náš lihovar, proces zůstane poměrně jednoduchý, ale v současné době by výroba nebyla ekonomická. Vývoj potrvá ještě nejméně pět let. EURO: Proč mluvíte o mýtu? MOŤKA: Jde o jiný proces, o němž mluvil v nedávném rozhovoru šéf Čepra Pavel Švarc (EURO 13/2008). Přeměna biomasy do kapaliny by si vyžádala velmi složité chemičky, což se už neříká. Takové továrny by se nestavěly pro 600 tun suroviny, kolik potřebuje náš lihovar denně. Kdybychom používali slámu, museli bychom na dva tisíce hektolitrů lihu každý den přivézt třeba tisíc tun. Bylo by vůbec reálné sehnat takové množství? Z jakých vzdálenosti by se sláma musela svážet, při jakých dopravních nákladech a kolik by stála? Máme tu mnoho neznámých, přitom nikdo se nezabývá vazbami mezi jednotlivými obnovitelnými zdroji energie.

BOX:
Otakar Moťka (50) V roce 1990 založil firmu Sprint Star - první soukromou továrnu na ponožky v tehdejším Československu. Rok na to koupil ve velké privatizaci továrnu na izolační střešní materiály Dehtochema. „Vyvedl jsem z krize regionálního dopravce ČSAD Praha – Vršovice,“ říká Moťka, který pak společnost prodal koncernu Connex. Dlouhodobě podniká v nemovitostech. V roce 1999 koupil z konkurzní podstaty cukrovar ve Vrdech, kde obnovil výrobu. Vyhrál spor se státem, který rozdělením produkčních kvót znemožňoval malým cukrovarům návrat k výrobě. Spravedlivým rozdělením cukerních kvót se zabýval Ústavní soud. Bioetanol zamýšlel vyrábět v nedostavěném cukrovaru v Kopidlně u Jičína, který koupil. Před čtyřmi lety začal stavět obilní lihovar Ethanol Energy ve Vrdech, po loňských zkouškách provoz zastavil.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče