Doma zaseješ, doma sklidíš

13. března 2014, 12:00 - Miroslav Zámečník
13. března 2014, 12:00

Jelikož se blíží 20. výročí dne, kdy jsem začal pracovat ve Světové bance, dovolím si při této příležitosti trochu probrat témata, která patří do oblasti vývoje ekonomiky. Dnešní se jmenuje: Proč někde strukturální reformy v kombinaci s fiskální konsolidací zabraly, zatímco jinde v podstatě stejný mix tak spektakulárně selhal a selhává?

Již mnoho desetiletí jsou mezinárodní finanční instituce, ale i bilaterální dárci z bohatých zemí rozčarováni z často nepřesvědčivých výsledků svého angažmá, které se v kumulovaném vyjádření počítá na biliony dolarů. Jeden docela typický názor si můžete přečíst v příštím Euru; zjednodušeně: chyba byla v přijímači. V člověku to až mimoděk vyvolává vzpomínky na dobové rozpaky při pohledu na žalostné výsledky perestrojky pár let před rozpadem sovětského bloku.

Chyba ovšem není pouze v přijímači, docela často se i špatně vysílá, a chyby se najdou i v samotném designu. Základní problém je totiž to, čemu se v hantýrce mezinárodních institucí říká „ownership“, tedy přijetí programu „za vlastní“. To platí pro každý projekt, ani to zavlažování nefunguje, když místní sedí na bobku a se zájmem sledují, co tam ti blázniví cizinci stavějí. Ovšem xnásobně se to vztahuje na stabilizační programy a strukturální reformy, které s sebou nesou většinou citelné zásahy do stávajícího uspořádání a dopadají na hodně lidí hodně negativně.

Reformní programy nevycházejí tak často proto, že koneckonců reagují na nějakou závažnou makroekonomickou poruchu, takže z definice přicházejí pozdě, až když už je země ve velkých problémech. A nemohou ani reagovat s dostatečným citem a trpělivostí, natož pak s respektem ke kultuře a historii, protože na ně prostě není čas. Zároveň často narážejí na nepřipravené a nepřátelsky naladěné území, kde se hraje jinými kartami. Ty už byly nějak rozdány (často velmi špatně), ale někdo je drží a nechce se jich vzdát.

Naoko a na papíře můžete reformovat všechno. V reálu vnější tlak naopak často vyvolává koalici sil, které by se nikdy samy o sobě nebyly schopny shodnout, neboť mají často diametrálně odlišné ekonomické zájmy. A nic nestmeluje odpor lépe, než negativa nuceného, ale vnitřně společensky neabsorbovaného, a proto špatně implementovaného programu – v podobě recese, nezaměstnanosti, zdražování dosud subvencovaných potravin a energií. Přičemž kompenzace jsou vždy vnímány jako nedostatečné a zdaleka se nedostane na každého (jinak by se fiskální efekt nedostavil).

Naopak společnost, která má elity, jež si potřebu hluboké změny uvědomují s předstihem, její představitelé jsou důvěryhodní a sama společnost je na ni připravena, má v rukách základní předpoklady reformního úspěch. Protože díky téhle kombinaci samozřejmě vždycky najde lidi, kteří prokáží schopnost posunout vývoj kupředu.

To platí všude, od Ghany po Čínu, Česko nevyjímaje. Svého času nebyla politická vůle udělat alespoň trochu slušnou regulaci kapitálového trhu, a nabralo se zpoždění o kritických pět šest let. Dalších nejméně 15 let jsme ve zpoždění s vytvořením státní služby, která je odolná vůči politickému cyklu. Co tak pronikavého se nám podařilo v adaptaci zdravotnictví a penzijního systému na stárnutí obyvatelstva? Jak se v Česku rozhoduje o potřebnosti a prioritizaci veřejných investic, o školství, které by dokázalo zemi nakoupit budoucí produktivitu skrz vzdělání nové generace?

Neříkejte, že koncepčně. Nejen že nebyla vůle, ona především dodnes neexistuje elementární politická shoda, jak notoricky známé a chronické české neduhy léčit. Proč by pak veřejnost neměla být dezorientovaná, negativně naladěná, apriorně podezíravá vůči vrchnosti a v zásadě i ke změnám, pokud s sebou nesou jen náznak oběti? Někdo si lepší budoucnost připravuje kontinuálně, někdo někdy, někdo nikdy. Podle toho to vypadá a dopadá.


Od autora čtěte také:

Miroslav Zámečník: Ukrajina funguje jako potrubní pošta

Jak pomoci Ukrajině?

Pěkný základ pomníku

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče