Dopady předčasného přijetí eura

05. září 2007, 15:13 - Mojmír Hampl
05. září 2007, 15:13

Obáváme se jiných problémů, než kterých by bylo třeba

Opakovaně dostávám při nejrůznějších příležitostech dotaz, jak velké „skokové“ zvýšení cen způsobí zavedení eura v České republice a jak jej chtějí centrální banka a vláda zmírnit či odbourat. Pochopil jsem také, že obava z „jednorázového zdražení“ po přepočtu všech cen z korun na eura je možná tím nejhmatatelnějším bubákem, který si s jednotnou evropskou měnou spojuje lecjaká ta pověstná babička z Orlických hor. Pokusím se proto sepsat, jak na podobné otázky opakovaně odpovídám. A to tak, abych napříště mohl s klidem v duši odkazovat s tématem euro a ceny na tento článek.

Jednorázové versus dlouhodobé efekty.

Na začátku budiž řečeno, že problém dopadu zavedení eura na české ceny je nutné rozdělit na dvě zcela samostatné množiny, na efekty jednorázové a dlouhodobé. Jakkoli se zatím většina pozornosti publika soustřeďuje na ony jednorázové efekty, můj kategorický soud zní, že právě ty jsou řádově méně podstatné a jejich významu v celém procesu přijímání jednotné měny přikládám okrajový význam. Paradoxně je však na ně zatím upřena největší pozornost, zatímco mnohem důležitější efekty dlouhodobé jsou spíše opomíjeny. Jednorázovými efekty mám na mysli oblíbenou hypotézu „zlých obchodníků“, kteří zavedení jednotné měny využijí k tomu, aby zaokrouhlovali zlotřile jen směrem nahoru a zvedali ceny více, než by odpovídalo prostému aritmetickému přepočtu korunových cen na eurové dle pevně stanoveného přepočítacího koeficientu.

Zanedbatelný dopad.

Obávat se rozsahu těchto efektů opravdu není třeba. Nechci jen lacině odkázat na to, že ať už bude euro přijato v jakémkoli okamžiku E, bude podle Národního plánu zavedení eura vždy existovat poměrně dlouhá doba pro takzvané povinné duální označování cen (všichni budou muset pět měsíců před dnem E a jeden rok po něm označovat povinně všechny ceny jak v korunách, tak v eurech). A bude tedy možné průběžně sledovat, jak se ceny v obou měnách vyvíjejí. Toto opatření spíše vnímám jako nástroj pro přivyknutí veřejnosti na jiné numerické vyjadřování cen než jako bič na ony předem na pranýř odsouzené „zlé obchodníky“. Pro zanedbatelné jednorázové efekty hovoří silné ekonomické argumenty. Přechod na jinou měnu neznamená žádnou změnu parametrů, které jsou pro stanovování cen opravdu důležité. V okamžiku E se jednorázově nemění ani konkurence na trhu, ani kupní síla, ani výrobní náklady, ani tržní podíly hráčů, ani žádný jiný fundamentální ekonomický faktor. Prostě se jen přepočítává a zaokrouhluje podle předem stanovených pravidel. Proto také studie z členských zemích eurozóny poměrně přesvědčivě ukazují, že jednorázový dopad přechodu na euro do inflace se pohybuje v řádu 0,1 až 0,2 procenta, tedy v řádu statisticky zcela zanedbatelném a běžným spotřebitelem v průměru nepozorovatelném.

Náklady vnímané inflace.

Problém ovšem je, že proti tomuto zanedbatelnému dopadu eura na skutečnou inflaci stálo a zřejmě i u nás bude stát nezanedbatelné zvýšení takzvané vnímané inflace, tedy subjektivního dojmu veřejnosti z vývoje cen po zavedení eura. Vnímaná inflace ve většině současných zemí eurozóny poskočila po zavedení jednotné měny až o jednotky procent (!) a vracela se k té skutečně naměřené i několik let. Důvodů je více. Lidé především vnímají jakékoli zaokrouhlování cen vždy asymetricky, tedy silněji psychologicky pociťují zaokrouhlování jedněch cen nahoru a jiných dolů přehlížejí. Předem vytvořený předsudek, že obchodníci zavedení eura využijí ke zdražování, tuto asymetrii zesiluje. Zaokrouhlení nahoru u jedné ceny vnímá spotřebitel jako potvrzení svého předsudku a skrze něj pak hodnotí vývoj cen obecně. Mimo to nové měně subjektivně připisují lidé také nárůst cen, který by nastal i bez ní. S koncem domácí měny mizí též éra dlouho zavedených „psychologicky atraktivních cen“ končících v domácí měně nulou, pětkou či devítkou a právě jejich zaokrouhlení vnímají lidé silněji než těch jiných. Přitom udržet atraktivitu ceny už jen díky pravidlům pro duální označování cen prostě mnohdy není vůbec možné. Neexistence psychologicky atraktivních cen tam, kde na ně byli lidé zvyklí, pak veřejnost také často „překládá“ jako prosté jednorázové zdražení.

Boj, který nelze vyhrát.

Jsem přesvědčen, že boj s vysokou vnímanou inflací při přechodu na novou měnu se nedá dost dobře vyhrát. Vyšší vnímaná inflace prostě bude jedním z neekonomických nákladů vstupu do eurozóny. Zajímavou zahraniční zkušeností přitom je, že vyšší vnímaná inflace v souvislosti s eurem byla systematicky naměřena v zemích, v nichž měla veřejnost k zavedení eura nejméně vřelý vztah (například Řecko), a naopak (Rakousko, Finsko). Vyšší vnímaná inflace byla také naměřena v zemích, v nichž lidé přecházeli z velkých nominálů bankovek a mincí domácí měny na menší eurové nominály. Cítili se najednou chudší, zatímco ceny se jim nezdály zase o tolik nižší (například Itálie). Velmi zjednodušeně řečeno, čím větší nadšení pro euro a silnější předvstupní kurz domácí měny k euru, tím je náklad v podobě nárůstu vnímané inflace menší a jeho odeznívání rychlejší.
Jakkoli tedy jistě povstanou mnozí „regulovčici“ a budou před zavedením eura požadovat různá cenová moratoria a cenové regulace s cílem vybít si alespoň při této příležitosti věčnou zlost na „nekalé praktiky“ obchodníků, nedejme na ně. Jednorázová změna cen skutečně není a nebude podstatným problémem nové měny. Nakonec kdyby bylo tak jednoduché si kdykoli jen tak zvýšit z vlastního potěšení ceny, proč by s tím někdo čekal na euro a neudělal to hned zítra.

Nízkoinflační ekonomika.

Tím se ovšem dostáváme k tomu, co naopak v souvislosti s eurem problémem být může. Jsou to dlouhodobé dopady předčasného přijetí společné měny na vývoj celkové inflace. Česká ekonomika je stále v procesu dohánění vyspělých zemí. To je nutně spojeno s postupným přibližováním naší cenové hladiny k té ve vyspělé Evropě. Dotahování cenové hladiny může probíhat prostřednictvím kanálu posilování kurzu koruny a vyšší inflace u nás proti vyspělým zemím či kombinací obojího. Česká ekonomika je již dlouho stabilně nízkoinflační, a cenové dohánění tak přirozeně mnoho let probíhá dominantně právě prostřednictvím kanálu postupného posilování koruny.

Dlouhodobý vývoj.

Dle analýz České národní banky doháněla naše země v letech 1997 až 2007 cenovou hladinu eurozóny z téměř 60 procent skrze apreciaci kurzu, v posledních sedmi letech dokonce z 99 procent přes kurz. To by se ovšem dramaticky změnilo v okamžiku přijetí společné měny, protože ta znamená neodvolatelnou fixaci kurzu. Kdyby i po ní pokračovalo ekonomické dohánění vyspělého světa, což je jistě žádoucí, pak by se cenové hladiny nemohly přibližovat jinak než dlouhodoběji vyšší domácí inflací. To není planá hrozba, ale prostá ekonomická zákonitost. Že skutečně platí i v praxi, stačí ověřit například pohledem na rychle rostoucího člena eurozóny, Irsko. To mělo před vstupem do eurozóny inflaci velmi nízkou, na úrovni půl procenta až dvou procent. Velmi brzy po přijetí eura však irská inflace vyskočila k pěti až šesti procentům, tedy na trojnásobek předvstupní úrovně, a na velmi vysokých hladinách se držela ještě další čtyři roky po přijetí eura. A to vstupovalo Irsko s již téměř srovnanou cenovou hladinou proti průměru eurozóny, zatímco naše země se stále pohybuje někde okolo 60 procent.

Racionální úvaha.

Kdybychom tedy vstupovali v období rychlé konvergence a nesladěné cenové hladiny, měla by domácí inflace po přijetí eura též vyskočit o dobré dvě až čtyři procenta proti průměru eurozóny a současnému stavu.
Je-li tedy u eura a cen někde problém, pak ne v okamžiku vstupu a těsně po něm, ale dlouho poté. Nejen proto, ale i z tohoto důvodu je načasování vstupu do eurozóny tak netriviální otázkou, kterou nelze neustále zužovat na problém veřejných rozpočtů. A i proto by se zaměření diskuse o vztahu eura a cen mělo posunout od méně závažné otázky k té důležitější. Jako správná hospodyně takovou racionální úvahu snad přijme i ona babička z Orlických hor.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče