Dopřejte si luxusní večeři v oblacích

06. října 2009, 05:54 - Petra Klíčová
06. října 2009, 05:54

Neotáčet se, nedívat dolů, pevně držet skleničku. Vznesli jsme se do výšky padesáti metrů nad Vltavu. Slavný český šéfkuchař Zdeněk Pohlreich křičí. Z oken pražské Nemocnice Na Františku vykukují pacienti a mobily si fotí nás i celou tu podivnou atrakci, jíž se účastníme. Jsme na Dinner in the sky.

Autor: Jakub Hněvkovský

Několik zářijových dnů stál na Dvořákově nábřeží naproti Nemocnici Na Františku vysoký žlutý jeřáb. Kdo jel kolem autem, nejspíš si pomyslel, že se jedná o jednoho z členů pražského opravárenského hejna, jejichž křídla se věčně rozpínají nad městem. Kdo však šel kolem pěšky a podíval se přes zábradlí dolů na řeku, případně sešel na náplavku, všiml si, že je k jeřábu připevněná velká plošina. Plošina obdélníkového tvaru, opatřená křesly. Zvláštní. Koho „stroj“ zaujal a vydržel jej chvíli pozorovat, dočkal se okamžiku, kdy na něj nastoupili lidé a jeřáb je vyvezl nad pražské střechy. Na spodní straně podlahy si pak mohl pozemní pozorovatel přečíst nápis „Café Imperial“. Asi mu příliš nerozuměl, hosté na plošině však ano. Nahoře se totiž podává menu Zdeňka Pohlreicha, populárního českého šéfkuchaře a majitele restaurace Café Imperial, který se Večeře v oblacích osobně účastní. V našem případě šlo spíše o pozdní oběd. To však nevadí, anglické dinner nabízí oba české pojmy. Navíc to není podstatné, důležité je, jak celá věc vypadá shora.

Spěch, nedůvěra a strach

Pospíchám po nábřeží, naše cesta do oblak začíná v půl čtvrté, a to před chvílí bylo. Jsem tu, fotograf čeká, plošina klidně spočívá na zemi. Techničtí pracovníci kolem ní hekticky pobíhají, natahují červené koberce a pokřikují do vysílaček. Evidentně mají větší zpoždění než já. Většina hostů a spolucestujících už se sešla, postávají u bíle oděných barových stolečků v bílém party stanu, popíjejí, povídají si. Sem tam se jejich pohled stočí na plošinu. Někomu se v očích labužnicky zableskne, na někom je vidět nedůvěra, na někom přímo strach.

Nezdá se, že by přivítání hostů organizovala příjemná slečna z agentury, vlastně nenacházím žádného organizátora. Ujímá se mě pánská společnost stojící u krajního stolku. Pánové mi galantně nabízejí ochranu při cestě nahoru a sklenku šampaňského Taittinger. Partnerem akce a dodavatelem nápojů je společnost Bacchus, která k nám vedle zmíněného šampaňského dováží i vyhlášená tichá vína z celého světa, hlavně však z Francie.

Bojíte se, šéfe? K naší skupince se blíží druhý partner, obstarávající kulinářskou část programu. „Vy taky jedete s námi nahoru?“, ptá se mě Zdeněk Pohlreich, v současné době nejznámější český šéfkuchař. „A máte děti? Víte, jestli umíte přebalovat?“ pokračuje Pohlreich. Nemůžu uvěřit, že by se skutečně bál, vyptávám se jeho přátel. „Zdeněk má doma dva schody, a i z těch má strach,“ usmívá se potutelně Alexander Lochman, majitel Bacchusu. Sám patří do skupiny těch, jimž oči svítí. Manželka pana šéfkuchaře obhlíží plošinu, kterou jeřáb mezitím přemístil na rozprostřené červené koberce. Přišla se podívat i s malým Šimonem. Tomu vzrušený cvrkot svědčí, zdá se být ve svém živlu. „A mají ty sedačky padák?“ zajímá se Šimon. Dětsky roztomilá otázka. Bez padáku! Všichni jsme tak trochu děti, společně vyrážíme na prohlídku. Celá plošina má obdélníkový tvar, jak se dozvíme později, delší strana měří devět a kratší pět metrů. Uprostřed plošiny je menší obdélník s podlahou a posuvnými pracovními plochami pro kuchaře či barmany. Okolo středu je další vyvýšený obdélník, který tvoří barový pult či stůl. Ten se právě prostírá, číšníci přinášejí skleničky, příbory a ubrousky. Papírové ubrousky se nezdají drobnému dlouhovlasému muži v hnědém tričku, který tomu tady nejspíš velí. „Ty ubrousky bych tam nedával, nahoře to fouká a budou lítat.“ „Ale na ně ještě přijdou talíře, tak to by snad uletět nemělo, ne?“ namítají číšníci a muž s mrmláním ubrousky povoluje. Už jsou na nich talíře a na talířích stříbrné poklopy – gloše. Při pohledu na blýskající se překvapení si opět připomenu, jaké jídlo se tady dnes bude podávat. Odolávám pokušení pod poklop nahlédnout a raději se přidávám k hromadnému průzkumu křesel. Sedadla jsou pravidelně rozmístěna okolo barového obdélníku. Na kratší straně jsou tři, na delší je jich osm. Celkem tedy může hodovat dvaadvacet hostů. Pod sedadly pak už není plná podlaha, jen menší, opět obdélníková plocha na nohy. „Je to podobné jako na holandských atrakcích na Matějské pouti,“ shodují se ti, kteří na Matějskou chodí. Každé sedadlo má čtyřbodové bezpečnostní pásy. Ti méně odvážní zatrnou. „Nebude se to s námi nahoře ještě točit, že ne?“ Na zadní straně každého sedadla je kapsa z černého latexu, na ní zelený kruh. „V tom by mohl být ten padák,“ smějeme se a snažíme se kapsu otevřít. Zklamání. Není tam padák. Není tam nic. Kapsa jen kryje nevzhledné pásy a další technické prvky jednotlivých sedadel. „Je to tu prostě jenom proto, aby to nevypadalo blbě“, konstatujeme. Stůl je prostřen, chlapci v hnědých tričkách montují pod střechu plošiny kulaté lucerny. Dlouhovlasý muž, kterého oslovují Robert, křičí povely do vysílačky. Lucerny namontovány, zdá se, že to brzy vypukne. Máme se spočítat. Tedy my, kteří se hodláme zúčastnit. Ukazuje se, že většina z početného pozemního hloučku s cestou do oblak nepočítá. Televizní reportérka posílá nahoru samotného kameramana a i v ostatních skupinkách volí odvážné zástupce. Nakonec nás nahoru pojede jen jedenáct. Nahoře to fouká

Robert se s despektem dívá na mé oblečení. Je asi 22 stupňů Celsia a já mám krátké rukávy. „Nahoře to fouká, vám bude zima, slečno.“ Lovím v kabelce svetr. Robert podobným pohledem změří i mou kabelku. „Tu si asi nahoru vzít nemůžu, že?“ Svěřuji ji dalšímu z chlapců v hnědém tričku, který ji kamsi odnáší. Taky mám na tuhle aktivitu špatné boty, nazouvací baleríny. Představuji si jejich let do Vltavy. Robert si mých bot naštěstí nevšimnul, už má jinou práci. Strategicky nás rozmísťuje tak, abychom plošinu rovnoměrně zatížili. Máme štěstí, sedíme s fotografem na kratší straně, dívat se budeme na Hradčany. Jen počasí výhled kazí. Je pošmourno a opar, městu by to víc slušelo v jasném slunečním šatě s třpytivým flitrovým šálem Vltavy.

Stojící osazenstvo ve středu plošiny, tedy Zdeněk Pohlreich a jeho tým, už je na místě. Všichni pánové dostali neslušivé pružné kšíry, v nichž se mohou pohybovat, ale zároveň jsou připoutáni k plošině. Upřímně mi není jasné, jak a kudy by mohli vypadnout, pokud by se sami nerozhodli skočit. Na absolutní bezpečnost se tu pečlivě dbá. „Tak, teď dejte ruce nahoru,“ už i nás ostatní poutají do sedadel. Jsem nějak příliš daleko od stolečku, stěží tam dosáhnu. Vůbec si neumím představit, že bych takhle mohla jíst. Jeden z chlapců mě posouvá blíž, vzdálenost sedadel lze přizpůsobit.

Už sedíme všichni, na poslední chvíli dorazil i majitel a provozovatel české franšízy Dinner in the sky Pavel Šperger. Robert se převlékl do lesklé hnědé košile s modrou kravatou. Zdeněk a jeho přátelé opět nalévají Taittinger. Na kuráž!

Cesta vzhůru a zase zpátky

Stoupáme. Plošina se lehce odlepila od země. Nijak se nehoupá, pohybuje se elegantně a plynule. Změnu výšky registrujeme hlavně podle změněné polohy domů, stromů, lidí… Oba mí nejbližší sousedé se křečovitě drží barového stolečku a upřeně koukají před sebe. Někdo si povídá, někdo se směje. A někdo křičí. Je to Zdeněk Pohlreich. Nekřičí strachy, ale nadšením.

Poprvé se zastavujeme v patnácti metrech. Tady se nám Robert oficiálně představuje jako technický a bezpečnostní supervizor celé akce. „Vystoupáme postupně až do padesáti metrů. Kdyby někdo z vás cítil, že mu výška nedělá dobře, hned se ozvěte. Během minuty jsme na zemi a do tří minut je celá plošina evakuovaná,“ vysvětluje nám Robert a laskavě dodává, že se opravdu není čeho bát. Jako by si s tričkem převlékl i způsoby, pomyslím si. „Tak teď do třiceti metrů,“ udílí Robert povel do vysílačky a my se znovu rozjíždíme. Ve třiceti metrech se ujistí, že jsme všichni v pořádku a dává pokyn k poslednímu stoupání. Dívám se dolů. Pod námi právě zastavil parník, lidé vystupují, labutě na Vltavě pokojně plavou. Svět tam dole žije dál, jako by se nic nedělo. To jenom já si teď chvilku připadám mimo náš časoprostor, i když jsem vlastně jenom vysoko.

Už vidíme pražské střechy. Jsme na vrcholu, tedy ve výšce padesáti metrů nad řekou. Robert se opět ujímá slova a popisuje technické parametry plošiny. Příliš ho neslyším. Jednak fouká vítr, ale není to tak hrozné, jak jsme si mysleli – ubrousky bez problémů zůstávají tam, kde mají a ve svetru mi není vůbec zima. Možná mě hřeje adrenalin. Bohužel je tady nahoře dobře slyšet hluk z ulice, každou projíždějící sanitku. Kdo chce vést v oblacích obchodní jednání, měl by se vznést jinde než na pražském nábřeží v dopravní špičce. Povídat si bez křičení je možné pouze s několika blízkými spolusedícími. Bohužel pánové prozatím nerozmrzli, takže si povídáme s Lindou Benmammar. Pracuje v agentuře pořádající firemní akce a přišla si plošinu prohlédnou pro své klienty. Shodujeme se, že výškový výlet je pro každého emocionální zážitek. „Je fajn, že zázemí umožňuje podávat večeři či pohoštění i na zemi a uspořádat akci pro větší počet lidí, kteří se nahoru podívají jen na chvilku,“ konstatuje Linda. Pronájem plošiny a jeřábu není levná záležitost, náklady se pohybují okolo tří set tisíc korun za den. Bez cateringu.

Oblaka na talíři za čtyři tisíce Účast na dnešní Večeři v oblacích stojí 3990 korun, a to včetně tříchodového menu Zdeňka Pohlreicha, doprovázeného víny. Jako předkrm se bude podávat „královský krab s tartarem z avokáda a gazpachem“, ke kterému se bude pít Chablis Selection Louis Michel. Jako hlavní chod mohou hosté zvolit „telecí líčka na Marsale s bramborovou kaší s lanýžem“ s červeným Moulin A Vent Fut du Chene Cru, pro milovníky ryb a dietní dámy je tu druhá, lehčí varianta: „chilský sea bass s pórkem, zeleninou a glazé ze zázvoru a limet“ s vínem Sancerre Blanc. Sladkou tečku za slavnostním hodováním v oblacích obstarává „pěna z cappuccina s příchutí badyánu“, doprovázená Sauternes Mouton Cadet Réserve. My jsme tu však na bezplatné zážitkové ochutnávce, a tak začínáme i končíme předkrmem. Zpod poklopu vykukuje terinka z holoubátek s jablečným chutney a čočkovým salátem. Kouzlo jídla působí. Oba pánové ožívají, pouštějí se stolečku, chopí se příborů. Jedí. Chutná to skvěle, stolování příliš pohodlné není, donést čočku bezpečně do pusy je úkol. Několik zrnek z mého talíře se topí ve Vltavě. Snědeno, domluveno. Jedeme dolů. Cesta trvá jen chviličku. Během klesání se ještě pokouším otočit i se sedačkou čelem vzad. Sedadla jsou otočná do 180 stupňů, takže by to mělo jít. Jsem však příliš blízko stolu, takže se mohu jen pootočit. Adrenalinová gastronomie

Už jsme na zemi, Zdeněk Pohlreich vyskakuje z plošiny a směje se. „Proč jste se vůbec do takové akce pustil, když nemáte výšky rád?“ ptám se. „Vlastně s tím přišli kluci z kuchyně v Imperialu. Doslechli se, že se u nás tahle akce bude pořádat, a hecovali mě, že bychom servis měli zajišťovat my. Asi je v tom i má ješitnost, rád představuji nové věci jako první a tohle je jedinečná akce.“

Nabídnout hostům nezapomenutelný adrenalinový i gastronomický zážitek je také cílem majitele české plošiny Dinner in the sky Pavela Špergera. „Poprvé jsem plošinu viděl na slovenském festivalu Pohoda a líbila se mi tak, že jsem se začal o podmínky provozování zajímat. Jen se mi nelíbilo, že na Slovensku vyvezli hosty nahoru na 10 minut a nabídli jim pivo. Rád bych, aby naše Večeře v oblacích měla jinou úroveň. Proto spolupracujeme s panem Pohlreichem,“ dodává.

Naše plošinová společnost se pomalu rozchází. Robert organizuje instalaci osvětlení, hledá se kabel. U stolečku už stojí sličná slečna a vítá nově příchozí. Závidím jim. Za chvíli pojedou nahoru, kde dostanou kompletní Pohlereichovo menu. Myslím, že se cíl organizátorů akce daří naplnit. Dinner in the sky je požitek pro všechny smysly.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče